Bída rozpočtové zodpovědnosti
Petr Nečas má problém s rozpočtem a na kritiky z akademických kruhů vytahuje osvědčený trik. Prý nemají praktickou zkušenost se státním rozpočtem, učit a psát o fiskální politice je prý něco úplně jiného než reálná hospodářská politika jako výslednice protichůdných sil a zájmů.
Je to laciné už jen z toho důvodu, že bychom obtížně hledali obor lidské činnosti, kde něco takového neplatí. Nečasův výrok však zároveň naznačuje, že akademiky oceňovaná rozpočtová střídmost může být brzy ta tam. Dá se však očekávat, že se premiér velmi rád přidá k těm, kdo hlásají, že i s úsporami je potřeba zacházet v duchu „vocaď -pocaď,“ nesnažit se být papežštější než papež, nevylívat s vaničkou dítě atd., příměrů je na rozdávání, užijeme si jich určitě dost.
Z pozice akademického hospodářského historika lze na toto všechno říci jediné - tohle už tu bylo tolikrát, že už skoro nemá smysl plýtvat intelektuální energií a varovat před nepoučitelností. Přesto…
Iluze a zase jen iluze
Podle všech známých zkušeností je prakticky jisté, že jestliže dnes opět přistoupíme k podpoře růstu na základě současného hospodářsko-politického paradigmatu, dříve či později budeme řešit úplně stejné problémy a tatáž dilemata, které před námi stojí dnes. Ti, kteří dnes naskakují na argumentaci, že bezhlavé šetření nestojí za dušení ekonomiky, by se měli podívat na skutečná čísla - přes všechnu proklamovanou snahu výdaje krátkodobě maximálně stagnují a ve srovnání s údaji starými několik málo let jsou stále výrazně vyšší.
Být akademikem může být naopak docela přínosné. Víte totiž, že naprosto stejné argumenty, které dnes slýcháme kolem vlivu klesající spotřeby, spadají do ranku nejčistšího meziválečného a poválečného intervencionismu. Tehdy se termínem koupěschopná poptávka argumentovalo se stejnou blahosklonností jako nyní.
Je nesporným faktem, že spořivě jednající domácnosti příliš nepřispívají k vyššímu výběru daní a tím i sanaci státních financí. Stejným faktem ale je, že prakticky bez výjimek všechny případy dlouhodobě rostoucích ekonomik vycházely z vysoké míry soukromých úspor. Ty vždy byly zdrojem kapitálu pro inovativní jednání investorů a podnikatelů.
Slamník znárodnit nelze
Jistě: Okamžitě zaznívá protiargument - dnes lidé své úspory ve stále větší míře hromadí jinde než tam, odkud by mohly putovat ve formě úvěrů do výrobní sféry. K tomu za prvé upřesnění: takové tvrzení není úplně pravdivé, protože nikoli bezvýznamná část klesající poptávky jde na vrub omezení spotřeby, která dosud byla realizována navyšováním zadlužení.
A za druhé jednoduchá otázka: Opravdu se někdo diví lidem, že hromadí část svých aktiv v podobě, která sice znamená v době inflace ztrátu, ale svého druhu aspoň nějakou jistotu, protože můj slamník nezkrachuje a ani mi ho nikdo neznárodní? Soukromé subjekty v ekonomice se chovají ve srovnání se státem navýsost racionálně a pochopitelně - racionalita totiž není objektivní kritérium a vždy závisí na daných okolnostech.
Největším paradoxem dneška je, že jak stoupenci zvyšování daní, tak většina těch, kteří volají po opaku, chtějí ve svém důsledku přimět veřejnost ke stejnému jednání, které k současnému marasmu vedlo.
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu