Petr Sokol Články

 

Současný poměrný volební systém, kdy hlasujeme pro kandidátky jednotlivých stan, na rozdíl od většinového (hlasování pro jednotlivce v malých obvodech), byl zaveden v roce 1990 z několika důvodů. Hlavním byla snaha dát průchod různým politickým názorům. Kdyby byl už v létě 1990 použit většinový systém ve stylu jeden obvod jeden poslanec, zřejmě by se do Parlamentu dostalo jen revoluční Občanské fórum a ostatní strany, včetně komunistické, by získaly jen okrajové zastoupení. 

Druhým důvodem zavedení poměrného systému byla návaznost na první republiku. Poměrný systém je totiž vhodný pro národnostně a nábožensky komplikované země, plné různých menšin. V takovém uspořádání by bylo zavedení většinového systému velmi nepraktické, protože by celé velké skupiny obyvatelstva vyloučilo ze zastoupení v Parlamentu. Nicméně Česká republika ročník 2012 je národnostně téměř homogenní stát, který si může většinový systém dovolit. 

 

 

I většinový systém má mnoho podob. V našem případě by ideálním řešením pro volby do Poslanecké sněmovny byl jednokolový většinový systém, označovaný jako "první na pásce". Stručně řečeno, země by se rozdělila na dvě stě volebních obvodů (na jeden obvod by připadlo zhruba 50 tisíc obyvatel) a zvítězil by ten, kdo získá už v prvním hlasování nejvyšší počet hlasů. Podobný systém funguje ve Velké Británii. 

 

Volič by tak nevybíral z dlouhého seznamu stranických kandidátek, ale hlasoval by pro jednu konkrétní osobu, která by pak zastupovala tento malý region. 

 

Problémem problémů ovšem bude vytyčení hranic těchto obvodů. Například v prostějovském okrese by mohly být využity dvě varianty: rozdělení okresu na město Prostějov a venkov nebo geografi cké rozdělení, kde by se napůl rozdělilo město i venkov. Každému je jasné, že podobná rozhodnutí by hodně ovlivnila výsledky budoucích voleb. Jako základ hranic volebních obvodů by se proto musely vzít někdejší okresy. I tady by vznikla potíž, jakým způsobem by bylo žádoucí tyto okresy "rozpůlit". 

 

 

O většinovém systému se říká, že pomáhá velkým stranám. Ve skutečnosti je to složitější, protože tento systém spíše nahrává těm se silnou voličskou základnou, která ale nemusí pokrývat celý stát. Stačí, když nějaká strana má sílu v jednom regionu. 

 

Platí to třeba o québeckých separatistech v Kanadě, kteří jsou celokanadsky slabší, ale ve své mateřské provincii patří mezi dvě nejsilnější strany, a proto pravidelně vysílají do federálního parlamentu početnou skupinu poslanců. Ostatně takto by se mohla řešit i problematika polské menšiny, při rozdělení České republiky na dvě stě obvodů by na každý z nich připadlo již zmíněných zhruba padesát tisíc obyvatel. 

 

Při vhodném nakreslení by jeden z nich ve Slezsku mohl mít polskou většinu a většinový systém by na první pohled paradoxně mohl zajistit naší největší menšině (pominu-li Slováky) parlamentní křeslo, na které aktuálně v poměrném systému dosáhnout nemůže. 

 

 

Obava z toho, že většinový způsob volby nahrává jen velkým stranám, může být aktuálně největší překážkou k jejímu prosazení v českých poměrech. Na druhou stranu: v posledních volbách do Poslanecké sněmovny v českých zemích vlastně žádná skutečně velká strana není. Pokud měla vítězná sociální demokracie v roce 2010 podporu jen 22,08 procenta voličů, znamená to, že všechny strany se vlastně mohou bát toho, že jim většinový systém uškodí. Proti budou vždy lidovci, zelení či různé obdoby "véčkařů a podobných stran na jedno použití".

 

Komunisté by se ve svém postoji možná lišili podle formy většinového systému, ale vlastně všechny by je nakonec oslabovali. Právě proto by většinový systém mohl vyhovovat sociálním demokratům, protože by z nich udělal jasného hegemona na levici. I dnes, kdy se jim začíná vynořovat zemanovský konkurent, by je jednokolový většinový systém pasoval do role fakticky jediné sněmovní levicové strany. Problém je, že ČSSD se zatím ve volebních záležitostech chová, jako by o tom nevěděla, a rádoby ideologicky prosazuje maximálně poměrný systém. 

 

Aktuálnímu posunu k většinovému systému nepomáhá ani současné soupeření ODS a TOP 09 o pozici lídra pravice, i když platí, že většinový systém by tento souboj rychle "rozsekl". Oba jeho aktéři ale mohou mít obavu, v čí prospěch. 

 

Dosavadní favorit tohoto potenciálního klání – ODS – je navíc jedinou relevantní českou stranou, která většinový systém pro sněmovní volby dlouhodobě podporuje. 

 

Britská zkušenost říká, že jednomandátové obvody s většinovou volbou vedou k tomu, že i opoziční strana má po celé období dopředu jasného kandidáta, jenž hraje roli "ombudsmana" pro opoziční a nezávislé voliče. 

 

Jednokolový většinový systém by zároveň výrazně ulehčil sestavování vlád, protože by rychle, i když ne nutně hned v prvních volbách, vedl k formování dvou silných stran – jedné nalevo a druhé na pravici politického spektra. Tyto strany by se střídaly u moci a už by se při neúspěších nemohly vymlouvat na koaliční partnery. 

 

 

Pokud by neprošel jednokolový většinový systém, bylo by možné přistoupit na jeho mírnější verzi, říkejme jí chilská. Toto druhé nejlepší řešení nabízí volební systém v Chile, v němž existují dvoumandátové obvody a volič má jeden hlas. Mandáty si v obvodě rozdělí buď dvě největší strany (koalice), nebo je oba v případě velmi výrazného vítězství získá nejsilnější strana (koalice). Takový systém by pro začátek zajistil rovnováhu pravice a levice a připravil posun k případnému zavedení "čistého" většinového systému.