Nečas sám sobě nepřítelem
Poslední dny přinesly několik zpráv, které v součtu vyprávějí o stávajícím Česku hodně neveselý příběh.
Tanečky v dopravním podniku jako další fáze bratrovražedného boje v pražské koalici i uvnitř jednotlivých stran; pokračování korupčního skandálu kolem kopřivnické Tatry; propuštění-nepropuštění „pana doktora“ Ratha na kauci; Nečasovi „debilové“, kteří nechápou blahodárný růst nepřímých daní; poslanecké projednávání „úpravy“ platů politiků.
Asi bychom mohli pokračovat, ale na týden a něco to celkem stačí. I člověk bez větších iluzí o tom, co takzvaná správa věcí veřejných přináší, musí cítit, že v kombinaci s panujícími teplotami je toho už několikrát víc, než by bylo zdrávo.
Paraziti a byrokraté
Důležité je chování těch, které jsme správou státu v posledních volbách pověřili. A to je na pováženou. Stát podle jedněch vzniká jako výsledek společenské smlouvy; jiní tenhle koncept už staletí odmítají s tím, že jde o nadvládu jedněch nad druhými, přičemž se liší jen její instrumentální podoba. Nadvláda nemusí nutně znamenat pracovní tábory a ostnaté dráty. Může znamenat i lpění za každou cenu na udržení hypertrofovaného veřejného sektoru, který je zdrojem mimořádně dobrého živobytí pro omezený počet těch, kteří parazitují na naší ochotě tento sektor financovat. Násilí v moderní demokratické společnosti může mít i podobu byrokratického řízení státu na všech úrovních, kdy nevolené struktury s posvěcením těch volených rozhodují o nemalé části veřejných prostředků.
Kriminální případy jsou jednou podobou pochroumaného veřejného života. Ta druhá má podobu méně mediálně zajímavou, prozaičtější. Nemálo ekonomů se shoduje na tom, že růst daní je při jejich současné výši pravým opakem toho, co by se mělo při snaze řešit rozpočtové problémy dít. Nemálo ekonomů snáší současnou hospodářskou politiku jen jako tu méně špatnou z reálně nabízených alternativ.
Stejně tak nemálo pravicově smýšlejících voličů strpí delší ruku státu směrem k vlastním peněženkám jen proto, že to bude vyváženo systémovými opatřeními, která v dohledném horizontu umožní opak.
Konec trpělivosti
Poslední dny a týdny však i mnohým z těchto vytrvalců musely sebrat zbytky trpělivosti. Nemalou vinu na tom má sám premiér. Jestliže je schopen hájit v Poslanecké sněmovně návrh na růst platů politiků (a tisíckrát můžeme poslouchat o platech soudců atd.), nemá rozum. Pamatují se dámy a pánové bez ohledu na stranické tričko na své závazky k seškrtání, respektive zrušení náhrad a dalších přílepků k platům?
Vrcholem všeho pak je Nečasovo hysterické vyjadřování, s nímž se i on vydává na topolánkovskou cestu. To mu nikdo není schopen vysvětlit, že ti, které označuje za politické debily, jsou totožní s těmi, na něž se ve svých nejlepších dobách mohl uvnitř vlastní strany spolehnout? I on už zapomíná, že když o něco prosím, a on prosí o naše peníze, není namístě hulvátské urážení? Přemýšlí aspoň trochu o tom, na základě čeho bude chtít po voličích podporu v dalších volbách?
Nikdo nepopírá, že to současný premiér vůbec nemá snadné. Přišel do strany a města, které obě měly v rukou síly, s nimiž určitě není možné jednat v rukavičkách – Pražský dopravní podnik a Tatra hovoří za vše. Stejně tak není jednoduché šéfovat vládě, v níž sedí na penězích Miroslav Kalousek. Pokud to však půjde dál touto cestou, stane se největším nepřítelem současného šéfa vlády Petr Nečas – několika jeho předchůdcům se to nakonec už stalo.
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu