Když povodně točí koly ekonomiky
Před deseti lety si matka příroda se svými středoevropskými dětmi nepěkně zahrála. Seslala na nás o dost víc vody, než jsme byli po generace zvyklí, a bez obalu nám tak připomněla, že lidské panování pozemskému životu má své výrazné limity. Bylo to pět let po velké vodě na Moravě a dva roky před nesouměřitelně drtivější asijskou tsunami. Hned další rok pak udeřil na jihu Spojených států hurikán s jinak téměř poetickým jménem Katrina.
Pojítkem všech událostí není jen voda, které vždy bylo tak nějak více, než je zdrávo, ať už slané nebo sladké. Každá z těchto tragédií vyvolala také vlnu solidarity, od té místní a národní až po doslova globální. S lehkou nadsázkou lze prohlásit, že k soucitu s okolím už v moderním světě nic menšího než pořádná pohroma, osobní či přírodní, nestačí.
„Blahodárné“ ničení
Podobná dopuštění však mají také jeden aspekt, který spadá do sféry vyhrazené ekonomii. S růstem bohatství společnosti se stále častěji v podobných případech objevují názory, které vnímají zpustošení majetku - tady je třeba dodat, že téměř vždy majetku cizího nebo „ničího“ - jako ve svém důsledku pozitivní událost. Potřeba obnovy totiž roztočí kola ekonomiky, podnikatelé získají zakázky, nezaměstnaní dostanou práci a vše se nakonec v dobré obrátí.
Tady platí, a už bez nadsázky, že v ekonomii se nelze dopustit většího omylu - míře pomýlenosti podobných úvah se ale bohužel vyrovná pouze jejich rozšířenost. Chvála dopadu rozbitého okna (když si vypůjčíme slavný Bastiatův příměr z hloubi předminulého století) na ekonomický rozvoj přitom tvoří jádro nepochopení nejvlastnějšího principu fungování ekonomiky jako takové.
Kdo kdy nepokyvoval nad zdánlivou logičností tvrzení o válce jako základu poválečného hospodářského zázraku? Přece nejrychleji rostla ekonomika Německa a Japonska, dvou na hlavu poražených. Kdo kdy nepřijal tvrzení o tom, že válka a zbrojení vedou - sice nepřímo, ale přece - k technologickému pokroku? Od nylonek přes internet až po kosmické rakety, tohle všechno jsou přece původně armádě určené objevy.
Ale zpět k velké vodě - kdo kdy zapochyboval, když do děsivých obrázků zatopeného New Orleansu švitořila Jolana Voldánová o tom, jak silným prorůstovým impulsem pro americkou ekonomiku bude nutnost znovu postavit tisíce zničených domů? Když se to všechno doplní desetitisíci nových pracovních míst a jakoby shůry spadlými penězi na obnovu, zapadá to všechno pěkně do sebe a jeden si až říká, jak to je všechno jasné.
Každý, kdo s výše uvedenými příklady souhlasí, zároveň tvrdí, že nejperspektivnější evropskou ekonomikou je válkou zdevastovaný Balkán. Nebo že Troubky měly vlastně ohromnou kliku, když hráz nad městem nevydržela. Je totiž velmi pravděpodobné, že mnozí obyvatelé tohoto symbolu povodní z roku 2002 by dnes nebydleli v novém; v lepším případě by na svých starších domech vyměnili střechu, pokud by jim banka půjčila. Ale stěhovat se do nového? Kde bychom na to vzali, milý pane….
Přesto mají lidé dodnes na krajíčku, když do televizních kamer na deset let staré události vzpomínají. A to jsou před závorkou ti, kteří někoho blízkého ztratili. Těm by asi nikdo do očí o ekonomické blahodárnosti povodní nevyprávěl.
Fakt, že úzus o dlouhodobém pozitivním dopadu ničení užitečných statků (o nic jiného zde totiž nejde) máme tak pod kůží, že o něm už téměř nepochybujeme, má několik rozměrů. Zaprvé: o něčem podobném se vždy lépe hovoří s odstupem. Ať už časovým, třeba význam zmíněné poválečné obnovy, nebo geografickým - Troubky jsou blíž a víc se nás to týká; to obnova New Orleansu vypadá zpoza oceánu jako vlastně docela prima záležitost. A vůbec nejlépe to zní z televizní obrazovky nebo v perfektně větraných přednáškových síních hodně vzdálených univerzit.
Zadruhé: když umírají lidé, tak nějak pořád cítíme, i takhle na dálku, že se děje něco nepěkného. Když voda před téměř osmi lety spláchla v jihovýchodní Asii statisíce nešťastníků, měli jsme ještě pořád dost soudnosti, abychom to nevykládali jako cokoliv pozitivního. Vyspělý svět je však vyspělý i díky tomu, že přírodním katastrofám zvládá čelit - a když už ne úplně, tak aspoň co do minimalizace ztrát na lidských životech. Stačí srovnat dopady už zmíněné Katriny či posledního japonského zemětřesení s tragédií biblických rozměrů na Haiti (Pamatuje si ještě někdo? Dva roky zpátky, až 300 tisíc mrtvých). Nejsouli mrtví, snáze se zapomíná na zničené majetky a lépe vyniknou nové silnice a domy.
Bohatství je jednak relativní, jednak absolutní. Jsme relativně bohatší než Indonésané, dá se říct kolikrát. Ale absolutní, nominální bohatství je pro nás důležitější. Už jen třeba proto, že když ztratíme střechu nad hlavou a musíme si pořídit novou, neumřeme hlady. Stejně jako v Česku roku 2012 neumřeme hlady poté, co nám klesne příjem na polovinu. To už ale neplatí pro Haiťana, pro nějž by se jednalo o rozsudek smrti.
Jinými slovy - poté, co společnost dostatečně zbohatla, může si dovolit ten luxus, aby věřila univerzitním pohádkám o blahodárnosti ničení pro své budoucí bohatství. S kručícím žaludkem je všechno jasné; s iPadem v ruce už multiplikační efekt investic do obnovy infrastruktury jako taková do nebe volající pitomost nevypadá.
Kdo se má postarat?
Ještě trochu jinak vyhlíží další rozměr přírodních katastrof podobných té, která postihla Česko před deseti lety. Lidská soudržnost a solidarita, která se v takových chvílích vzedme, je skutečně až dojemná; mnohdy téměř hraničí s morálním kýčem, chtělo by se říct. Je asi správné pomoci těm, jejichž domov byl silou zatím nezvladatelných sil přírody zničen. Kdo rychle dává, dvakrát dává.
Neměli bychom ale zapomínat, že právě tohle by měla být situace, kvůli níž existuje stát. Ten by totiž měl primárně řešit situace, které dostatečně rychle nejsme schopni řešit sami či za pomoci komunit. Až budeme zase posílat dárcovské SMS, neměli bychom zapomenout pátrat po tom, kolik desítek miliard a v které rozpočtové kapitole je právě pro tyto účely každoročně vyčleněno. Schválně, kolik myslíte, že máme schováno na horší časy?
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu