Tomáš Vaněk Články

 

 

Je těžké uvěřit tomu, že si někdo může opravdu myslet, že konkurenceschopnost lze zvýšit nějakým “lejstrem”. Naše zkušenost z dob “reálného socialimu” o tom říká své.

 

Na druhé straně těžko hledat lepší příklad toho, proč konkurenceschopnost průmyslu v EU nezadržitelně klesá, stejně tak jako životní úroveň občanů. 

 

Asi jsem konzervativní, ale cílem průmyslu má být produkce kvalitních výrobků za odpovídající ceny, ne povinná produkce jakýchsi „hlášení“ na křídovém papíře.

 

Úřednící zkrátka nakládají průmyslu (a komukoliv aktivnímu) více a více povinností, které nesměřují k vyšší produktivitě a efektivitě, ale naopak k tvorbě různých slohových cvičení. Je naprosto logické, že tyto nároky mají své finanční náklady, které nenese nikdo jiný než koncový spotřebitel.

 

Koncový spotřebitel – tedy občan – nese i další „skryté“ náklady, jejichž výše není v žádném připadě zanedbatelná. Tyto směrnice musí někdo vytvořit, naformulovat a jejich plnění kontrolovat. Za vznik těchto lejster lobují různé spolky a neziskové organizace,  které pak jejich plnění firmami sledují,  žádají si na svou činnost o různé „granty“ či jsou jinak napojeny na státní rozpočet. A protože ten rozpočet není tvořen z ničeho jiného, než z daní občanů, zbývá v něm na věci rozumné stále méně a méně prostředků a stát se snaží z občanů „vyrazit“ více a více peněz.

 

Je celkem logické, že s vzrůstajícím se počtem různých neproduktivních povinností a lejster bude efektivita průmyslu v EU nadále klesat.  Naopak bude stále stoupat počet pracovních míst napojených  na tyto neproduktivní a občanům nic nepřinášející  činnosti.

 

Konečným důsledkem bude stav, kdy „choroba zahyne i s nositelem“ a žádný efektivní průmysl  v EU nezůstane – jen hromada lejster a direktiv  a  organizace, které jejich obsah budou sledovat a kontrolovat – pokud ještě bude za co.

 

Je tedy žádoucí, aby se občané  odhodlali k (sebe) obraně dřív, než bude pozdě.  Jak postupovat je celkem jasné, i když ne jednoduché – „lejstrový moloch“ už je jak v EU tak v ČR  dobře usazen.

V této situaci nezbývá nic jiného, než vrátit k EU k svým původním cílům – tedy prostoru svobodného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu, a ne prostoru zběsilých direktiv a nařízení. Úředníkům bude nezbytné tuto činnost omezit  a  organizace, které se touto neproduktivní činností zabývají, přestat podporovat z veřejných prostředků. 

 

Tato cesta dnes již bohužel není jednoduchá a nebude krátká, ale je jediná možná, pokud chceme zachovat pro nás a naše potomky rozumnou životní úroveň a svobodu volby.