Tomáš Vaněk Články

 

 

Je na tom postavena i část kampaně některých stran do EP.

 

Pohlédneme-li však do historie, byly Čechy a Morava součástí celé řady říší, a to, s výhradou III. říše, z právního hlediska zcela dobrovolně. Vždy se našla část obyvatel, která se z celé řady důvodů včetně obchodních a politických, cítila, či to alespoň tvrdila, být občany toho „většího celku“. A vždy jsme tu měli řadu „agitátorů“ tvrdících, že je správné cítit sounáležitost k tomuto „vyššímu celku“ a že cítit se Čechem či Moravanem je již překonané. A že jen tak lze zachovat „naději na lepší život, na lepší svět“. Jak a proč všechny ty říše skončily, není snad třeba podrobně rozebírat. Stručně řečeno, sliby se ukázaly být „liché“, náklady neadekvátní a jednotlivé národy a státy opět zatoužily po samostatnosti a dříve či později jí dosáhly.

 

Musím se přiznat, že jediný, komu to EUropanství opravdu věřím, je kníže Schwarzenberg, přesněji řečeno „kníže ze Schwarzenbergu, vévoda krumlovský, hrabě ze Sulzu a landkrabě klettgavský“. Stačí se podívat na jeho rodokmen a majetky.

 

V rámci své profese se setkávám pravidelně s kolegy celé řady zemí EU a ani oni se EUropany jaksi necítí – a pokud ano, tak to patrně tají.  A je pozoruhodné, že řada kolegů z USA se naopak „Američany“ ještě tak úplně necítí – jsou prostě Texasany nebo Virgiňany a vzpomínky na občanskou válku před více než sto lety jsou občas až překvapivě živé. 

 

Je snad jasné, že 10 let členství je na vznik „spolunáležitosti“ či přímo pocitu EUropského národa poněkud nedostatečných. Zvláště v situaci, kdy dosud vyhodnocujeme a bilancujeme klady a zápory našeho členství a kdy výhody ekonomického prostoru a spolupráce na straně jedné, přinášejí stále větší náklady povinného přijímání občas nesmyslných, velice často zbytečných ale vždy nákladných regulací na straně druhé.

 

Pokud mohu mluvit za sebe, já žádný pocit „sounáležitosti“ se systémem a lidmi produkujícími a schvalujícími ty hory lejster nepociťuji a pociťovat nebudu, a co si o nich myslím, v rámci „politické korektnosti“ raději nenapíšu. Cítím se prostě být Čechem a necítím žádnou potřebu to měnit – ale ani se tím, s dnešní vyjímkou, nějak chlubit. Je to prostě moje osobní záležitost, do které nikomu vůbec nic není.

 

Nepochybně mi někdo vytkne, že to přece není „My“ a „EU“, protože „My“ jsme přece EU.  Ano, stejný argument jsme všichni (a naši předkové) slyšeli  mnohokrát v historii, od Rakouska Uherska až po „Tábor míru a socialismu“.  Formálně je jistě správný. Ale identita, sounáležitost, „démos“ a z toho plynoucí chování  je věc soukromá a právní formalismus na ni nemá žádný vliv. 

 

Takže, drazí EUropané, pokud to tak opravdu pociťujete, buďte EUropany (nebo někým jiným) zcela podle libosti. A pokud trpíte akutní potřebou se tím chlubit, je to Vaše věc. 

 

Ale nás ostatní do toho nenuťte, protože pokud je tento Váš pocit opravdu upřímný, měli byste vědět, že dosáhnete pravého opaku, stejně jako už mnoho „agitátorů“ před Vámi. Naději na „lepší život a na lepší svět“ tady už sliboval kdekdo, takže „předběžná opatrnost“ je i v tomto případě namístě.

 

Měli byste pochopit, že pocit sounáležitosti, identity či národa se nedá ani „nadekretovat“, ani „nasměrnicovat“. A že ani EUropský „démos“ nevznikne tím, že je uveden v nějakých dokumentech. Pokud tomu nevěříte, doporučuji Vám studium naší celkem nedávné historie.

 

A jen pro jistotu a pro ty, co by chtěli nechápat, – do EP kandiduji s cílem hájit tam zájmy našich občanů, našeho národa a našeho státu. Mezi tyto zájmy přirozeně řadím společný ekonomický prostor, na straně druhé za ně rozhodně nepokládám nesmyslné regulace každého detailu života jedince. A naše občany nehodlám nutit stát se EUropany stejně tak, jako jim v tom nehodlám bránit. Je to totiž jejich soukromá záležitost a jejich „svoboda volby“.

 

PS: Zcela úmyslně nepoužívám pojem Evropan, který je zcela logicky název pro obyvatele Evropy, která jak známo, sahá až po Ural.

 

Takže pojem EUropan pokládám v tomto kontextu za daleko přesnější.