Tomáš Vaněk Články

 

Nicméně poslední události nejen na Ukrajině ukazují, že tato (neo)realistická teorie Kennetha Waltze stále platí, ač ji její kritici už několikrát pohřbili. A pro úplné pochopení si dovolím její části stručně ocitovat, vice lze nalézt na http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=2229.

 

Z klasického realismu Waltz přebírá mj. myšlenku neměnné a násilné povahy MV, koncept mocenské rovnováhy, zaujetí vojenskou silou a nadřazenost bezpečnostní dimenze MV.

 

Působení struktury je dáno třemi definičními znaky:

 

1. Struktura MV definována jako anarchická (anarchy). Waltz ji tak vymezuje vůči hierarchické struktuře (hierarchy) domácí politiky, kde jsou vztahy mezi jednotlivými subjekty vymezeny ústavou a kde působí suverén, jemuž jsou tyto subjekty v konečném důsledku podřízeny. MV žádnou ústavu ani suveréna nemají, jedná se o strukturu decentralizovanou – anarchickou. V anarchickém systému je každý odkázán pouze sám na sebe a nikdo nemůže nikomu trvale důvěřovat. Státy spolupracují pouze, když se objeví společná hrozba, když hrozba zmizí, skončí i spolupráce. Konečným argumentem je vždy síla, anarchické MV jsou neustálou silovou konfrontací.

 

2. Systém MV je systémem států, které jsou si přes řadu rozdílů v zásadě dosti podobné, tj. opírají se o svrchovanou kontrolu přesně vymezeného území, disponují ozbrojenou silou, usilují o ekonomickou prosperitu, zajišťují vzdělání apod. K anarchické struktuře proto patří i to, že aktivity států se většinou podstatně překrývají. 

 

3. Třetím definičním znakem struktury MV je rozložení moci (distribution of power) dané počtem rozhodujících velmocí v systému MV, podobně jako tržní struktura bývá charakterizována počtem dominatních firem (monopol, duopol, oligopol, monopolistická konkurence, dokonalá konkurence). Pouze třetí charakteristika struktury MV je proměnlivá. Z toho vyplývá, že podle Waltze jsou jedinými skutečnými změnami v MV změny v rozložení moci, zejména pak přechody mezi multipolaritou a bipolaritou. 

 

V úzké návaznosti na mezinárodní vztahy stojí pak “národní” zájmy – další poslední dobou zatracovaný termín. Co jsou to „národní zájmy“ a existují vůbec? Asi nejpřesnější odpověď lze nalézt v knize „Politika mezi národy“ od Američana německého původu Hanse Morgenthaua, který formuluje šest principů politického realismu: 

 

1. Politika je ovládána objektivními zákony zakořeněnými v lidské povaze. Vzhledem k neměnnosti lidské povahy to znamená, že tyto zákony jsou nadčasové i nadkulturní.

 

2. Politiku je třeba chápat skrze mocenské zájmy politických aktérů (států). Realistická teorie předpokládá, že státy racionálně vymezují své mocenské zájmy.

 

3. Mocenský zájem či národní zájem je objektivní a univerzálně platnou kategorií. 

 

4. Univerzální morální principy nemohou být bez dalšího použity na chování států, vždy je nutno přihlédnout k okolnostem. Absolutním zájmem každého státu je přežití. Zatímco jednotlivec se může obětovat pro naplnění abstraktního principu, stát nemůže takto obětovat své občany.

 

5. Státy maskují své partikulární zájmy jazykem univerzálních principů. Realismus odmítá ztotožnění zahraničněpolitických cílů státu s morálními zákony, vždy se jedná především o mocenský zájem státu.

 

6. Politika představuje autonomní sféru reality s vlastními pravidly odlišnou od ekonomiky, práva či morálky. 

 

Pro nás důležité je Morgenthauovo pojetí národního zájmu, jednoho ze základních konceptů každé realistické teorie mezinárodních vztahů. Národní zájem státu, chápaný jako shromažďování moci, je dán objektivně, bez ohledu na představy konkrétních představitelů státu a vnitrostátních aktérů. Je to objektivní fakt, který je třeba odhalit, nikoli konstrukce založená na subjektivních preferencích aktérů. Sledování národního zájmu ukládá státu jasnou disciplínu a racionalitu; pokud tuto disciplínu poruší a chová se neracionálně, poškodí tím sám sebe. 

 

Pokud pohlédneme na současné dění na Ukrajině optikou výše uvedeného, je více než jasné, že dotyčné teorie platí stále beze zbytku. A důkazů pro to by se našlo dost i v nedávné minulosti, ačkoliv se to mnoho politiků pokoušelo – a stále pokouší – ignorovat.

Rusko ve svých krocích, ať se nám to líbí nebo nelíbí, v podstatě sleduje zcela racionálně svůj státní zájem, tedy ovládnutí postsovětského prostoru. Pro tento zájem má propracovanou teorii, podporu velké části obyvatel, odpovídající mocenské prostředky a hlavně ochotu jich použít.

 

Ten, kdo bych chtěl Rusko zastavit, by musel disponovat jak odpovídajícími prostředky, tak i jasnou ochotou je použít.

 

Tento případ v přímé konfrontaci nastal, pokud vím, jen jednou – v roce 1969 na řece Ussuri. Poté, co obě strany zcela jasně demonstrovaly svojí ochotu použít veškerých dostupných prostředků, včetně jaderných zbraní, došlo nakonec na politické řešení.

 

Bohužel jediný, kdo má v současné době odpovídající mocenské prostředky, jsou USA, jejichž zájem o roli „světového četníka“ v poslední době spolu se zánikem bipolárního systému stále klesá, především proto, že pro tuto roli ztrácí většinovou podporu svých obyvatel. Navíc Ukrajina (ani Gruzie) nepatří geograficky do ohniska zájmů USA.

Pokud jde o Evropu, nemá z výše stanovených předpokladů k disposici v podstatě nic. Navíc, zatímco politická reprezentace Ruska je nepochybně bez problému ochotna riskovat ekonomické sankce a z nich plynoucí problémy pro obyvatelstvo, nejsou politické „elity“ zemí EU ochotny vysvětlit obyvatelům ekonomické problémy (např. nárůst cen energií) jako nezbytnost. A je nutno přiznat, že většina obyvatel EU by tyto důsledky nebyla ani ochotna akceptovat. 

 

Dle mého názoru tedy Rusko v tuto chvíli již svůj boj o Krym vyhrálo, bez ohledu na současnou tvrdší rétoriku a hrozby i případnou realizaci sankcí. A je nanejvýš pravděpodobné, že jde a půjde spíše o „zachování tváře“ na obou stranách. Velice rád se budu mýlit.

 

Jaké z toho plynou důsledky? Především, slovy Starého zákona, bude Západ „zvážen a shledán lehkým“ – a to nejen v Rusku. 

 

Je tedy nejvyšší čas opustit zhoubnou iluzi, že mezinárodní vztahy již nejsou „anarchické“ a jsou založeny na zvyšující se roli mezinárodních organizací a spolupráci. Je nezbytné se vrátit k jasnému definování národního zájmu a k vybudování prostředků pro jeho ochranu, včetně k návratu k povinné vojenské službě a k jasnému prezentování ochoty tyto prostředky v případě nutnosti použít. Nic z toho není a ani nebude na škodu ekonomické a další spolupráci tam, kde o to bude oboustranný zájem. 

 

A těm, kterým tyto úvahy připadají nemoderní a zpátečnické, bych rád připomněl jednu z moudrostí našich předků, která dosud beze zbytku platí – „nejlepší zárukou dobrých sousedských vztahů je dobrý plot“.