Zvyšování daní je na psychiatra
Srpen a dvě dvojky v letopočtu přinášejí Česku zpestření tradiční letní nudy. Před deseti lety zaplavila českou kotlinu voda, letos jsou to špatná makrodata o současné ekonomické formě.
Po patáliích ohledně kulhajícího výběru zvýšené DPH, které přišlo jako na potvoru před dalším přihozením procenta směrem vzhůru, bude pro vládní partaje velmi těžké interpretovat cifry o vývoji HDP jako stvrzení čehokoliv pozitivního.
I když…
Čísla zveřejněná Eurostatem opravdu nejsou veselým prázdninovým počtením. Hůře než my jsou na tom v Evropě už jen státy na jih od nás, bez výjimky, a dvě příčky před námi obsazují Španělé a Maďaři. Tentokrát není ani úplně košer hodit sklouzávání do záporných čísel na vrub Německa; to sice také brzdí a je jen otázkou času, kdy se i ono probojuje k záporným číslům, ale zatím jsou na tom naši hlavní obchodní partneři poměrně dobře. Však také český export nepadá ani omylem - až se i ten přidá k propadu, bude to teprve jízda.
Přetažený růst minulosti
V srpnu 2012 se při pohledu na výše uvedené nabízejí dvě, respektive tři otázky. Zaprvé: proč to je právě takhle, zadruhé co se s tím dá dělat. Třetí otázka je na první pohled trochu mimo, byť právě ona je klíčová: Jsou ta čísla vážně taková, abychom se kvůli nim budili ze spaní?
Takže krátce k prvním dvěma. Krátkodobé příčiny současného stavu jsou jednoznačně naše domácí - stagnuje spotřebitelská poptávka, ruší či nezahajují se některé významné investiční projekty. Středně a dlouhodobé kořeny jsou zase pořád tytéž a až na výjimky pro všechny postižené země stejné - hypertrofovaný růst minulé dekády a logický nedostatek, na straně nabídky i poptávky, smysluplných a financovatelných impulzů hospodářskému růstu. Takřka definicí je pak odpověď na druhou otázku - možnosti tvůrců hospodářské politiky pozitivně ovlivnit vývoj v horizontu několika málo let, natožpak měsíců, jsou extrémně omezené. Většina munice už byla vystřílena a klíčovou krátkodobou politickou dovedností je nyní tlumení nejkřiklavějších projevů nastalé mizérie (to se nakonec docela daří, byť je dost smutné, že česká vláda si jiné než tyto plusové body připisuje jen velmi zřídka a spíše nahodile).
Je HDP tak důležitý?
Zásadní otázka je ale ta, která stojí před závorkou.
Je potácející se výběr DPH a skomírající HDP skutečně natolik truchlivý? Nedostatečný výběr nepřímých daní svědčí o tom, že lidé se začali chovat v rámci jinak dost omezených možností racionálně.
Vyšší DPH znamená nižší spotřebu (a tedy nižší HDP). No konečně, chtělo by se zvolat! V době krátce po „největší krizi od války“ a zřejmě na prahu jejího pokračování by přece jakékoliv jiné chování bylo přesně tím, čím byla dlážděna cesta právě k tomuhle marasmu. Opět jednání zcela učebnicové. A bez diskuse správné. Je klidně možné, že k poklesu přispělo i zvýšení sazeb, nebylo by to poprvé. Také to ale tak být vůbec nemuselo a z pohledu státní kasy by bez něho bylo ještě hůř.
Další „konečně!“ musíme zvolat při pohledu na pokles infrastrukturních investic a stavebnictví obecně. Opravdu se nám tolik stýská po předražených stavbách všeho možného, díky čemuž nám v předchozí dekádě HDP tak pěkně bobtnalo?
Pravidelné stresování se vývojem HDP je činnost naprosto scestná. Ale, pravda, ne tolik jako snaha vidět řešení čehokoliv v dalším zvýšení DPH. To už je na politickou psychiatrii.
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu