Tomáš Vaněk Články

 

Osobně jsem přesvědčen, že právo držet a nosit zbraň patří k jednomu ze základních práv svobodného občana ve svobodném státě. Proto jsem se pokusil velice stručně shrnout známá fakta o tom, jak probíhal vývoj tohoto práva na našem území od roku 1852. V podstatě lze nalézt střídání přístupů liberálních a naopak restriktivních, zvláště v dobách totalitních systémů, pro které ozbrojený občan představoval riziko.

 

Nicméně popořadě

 

Za Rakouska-Uherska byla právní úprava dána „Císařským patentem č. 223 ze dne 24. října 1852“, který se pak stal součástí  právního řádu první republiky a, mimo období okupace, platil vlastně až do roku 1949. V principu šlo o liberální předpis, který sice definoval a omezoval „zakázané zbraně“, ale povoloval např. držení zbraně bez jakýchkoliv omezení, s výjimkou jejich počtu. Pro nošení zbraně bylo podmínkou získání zbrojního pasu, který se uděloval na základě posouzení „nezávadnosti“ žadatele. Okruh osob, které směly nosit zbraň bez povolení, byl přitom poměrně široký.

 

Nikoho jistě nepřekvapí, že za protektorátu, jehož formální autonomie byla omezena ustanovením, že „vykonává svá výsostná práva, náležející mu v rámci protektorátu, ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami Říše“, bylo držení a nošení zbraní prakticky zakázáno a přísně trestáno.

 

Obdobně bylo k této problematice přistupováno po roce 1949, dle zákona č. 162/1949 Sb.  Formálně bylo sice právo držení a nošení zbraně zachováno, státní orgány byly nicméně instruovány, komu ho lze povolit a komu ne. Např. v roce 1962 byla k tomuto účelu vydána tajná směrnice Ministerstva vnitra. Udělení povolení bylo zcela na libovůli SNB.

 

Jisté uvolnění nastalo až po roce 1983 zákonem 147/1983, nejspíše v souvislosti s rozvojem myslivosti a sportovní střelby (Svazarm), nicméně o udělení  možnosti nosit a držet zbraň stále rozhodovaly orgány SNB s tím, že to musí být ve „veřejném zájmu“.

 

K zásadní změně došlo až po pádu komunistického režimu v roce 1989, kdy zákon č. 49/1990 Sb. opuštěním termínu „veřejný zájem“ umožnil přístup ke zbraním většímu počtu žadatelů. Nicméně právní nárok na nošení a držení zbraně byl kodifikován až zákonem č. 288/1995 Sb. a od té doby je součástí dosud všech navazujících zákonů.

 

A jak s touto historií souvisí  loňská „iniciativa“ komisařky Cecilie Malmström o celoevropské kontrole zbraní? A o co v ní jde? Přestože se v on-line průzkumu 81 000 občanů z řady zemí vyjádřilo velmi negativně ke snaze EU upravovat zbraňovou legislativu na celoevropské úrovni, byl tento průzkum prohlášen za „nereprezentativní“, paní komisařka dále volá po „rozhodné celoevropské akci“. Cílem je (nejen), dle mého názoru, „odzbrojení“ občanů, a to dvěma způsoby – pronikavým zdražením (snaha o zavádění biometrických senzorů apod.) a  hlavně nutností uvádět “legitimní důvod”.

 

Pokud pohlédneme zpět do historie a termín „legitimní důvod“ nahradíme, nepochybně oprávněně, termínem „veřejný zájem“, jsme rázem zpět v roce 1983. A nelze vyloučit, že vlastně spíše v roce 1962.

 

Občan prostě přijde o právní nárok a rovnost před zákonem bude nahrazena libovůlí „úřadu“. Někteří občané budou nepochybně zase „rovnější“ a vznikne další prostor pro korupci. A zbraně bude mít zase jen armáda, policie a zločinci – ti si je obstarají vždycky.

 

Možná, že „slyším trávu růst“, ale tyto historické souvislosti pokládám za mimořádně znepokojivé. A mělo by být v zájmu nás všech, tedy i těch, kterých se zbraně zdánlivě netýkají, pokusy tohoto typu rázně odmítnout. A to nejen proto, že jde o omezení zákonných práv občanů, ale i proto, že z naší nedávné historie víme, kam to vede a kde to může skončit.

 

Prostě „kdo zapomene na vlastní minulost, je odsouzen k tomu ji znovu prožít“.