Ladislav Tajovský Články

S pomalu končící prohibicí můžeme začít počítat zisky a ztráty. Už teď je jisté, že různí lidé dojdou k různým číslům a na základě toho budou na celou metanolovou aféru zcela odlišně nahlížet. A od začátku je jisté, že se nikdy nikdo nedopočítá skutečných dopadů těch několika málo týdnů bez tvrdého alkoholu na pultech na záchranu byť jediného lidského života – jinými slovy, zda limitovaná prohibice k něčemu smysluplného přispěla.

Zajímavou paralelu nacházíme ve Spojených státech minulého století. Nejde však o federální prohibici z let 1920– 1933, ale o případ z úplně jiného soudku. Když počátkem března 1933 nastupoval do funkce nově zvolený prezident, byly zavřené čtyři z pěti amerických bank.

Jednalo se o největší kolaps bankovní soustavy v americké historii a F. D. Roosevelt prakticky okamžitě po svém nástupu vyhlásil bezprecedentní sérii opatření ve finančním sektoru.

Tím asi nejznámějším krokem byly tzv. bankovní prázdniny.

Na federální úrovni byly zhruba na týden nuceně uzavřené všechny banky. Bez rozdílu. Ve jménu záchrany bankovního systému stát nařídil všem, tedy i fungujícím bankám, uzavření poboček, zakázal obchodování se zlatem, vyslal do bank týmy inspektorů atd. Dnes je tento hodně dramatický krok představován jako svého druhu záchranná brzda, díky níž se prezidentovi podařilo zastavit hrozící implozi amerického bankovnictví.

Razantní signál

Stejně jako dnes u nás v tom mnozí byli zcela nevinně. A stejně jako dnes u nás i v USA na konci Velké hospodářské krize drtivě převažoval názor, že jde o opatření sice výjimečné, a nikoliv beznákladové, ale nezbytné v situaci, kdy hrozila katastrofa. V roce 1933 fakt, že státní orgány nařídí soukromé bance, aby byť jen vteřinu přestala přijímat a vyplácet vklady, a tím ji připravila o zisk, pořád ještě představoval praxi z jiného světa (ale stačilo pár let Rooseveltova New Dealu, aby leccos i v této oblasti bylo jinak).

Dnes v české realitě převažuje souhlasné přikyvování nad nezbytností razantního kroku a ministr zdravotnictví bezpochyby výrazně získal. Když už někdo přijde s pochybnostmi, točí se v naprosté většině kolem obav o nerealizované daňové výnosy a další minus ve státních účtech. Nářky nad plošnou restrikcí soukromého podnikání jsou vnímány jako zastydlá ideologie odněkud z pravěku.

Budiž, určitě jsou situace, kdy je třeba konat rychle a daleko za hranou běžného. Musí však v nejbližší možné době 1) dojít k návratu do normálního stavu, 2) proběhnout vyčíslení zisků a ztrát. To první bude zřejmě splněno; to druhé nemůže být splněno nikdy.

A zde je kámen úrazu z hlediska budoucnosti – zkušenost s americkými bankovními prázdninami a dalšími podobnými opatřeními mluví jednoznačně. Vzhledem k povaze věci nelze v praxi doložit, zda náklady s prohibicí spojené převážila její pozitiva. Zaprvé nelze z pozice vnějšího pozorovatele srovnávat lidské životy s desítkami milionů ušlého zisku. A za druhé se nikdy nedozvíme, co by se dělo bez prohibice.

Jako už bezpočtukrát stojíme před situací, kdy obhajoba nějakého kroku centrálních autorit stojí primárně na jeho politické nutnosti – Heger/Nečas/vláda prostě museli v situaci šířící se otravy něco udělat. Při bližším pohledu však zjistíme, že tato forma prohibice mohla mít de facto jediný možný dopad, vše ostatní jsou jen plakátová hesla. Ten efekt bychom mohli označit jako signalizační – šlo o způsob, jak dát i těm, kteří by se to jinak nedozvěděli, najevo, že se něco děje. Lidé odpojení od klasických i moderních zdrojů rychlých informací jistě existují a prázdné regály je asi přinutily přečíst si někde poblíž vylepené oznámení. Na druhou stranu ale nikdo nikomu nemůže znemožnit konzumaci čehokoliv, holdování zakázaným drogám vypovídá za vše – pomineme-li případy těch, kteří se rozhodli zvolit si mediálně vděčný typ sebevraždy, všichni ostatní museli mít jasno už před samotnou prohibicí.

„Zdraví prospěšný“ alkohol

Budeme-li tedy prohibici hodnotit co do její účinnosti, pak k ziskům nesmíme počítat potenciálně zachráněné lidské životy, protože na ně prohibice prakticky neměla vliv. A to přesto, že o nic menšího, a dokonce o nic jiného vláda tímto krokem neusilovala. Fakticky šlo o radikálně prováděnou informační kampaň a musíme posuzovat, zda ji nebylo možné realizovat efektivněji s podstatně menšími přímými i nepřímými náklady.

Případně tu máme ale ještě jeden rozměr – tragické číslo 25 mrtvých je zatím ale pořád jen zhruba desetinou toho, kolik lidí zemře ročně na otravu „zdravým“ alkoholem, tedy přímo, nikoliv sekundárně na silnicích a kdekoliv jinde, kde nadměrné pití patří k podstatným rizikovým faktorům. Jestliže můžeme, když hodně hledáme, najít u jiných druhů alkoholu zdraví prospěšné stránky vyvažující ty negativní, pak konzumace toho, čeho se prohibice týkala, neprospívá vůbec nikomu v jakémkoliv množství a podobě. Výjimečně v celkovém součtu není plusové znaménko ani na straně státního rozpočtu. Podle dlouhodobých zkušeností totiž negativní dlouhodobé dopady na zdravotní stav obyvatelstva, pracovní výkonnost aj. dramaticky převažují nad krátkodobě pozitivními dopady na státní rozpočet v podobě daňových příjmů.

Takže vládní prohibici můžeme brát i jako počátek jakési osvětové kampaně, která se pokusí, abychom co do konzumace téhle populární a výnosné drogy nebyli už takový „východ“, jakým dosud bohužel jsme. Alkoholová kultura a hrdost na to, že vedle Jágra jsme ve světě nejznámější jako notorici neschopní sociálních vztahů bez půllitru či sklenky čehokoliv, není dokonce ani z hlediska čistě ekonomického vůbec marginální záležitostí. Autor coby celoživotní stoprocentní abstinent si však na základě vlastní zkušenosti dovoluje, co do úspěšnosti osvěty, vyjádřit značnou skepsi… 

PhDr. Ing. Ladislav Tajovský, Ph.D..

autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu