Bludy zelené obludy: Zelená pracovní místa
Nejsem jistě sám, kdo si všiml, že se nám zvláště poslední dobou v rámci boje proti změně klimatu a pod hesly o ochraně životního prostředí šíří řada tvrzení, která začínají být především díky nekritickým médiím přijímána bez jakékoliv oponentury jako fakt, či spíše jako dogma.
Tento stav nepochybně souvisí i se skutečností, že lidí s přírodovědným a technickým vzděláním vytrvale ubývá v porovnání s obory typu genderových studií. Proto jsem se rozhodl, že v seriálu pracovně nazvaném “bludy zelené obludy” některá tato dogmata podrobněji rozeberu. Jedním z příkladů je i termín “zelená pracovní místa“, o kterém jsem psal již před nějakým časem, ale (bohužel) na tom textu netřeba pranic měnit ani dnes.
Jedna, v poslední době hojně presentovaná pověra je, že „zelená ekonomika“ vytváří nová pracovní místa. Takto běžně argumentují “zelení” aktivisté, při obhajobě různých příkazů, zákazů a nařízení. Podobné sliby lze nalézt i v programu Strany zelených v ČR. Je příznačné že, nikdo z nich nikdy neuvádí cenu těchto míst a kdy a z čeho budou zaplacena.
Je třeba si uvědomit, že vytváření pracovních míst obecně je velice drahá záležitost – například vytvoření jednoho pracovního místa v ČR stálo dle studie vypracované v roce 2007 1.6 mil. Kč, v jednom případě až 15 mil. Kč. Při průměrné výši platu 25 000 Kč by vyšlo daleko levněji tento plat vyplácet přímo. Navíc jde ve většině případů o místa v „montovnách“, a jejich stálost je tedy velice diskutabilní.
Druhý problém je samotný vznik (a reálná potřeba) pracovních míst – jejich vzniku lze jistě snadno dosáhnout omezením využívání techniky např. v zemědělství. Na počátku devadesátých let minulého století pracovalo v ČR v zemědělství 550 tisíc evidovaných zaměstnanců, v roce 2009 tento počet klesl na úroveň cca 120 tisíc pracovníků. Pokud srovnáme čísla s okolních zemí, roku 1950 bylo v zemědělství zaměstnáno 23 procent německých pracovních sil, ve Francii to bylo 31, v Itálii 44 a v Japonsku 49 procent – do roku 2000 se však u nich zemědělské populace zmenšily pod 5 procent – především díky rozvoji technologií. V minulém století byl pak počet osob zaměstnaných v zemědělství ještě vyšší.
Přitom dneska nikde nevidíme, že by tihle lidi skončili na dlažbě a neměli, do čeho píchnout. Prostě přirozeně nalezli uplatnění v jiných odvětvích.
Pokud by tedy došlo na základě politického rozhodnutí – a to lze provést i nepřímo například tvorbou a prosazením vhodných norem (jak se ostatně již děje) – k omezení velkochovů a velkoplošného obdělávání půdy, zcela zákonitě vzniknou nová pracovní místa. Budou to ovšem místa, která bude muset někdo zaplatit. A ten “někdo” bude nepochybně občan.
Pokud tuto úvahu doženeme do extrému, umožnil by v zemědělství zákaz „neekologických“ traktorů a jejich nahrazení daleko „ekologičtějšími“ domácími zvířaty (zajišťujícími současně produkci ekologických hnojiv a šetřícími fosilní paliva) jen v ČR vznik cca 2 000 000 pracovních míst. Není zajisté třeba zdůrazňovat při jaké produktivitě a jaké životní úrovni. Jsem jen zvědav, kdy to naše “zelené” napadne.
Stručně řečeno, žádná “zelená” pracovní místa neexistují. Existují jen pracovní místa vzniklá na základě potřeb a požadavků občanů – tedy nenáviděného trhu, a místa vzniklá díky nařízení. Tedy místa, které nevytváří nic pro občany užitečného a jen jim vytahují peníze z kapes. A občané by měli bedlivě zvažovat, zda tato pracovní místa chtějí ze svých příjmů platit.
V konečném důsledku je totiž zaplatí hned dvakrát. Poprvé skrze dotace a subvence ve svých daních. A podruhé pak ve vyšších cenách v obchodě u pokladny.
