Krize nezmizí, banky budou hřešit dál
V jednom českém filmu z osmdesátých let zazní zhruba tento dialog: „Tak co, jak to jezdí?“ (rozuměj stroj) „Což o to, jezdí to dobře. Ale neseje to.“ „To je ale u secího stroje dost podstatná závada, nemyslíš?“
Fakt, že je tento film dle některých „neskutečně špatný a falešný“, nemění nic na tom, že tento dialog docela sedí i jinde než v oblasti zemědělské techniky. Třeba ve sféře bankovnictví – a dnes konkrétně toho španělského. Protože jestliže se banky dostanou do situace, kdy nemají peníze, jedná se v případě bankovního domu principiálně o tutéž závadu, jako u výše zmíněného secího stroje. Jakkoliv je něco takového poměrně běžným jevem, neznamená to, že bychom měli přijmout zvrácenou logiku, která je v tom všem ukrytá. Jsou-li banky, a to nejen v Evropě, sektorem, který pohlcuje suverénně největší objem záchranné pomoci, obtížně si na poli ekonomie dovedeme představit větší absurditu.
Chyba v systému
V moderní a postmoderní ekonomice se nic neobjevuje s tak železnou pravidelností jako bankovní krize. Za každou z nich, počínaje tou současnou a konče třeba tou z roku 1907, bereme-li v úvahu posledních sto let, můžeme hledat specifické příčiny, konkrétní selhání, strukturální problémy, válečné události, vždy je něco po ruce. Ale právě nepřetržitý řetěz expanzí a propadů svědčí více než cokoliv jiného o tom, že zde čelíme systémovému defektu zabudovanému v samotném jádru současného bankovnictví.
Že jsou dnes v situaci faktické insolvence právě španělské banky, je docela pěkná hříčka osudu. Právě pod Pyrenejemi se totiž před více než půlstoletím zrodila ekonomická škola, která v reakci na příliv drahých kovů ze zámoří položila základy teorie bankovnictví nacházející své příznivce i v dnešní době – a dost možná znějí dnes její ozvuky hlasitěji, než tomu bylo po dobu několika předešlých generací. Centrem, které dalo této myšlenkové škole název, byla Salamanca.
Na tamní univerzitě působilo v 16. a 17. století překvapivé množství myslitelů, jejichž postřehy k teorii a praxi tehdejšího španělského bankovnictví i v době bezdrátových telefonů šokují aktuálností. Většinou šlo o dominikány a jezuity vyučující zde morálku a teologii – některé jejich texty však více než co jiného spadají do sféry vymezené ekonomii a finanční teorii. Nebylo to poprvé, kdy nejsilnějším podnětem k rozvoji nového myšlenkového směru byla nespokojenost s počínáním těch, kteří drželi v rukou politickou a ekonomickou moc. Karel V., španělský král, stejně jako představitelé nejvýznamnějších bankovních domů té doby si od teoretiků salamancké školy za své počínání vysloužili ostrou kritiku. Největší stopu v oblasti teorie bankovnictví z nich zanechali Juan de Mariana, Luis de Molina, Martín Azpilcueta Navarro, Luis Saravia de la Calle, Ramón Carande a Tomáš de Mercado.
Kritika představitelů salamancké školy cílila na dva hlavní neduhy tehdejšího španělského bankovnictví: za prvé, na samotné jeho principy, které byly podle scholastiků stále víc v rozporu s dobrými mravy a posouvaly jej dále od původních zásad zdravého hospodaření. A za druhé se jejich výhrady zaměřily na propojení bankovních kruhů a představitelů státu, které bylo sice pro bankéře a politiky výhodné, ale šlo na úkor střadatelů – tedy těch, s jejichž penězi bankéři operovali.
Začteme-li se do textů starých i téměř pět staletí, nepřestáváme se podivovat nad tím, jak současně nám kritika španělských mnichů zní. Zároveň si ale uvědomíme, jak hluboko vězí příčiny pravidelně se vracejících panik, insolvencí a krachů bankovních domů spravujících vklady „obyčejných“ lidí. Scholastikové sice nepoužívají terminologii, kterou do této oblasti vnesli až pozdější teoretici, ale fakticky píší o tomtéž.
Tak např. zmíněný Tomáš Mercado už v roce 1571 ve svém spisku Suma de Tratos y Contratos vymezuje zásady, podle nichž by měli bankéři nakládat se svěřenými penězi: „Za prvé, nedovolit, aby se banka dostala na mizinu a nemohla tak zaplatit výběry z účtů svých klientů, protože pokud se stalo, že bankéři utratili veškeré peníze investováním, spekulováním a jiným obchodováním, je jasné, že hřešili. … Za druhé, nezaplétat se do nebezpečných obchodů, protože hřeší i tehdy, když je výsledek takového obchodování pozitivní, jelikož vůbec podstoupili riziko a ohrozili tak ty, kteří jim věřili.“
Když slepí chtějí vést vidoucí
Klíčem k vysvětlení krachů bankovních domů ve Španělsku 16. století je podle těchto bezpochyby úctyhodných pánů porozumění tomu, čemu dnes říkáme „bankovnictví částečných rezerv“ spojené s přímým propojením bankovních kruhů se sférou politické moci. Již tehdy bylo běžným jevem to, co dnes stojí v samých základech moderního bankovnictví, tj. fakt, že banky nejsou trezorem, do nějž za poplatek ukládáme své úspory, ale čistě kanálem, kterým naše peníze proudí v reálném čase někam úplně jinam. My si dnes dovedeme obtížně představit, že kdysi byl bankéř tím, kdo hlídal peníze vkladatelů, za což si nechával platit. Byl tedy pouze jakýmsi strážcem trezoru, kde ležely peníze toho, kdo si je u něj uložil.
Středobodem kritiky salamancké školy se stal tehdy se objevující model, kdy bankéři pomalu, ale jistě začínali přistupovat k vkladům tak, jako by došlo – byť dočasně – k přesunu vlastnického práva k uloženým penězům. Přijetím vkladu získali právo s vloženými penězi nakládat, jako by patřily jim. Novověk tak s sebou přinesl setření hranice mezi investicí a uložením peněz do úschovy. Dnešek se od doby, kterou salamančtí mniši popisují, liší v technických prostředcích, kterými bankéři disponují, a v existenci centrální banky, která má výsadní, monopolní postavení, díky čemuž je schopná špatné hospodaření bankovních domů lépe sanovat. Princip je však jeden a tentýž – můžeme se opět vrátit ke slovům T. Mercada z hlubin 16. století: „(bankéři) v této republice zabředávají často do obchodů, které se týkají celého světa. Snaží se dosáhnout až za oceán, obsáhnout celý svět a často tak působí tolik chyb, že v jejich důsledku vše spěje ke krachu.“
Směřuje-li dnes do insolventních španělských bank příslib 100 miliard eur, můžeme si být jisti pouze tím, že to rozhodně není naposledy. Má-li něčemu podobnému zabránit centralizovaný bankovní dozor a vylepšená unijní pravidla, pak můžeme sáhnout ke slovům dalšího jezuity Juana de Mariana: „Moc a příkazy jsou šílené… zcela nevyhnutelně dojde ke spáchání závažných chyb a lidé jsou tím znepokojeni a pohrdají tak zaslepenou vládou… je velkým omylem, když slepí chtějí vést vidoucí.“
autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu