Amputovaná ruka trhu
Naše společnost se zmítá v problémech a čelí hrozbám, které negativně ovlivní život běžných občanů. Alespoň to si myslí senátor Jaroslav Zeman, který tvrdí, že zhoubou je byznys s prostředky státu. K pravidelnému rozhovoru jsme se sešli uprostřed léta a povídali si o současné situaci.
Jardo, když vezmu statistiky, tak se ve srovnání se světem i v rámci EU žije Čechům relativně dobře. Zaměstnanost je nízká, lidé utrácí, nákupní centra praskají ve švech, trh s realitami se rozjel a začíná mírný růst ekonomiky. Proč je taková naštvanost mezi lidmi?
Jaroslav Zeman:
Obecně bych začal s tím, že se nám politika jaksi smrskla jenom na ekonomická, či spíše makroekonomická čísla. Hodně diskutujeme o míře zadlužení, zaměstnanosti a dalších veličinách, srovnáváme to s čísly v EU a zapomínáme ne to, co skutečně trápí řadového občana. Chrlíme stovky zákonů ročně, ale pochybuji, že máme na zřeteli užitek, který mají lidem přinést. Vznášíme se ve výšinách a nevidíme na zem.
Koho myslíš tím „my“?
Jaroslav Zeman:
Především obecně politiky, ale také média, která ta témata nastolují. Hlavně ale vedení stran vpravo i vlevo, zákonodárce i exekutivu. Já mluvím s lidmi, pohybuju se v regionu a slyším o těch problémech, které chtějí řešit, ale „Praha“ je k nim hluchá. Řada poslanců i senátorů žije ve svém skleněném akváriu, dohaduje se o tom, kdo bude sedět v jaké funkci, jak vytěžit z momentální situace co nejvíc politických bodů a realita života k nim nepronikne. Řada z těch, kteří řídí životy ostatních, nikdy nepoznala reálný život, nebavila se v krámě nebo v hospodě s jinými, neslyšela, o čem si povídají lidi v autobuse…
Co by se tedy mělo řešit? Co běžného občana trápí?
Jaroslav Zeman:
Předem chci říct, že chápu nutnost řady věcí, které vláda Petra Nečase udělat musela, aby zajistila ekonomickou kondici republiky. Nicméně je tu řada oblastí, na které nezbyly síly nebo nebyla chuť je řešit. Především je tu problém s dlouhodobě nezaměstnanými a nezaměstnatelnými občany převážně z řad cikánského etnika, díky tomu se vyhrocuje rasový problém a eskaluje napětí. S tím souvisí problém ghett a byznysu s bydlením sociálně slabých. Podle mě je tu ale také další významný problém, a tím je exekutorský byznys. Ten se totiž totálně vymkl kontrole a panuje u nás do značné míry zvůle exekutorů.
Exekuce je přeci důsledkem, nikoliv příčinou?
Jaroslav Zeman:
To je pravda, dluhy se platit musí, ale současný způsob je pro dlužníka likvidační. Ten nárůst dlužné částky o poplatky, úroky a odměny za úkony je nepřiměřený. Často se stává, že z marginální částky se dluh vyšplhá do takové výše, že již není v moci dlužníka ho zaplatit.
Exekuce se týkají poměrně velké části společnosti a nezřídka se celé rodiny dostávají do pasti, ze které není úniku. Tady už nejde o primární nápravu, tedy úhradu dluhu, ale o „vysátí“ dlužníka nehorázným navýšením původní částky. Co je to za společnost, která dovolí, aby z nezaplacené jízdenky v řádu desetikorun vznikl dluh ve výši desetitisíců?! Je pravda, že byla přijata novela, která stav dlužníků zlepšuje, ale zároveň umožňuje, aby mohla proběhnout exekuce i z příjmu manžela či manželky dlužníka. Často je rodina odkázána pouze na tento jediný příjem a může nastat opravdu neřešitelná situace. Při cenách bydlení to může způsobit situaci, kdy na bydlení postižená rodina nebude mít prostředky. Nakonec bude muset sáhnout do kapsy stát a pomoci jim. Tím se prostředky na sociální věci přestěhují na účet exekutora. Měla by se najít rozumná míra, která by jasně stanovila procentuální částku, o kterou může být jistina (skutečná dlužná částka) navýšena. Jde o to zastropovat ten dluh tak, aby dále nerostl a dal se reálně splatit. Souvisí to také s motivací ke splácení. Znám případy, kdy měl dlužník snahu se s problémem popasovat a vše uhradit, ale díky neúměrnému navýšení pochopil, že by musel žít 400 let, aby se mu to povedlo. Růst dluhu byl vyšší než jeho schopnost splácet, tak rezignoval a žije z podpory. Řeknu kacířskou myšlenku: mohla-li být amnestie pro různé odsouzené delikventy, měla by být amnestie pro dlužníky u dluhů vzniklých do určitého data.
Proč to datum?
Jaroslav Zeman:
V devadesátých letech se naprosto zásadně změnily podmínky. Mnozí lidé prožili převážnou část svého života za režimu, kdy bylo vše nařízené, dané. Půjčky téměř nebyly, a pokud, tak účelové: na bydlení, novomanželské… Tím, že měl každý povinnost pracovat a půjčky byly výjimkou, nehrozilo riziko předlužení. V nových podmínkách se otevřely nové možnosti, půjčky najednou byly nejen dostupné, ale přímo se vnucovaly. S komerčním životním stylem se objevila řada lákadel, zboží, které dříve nebylo a najednou místo shánění musí člověk odolávat reklamám. Svoboda přinesla nejistotu zaměstnání a tržní prostředí, kde platí jiná pravidla. Řada lidí se zadlužila jen proto, že podcenila situaci, nezorientovala se v novém prostředí, naletěla dravcům a podobně. Pro starší ročníky byla ta aklimatizace velmi náročná a mnozí se s převrácením hodnot dodnes nevyrovnala. Já je nechci hájit, ale mám pro ně pochopení.
Takže navrhuješ mírnější přístup ke starým dluhům?
Jaroslav Zeman:
Asi tak. Dnes každý ví, že za neplacení přijde tvrdý trest, že se před dluhem nedá utéct a že ho dožene. Pokud si i tak půjčí nad své možnosti, musí nést následky. Důležité je, aby se na základních a středních školách učila základní finanční gramotnost a každý se naučil s penězi hospodařit.
Jsi senátorem, členem ODS, tedy pravicový liberál. Základní myšlenkou je „neviditelná ruka trhu“ Adama Smithe. Není za řadou současných příčin právě tržní ekonomika se všemi negativy?
Jaroslav Zeman:
Právě naopak. Současný systém u nás i v EU je tzv. smíšená, čili jakási sociálně tržní ekonomika. Dominantním nástrojem je přerozdělování a státní zásahy, které deformují trh, a o neviditelné ruce trhu se příliš hovořit nedá, tu už sociální inženýři dávno amputovali. My jsme v průběhu času zapomněli, že základem ekonomiky je soukromá firma, která vyrábí a se svými výrobky jde na trh, kde musí obstát v cenové konkurenci. Cena výrobku je součtem nákladů na materiál, práci, energii, obnovu technologií a daně. Pokud je navyšována některá složka, dochází ke zvýšení ceny a pokud je cena vyšší než od konkurence, tak je zboží neprodejné. Uvedu příklad: ty si chceš koupit mléko, v jednom obchodě je za 16,- a v druhém je totéž za 12,- Kč. Které koupíš a kolik? Za 12 vezmeš balení, za 16 vezmeš v nouzi 2 litry a čekáš na lepší cenu. V mlékárně chtějí zaměstnanci přidat a dodavatelé – zemědělci chtějí vyšší výkupní ceny. Jako správný lidumil přidáš zaměstnancům, ať nestrádají, vykoupíš dráž, protože je ti zemědělců líto. Náklady zahrneš do ceny, protože kde jinde bys na to mohl vzít? Dodáš své zdražené mléko do obchodu, ale tam lidi nakupují levnější polské, takže to tvé přestane obchod odebírat. Ty máš plný sklad, nemáš peníze na výplaty a nemůžeš zaplatit zemědělcům a mlékárnu zavřeš. Tvůj dobrý úmysl zlepšit postavení zaměstnanců a zemědělců skončí tak, že zaměstnanci přijdou o mzdu i práci a zemědělci i o to málo, co dostávali dříve.
Prostě každé zvýšení daní ze zisku, zvýšení ceny práce, tedy mezd, odvodů a daní zaměstnanců ničí cenu výrobku, šanci obstát v konkurenci a uvolňuje místo na trhu pro levnější ze zahraničí. Když stát zvýší své výdaje, dá více na přídavky nebo dotuje nějakou bohulibou záležitost, pak je to za tuto cenu. Totéž ve velkém se děje v rámci EU. Každá nezisková organizace, placená z evropských peněz nebo ze státního rozpočtu je placená z daní, tedy z každého výrobku. Čím větší je veřejný prostor, čím více je úřadů a úředníků, fotbalových hřišť, soukromých farem a dalších takto financovaných projektů, tím větší musí být zdroj financování, tedy daní. Jak se pak můžeme divit vysokým cenám a přílivu levného zboží ze zahraničí, řadě zkrachovalých továren a lidí bez práce?
Když vidím tempo, s jakým roste státní zadlužení, tak mám pocit beznaděje. To se přece nedá nikdy splatit?
Jaroslav Zeman:
Sice nejsem ekonom, ale privatizoval jsem továrnu TOFA Albrechtice v dezolátním stavu na pokraji bankrotu. Jediná cesta je ořezat všechny zbytečné výdaje na krev, soustředit se na ekonomický provoz výroby a hlavně na prodej. Pokud by byly naše výrobky dražší, tak bychom neprodali a to by byl konec. Dneska máme v Česku dvakrát více ministerstev než Slováci, řadu zbytečných institucí, úřadů a státních neziskových organizací. Šetřit se začíná dole, ale stát žije nad poměry. Chtělo by to odvážnou razantní vládu a restart. Udělat inventuru potřebnosti každého úřadu a přiměřený počet zaměstnanců. Tady jsem pro škrty ve velkém a nikoho by nebolely.
Další oblast jsou sociální dávky. Opět nikoliv plošně, ale cíleně. Každého příjemce posoudit objektivně a v souvislosti s počtem ostatních, žijících v jedné domácnosti. Je nepřijatelné, aby v jednom bytě žila matka, která se zřekne dítěte společně s babičkou, která si dítě osvojí a bere na něj dávky. To je příklad stávající praxe, jakési perpetum mobile na vysávání peněz ze státu. Dále omezit příspěvek na dvě, maximálně tři děti. Rodit děti nemá být byznys. Ubytovávání sociálně slabých nemá být byznys. A tak dále, prostě stát na jedné straně nemá prostředky a zadlužuje se a na druhé straně rozhazuje.
To je jak z volebního programu.
Jaroslav Zeman:
Ano, to je základ Poděbradských artikulů: levný stát, solidarita zodpovědných, nezadlužená budoucnost a soukromí je nedotknutelné. Sám vidíš, že se nám to příliš nedařilo plnit, ale tím je potřeba začít a jednat.
Něco na závěr?
Jaroslav Zeman:
Já už jsem toho řekl dost. Je na kandidátech příštích voleb do sněmovny, aby se toho našeho základu drželi a naplňovali to v praxi. Mít tam 200 Jardů Kuberů, tak nám stát vzkvétá, neměli bychom dotace a ani s nimi spojenou korupci, jako tomu je v Teplicích. Řešení existuje.
Děkuji za rozhovor.
senátor PČR
neuvolněný starosta obce