Nečas s Kalouskem realitu nepřeperou
Petr Nečas teď prožívá dny a hodiny, které mu rozhodně není třeba závidět. V době psaní tohoto textu ještě není zřejmé, jak vše dopadne, takže se na celou záležitost spojenou s rebelií v největší vládní straně můžeme podívat z věcného hlediska. Rozhodně to nezaškodí.
Z pohledu ekonoma jde o učebnicovou ukázku, za posledních pár let již několikátou v pořadí. Opět jsme v situaci, kdy vývoj ekonomiky předehnal hospodářskou politiku takovým způsobem, že není moc co maskovat. Petr Nečas je teď v situaci, kdy jako primus inter pares hájí nehajitelné. Předseda vlády nyní nemůže učinit dobré rozhodnutí - na rozdíl třeba od ministra financí, který může čekat a sadisticky foukat pod kotlem. To už je ale úděl těch, kteří jsou v čele - mají sice náskok, ale každý ví, že zezadu se útočí lépe.
Tlaků, kterým je Petr Nečas vystaven, je tolik, až z toho jde hlava kolem. Vlastní stranický kongres, krajské volby, drolící se poslanecká většina a pevná senátní opozice, k tomu kraje s jejich vlastními rozpočty, které jsou úsporné tak málo, jak jen to jde. Každopádně tím, co likviduje vládní fiskální plány, je primárně samovolný vývoj hospodářství, tedy síly, jež nemá nikdo pod kontrolou, byť by se o to sebevíc snažil. V době schvalování vládního úsporného programu byly sepsány stohy textů se silnými kritickými výhradami, které, jak je v ekonomii obvyklé, vycházely jen z ideologických a teoretických přesvědčení jejich autorů. Nad každým z nich šlo proto mávnout rukou. Současný stav ekonomiky však už odmávat nejde.
Náraz reality
Tisíckrát zaznělo, že řešit deficit opatřeními, která nemají systémovou povahu, je jen kupováním si času před dalším nárazem. Teď to tu máme. Tisíckrát zaznělo, že snaha zvyšovat příjmy ve snaze snížit schodek veřejných rozpočtů může selhat, i kdyby šlo nakrásně o politicky jediné průchodné opatření. Realita je tu dokonce dříve, než stačily zákony vstoupit v platnost. Úsměvné jsou hlasy znějící od rádoby zastánců tvrdé linie, že bez růstu nepřímého zdanění nelze sestavit rozpočet, který by se držel schválené fiskální strategie.
To už přece ani není vtipné - stačí, aby ekonomika uhnula směrem dolů o pár desetin procenta proti předpokladům, a všechna pěkně seřazená číslíčka rozfouká vítr. Opakuje se to a bude se nezbytně opakovat každý rok, bez ohledu na absolutní výši jakýchkoliv daní. Hezky česky se tomu říká vytloukat klín klínem.
Další rozměr je trochu obecnější. Ještě loni strašení dluhovou nákazou jakžtakž zabíralo, dnes už jako by platilo od Sartra vypůjčené „Řecko jsou ti druzí“. Už je to několik měsíců, kdy diskuse sklouzla k tomu, zda předřadit stabilizaci rozpočtů prorůstovým opatřením. Zda tedy vyšší zdanění (tedy nižší spotřeba atd.), nižší veřejné investice atd. nepodlamují hospodářský růst a tím zpětně nekomplikují samotnou fiskální stabilizaci.
Jestli je něco vrcholným omylem a důkazem o naprostém nepochopení, tak právě toto. Kolikrát je třeba opakovat, že v současné situaci je třeba pustit ukazatel HDP zcela ze zřetele, protože snaha o manipulaci s ním postrádá vzhledem k jeho složení jakoukoliv logiku? Kolikrát je třeba varovat, že výsledkem zvýšení daňových sazeb může byt vyšší výnos stejně jako nižší - a že nikdo neví, která varianta nastane?
Česká pravice už neexistuje
Je bezpochyby faktem, že nepřímé daně jsou co do výběru nejlépe predikovatelné. Jsou ale situace, kdy i „nejlépe“ může znamenat „hodně špatně“. A přesně v tomto stavu se dnes nacházíme. Volba mezi růstem a úsporami je absolutně pochybená. Neexistuje nic jako „dostatečné“ úspory. Neexistuje žádný trade-off mezi fiskální stabilizací a hospodářským růstem. Žádná vláda vyspělého světa nemá možnost vybrat si, kolik a čeho pro příští rok namíchá - hospodářství už nyní zcela ovládají síly, které jsou úplně mimo kontrolu centrálních institucí. Z pohledu měnové politiky jsme již na míle daleko od bezpečných břehů dlouhodobě udržitelné podpory růstu a blíží se čas, kdy bude zcela nezbytné šlápnout na brzdu. Těm, kteří doporučují větší fiskální stimulaci, je třeba připomenout, že ta se jako neudržitelná ukázala již před minimálně třemi, ale spíš už čtyřmi desetiletími.
To vůbec neznamená, že současná hospodářská politika má na výběr pouze mezi fatalismem a nabíháním si na vidle v podobě bezhlavého experimentování. Stačí se podívat zpět a přečíst si doporučení ohledně efektivity veřejných výdajů, fungování a rozsahu veřejné správy, systémových opatření v oblastech, kterými přes veřejné rozpočty protékají největší objemy výdajů.
Když však dnešní česká pravice v čele s předsedou vlády a ministrem financí jako mantru opakuje, že naše daňová kvóta je již nebezpečně nízká a není třeba se bát nějaké to procento přihodit, pak nastala doba, kdy žádná pravice neexistuje. Návrhů, jak nasměrovat českou ekonomiku, zaznívá z nejrůznějších stran bezpočet - jakoby na potvoru ale reálnou podobu zákonných opatření získávají jen ty, které neomezují prostředky, jež do takzvané veřejné sféry putují. Vůbec není náhodou, že ve jménu fiskální konsolidace se bijí v prsa titíž, kteří si odmítají zrušit nejrůznější přílepky k platům, kteří o snižování počtu ministerstev jenom nezávazně mluví, kteří schvalují zákony, jimiž potichu zavazují daňové poplatníky k výplatám minimálně desítek miliard ročně na podporu tzv. zelené energie atd. Tohle všechno do sebe moc pěkně zapadá a výsledná skládačka ukazuje nutně pochmurný obrázek.
Není tak dávno doba, kdy Petr Nečas působil jako ten, který v těchto otázkách má na poměry české politiky překvapivě jasno. Už to tak bohužel nevypadá. Za chvíli jediným argumentem pro existenci jeho vlády bude, že reálné alternativy jsou ještě horší. Což může být sice pravda, ale hodně smutná.
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu