JAKOU REFORMU EU?

19. dubna 2017
JAKOU REFORMU EU?
Štítky: evropská unie

Oblast politická

Není sporu o tom, že nespokojenost občanů celé řady zemí se současným vývojem EU roste a ruku v ruce s touto nespokojeností stoupá volání po reformě současného systému rozhodování, který je přímým důsledkem Lisabonské smlouvy. Jejím hlavním cílem bylo, z hlediska jejích architektů, odstranit zdlouhavé rozhodovací procedury a zrychlit proces nikdy nekončící integrace vedoucí k vytouženému Europskému superstátu.

Bohužel, jak to v takových okamžicích bývá, zapomněli se autoři smlouvy zeptat vlastních občanů, zda po takovém vývoji opravdu touží. Námitky oponentů, že tato smlouva v podstatě likviduje princip zastupitelské demokracie, byly šmahem odmítány a bagatelizovány, stejně tak jako názory, že to, co vhodné pro „portugalského rybáře“ nemusí nezbytně být vhodné a žádoucí pro obyvatele středních Čech. U nás asi nejviditelnějším pomýlením bylo vychvalování výhod společné migrační a azylové politiky z úst Z. Roithové (https://www.youtube.com/watch?v=6dp6MkO5IIc). Pokud jeho obsah srovnáme s dnešní realitou, těžko si lze představit větší karikaturu skutečnosti.

Nepochybně nejvýraznějším výrazem nespokojenosti občanů byl dosud brexit, kdy občané velkého členského státu dali svůj nesouhlasný postoj k politice EU najevo tím, že se EU rozhodli rovnou opustit. Nicméně i v dalších zemích je tento politický trend jasně patrný.

Bohužel špičky EU tento vývoj naprosto ignorují. Komise sice vydala „Bílou knihu“ s různými možnými směry vývoje, nicméně „Římské prohlášení představitelů 27 členských států a orgánů EU“ dalo jasně najevo, že jiná cesta než „více EU“ není na pořadu dne.

Přitom heslo „více EU“ zároveň znamená další ignorování vůle občanů, další přesun pravomocí na centrální úroveň a další likvidaci principu zastupitelské demokracie.

Občané totiž volí své zastupitele proto, aby dosáhli takového uspořádání státu, které jim vyhovuje. A situace, kdy volení zastupitelé „povinně“ zvedají ruce pro nařízení přicházející z Bruselu, je dlouhodobě neudržitelná, zvláště v situaci, kdy tato nařízení už nejsou „jen“ na úrovni zahnutosti okurek nebo zákazu žárovek (i když i to je nepochybně špatné), ale vytvářejí vážné bezpečnostní riziko pro občany tohoto státu a i další generace. Přitom naše historická zkušenost s „pokyny odjinud“ je jednoznačná – nikdy to nefungovalo a vždy to vedlo ke snaze to změnit.

Oblast ekonomická

Pro ty, kteří spatřují v našem členství v EU výhody především ekonomické, bych rád připomněl, že ani tyto výhody nejsou jednou dané a věčné. Úspěšnost Evropy byla vždy založena na vzájemné konkurenci států, která generovala neustálé inovace byla motorem ekonomického pokroku a z něj plynoucí životní úrovně občanů. Pro ty, kteří na tento aspekt zapomněli, bych doporučoval si znovu přečíst klasické dílo „Bohatství národů“ Adama Smithe. Bohužel, současná EU se naopak snaží konkurenci všemi způsoby potlačovat. Stačí si jen vzpomenout na nedávný tlak na stejné mzdy řidičů kamionů, „sjednocené“ firemní daně či stejnou úroveň sociálního zabezpečení.

Druhým aspektem problému jsou regulace. Je pozoruhodné, kolik našich občanů již zapomnělo jeden ze základních důvodů prohry „reálného socialismu“ s kapitalismem. Regulovaná ekonomika prostě nebyla a ani nemůže být schopna udržet krok s neregulovanou. A v historii lze těžko najít příklad státu, který by se „proreguloval“ k blahobytu svých občanů.

Výsledky obou těchto faktorů jsou v posledních letech vidět na klesající výkonnosti ekonomiky zemí EU jako celku, v porovnání nejen s Asií, ale i s USA, kde lze navíc očekávat v souvislosti se zvolením D. Trumpa odbourání řady exitujících regulací a z toho plynoucí ekonomický růst.

Pokud nedojde k zásadní změně tohoto trendu, bude se EU stále více měnit v nepružný byrokratický moloch, neschopný ekonomické konkurence s okolním světem. Ostatně už v současné době jsou tyto trendy jasně vidět. Díky regulacím a vysokým cenám energií (cca dvojnásobné v porovnání s USA) dochází k přesunu řady výrob mimo EU, se všemi neblahými důsledky, včetně stoupající nezaměstnanosti a z toho plynoucích nároků na financování již teď předimensovaných sociálních systémů. Naplnily se tak všechny obavy plynoucí m.j. i z faktu, že na nátlak Francie byla z textu Lisabonské smlouvy vypuštěna formulace o „vnitřním volném trhu s nenarušenou soutěží“.

Z tohoto pohledu bude jistě zajímavé sledovat vývoj ekonomiky UK po brexitu, který bude jistě spojen s řadou počátečních problémů, nicméně v delším horizontu by mělo hospodářství profitovat z odbourání řady zbytečných regulací.

Je zřejmé, že současná Evropská komise si je toho velice dobře vědoma, o čemž svědčí častá prohlášení typu „Brexit musí UK bolet“, či „UK nesmí na brexitu vydělat“. Tato prohlášení bohužel svědčí nejen o nepříliš zdravém rozumu jejich autorů, ale, co hůř, o tom, že jsou si přeregulovanosti současné EU dobře vědomi, ale nejsou s tím nejen ochotni nic dělat, ale naopak volají po dalších regulacích a omezení tržních principů. Tento přístup budí oprávněné podezření, že cílem není ekonomický růst a blahobyt občanů, ale centrálně řízený „superstát EU“ se všemi důsledky, které si jistě dobře pamatujeme.

Jaké je řešení?

Při diskusích na toto téma se často setkávám s názorem, že výše uvedený pesimistický pohled je přehnaný, a že to občanům jiných států přece „nevadí“. Je velice zajímavé, že se tyto názory ozývají i po brexitu, a snaží se tvrdit, že „tam“ šlo o něco jiného.

Pokud mohu nabídnout svoji zkušenost s jednáním na úrovni EU, kam jezdím od roku 1994, mohu potvrdit, že na začátku přemíra regulací některým zemím opravdu nevadila, ale z úplně jiných důvodů než věcných. Velké země si prostě regulace „upravily“ dle svých potřeb, a jižní země zase věděly, že se jimi stejně řídit nebudou. Ale jak je vidět na příkladu brexitu a současném vývoji ve Francii, i toto období již skončilo.

Je zřejmé, že z obou hledisek, tedy jak z hlediska politického, kde je nezbytné zastavit omezování svobod občanů a postupnou likvidaci systémů zastupitelské demokracie, tak i ekonomického, tedy z hlediska návratu k svobodnému obchodu založenému na tržních principech, nestačí jen „zastavit“ současný trend integrace a regulace, ale v řadě oblastí je nezbytný návrat zpět k větší suverenitě členských zemí a možnosti neakceptovat a/nebo odbourat řadu existujících regulací.

Rozhodně nemůže stačit představa některých politiků, že si vyjednáme výjimku v té či oné oblasti, prostě proto, že by to nezabránilo pokračujícím regulacím a integraci v oblastech jiných, bez ohledu na přání a zájmy našich občanů.

Zde bych si dovolil velice varovat před velmi frekventovanou, slušně řečeno „pověrou“, že si lze některé záležitosti „vyjednat“. Při váze našeho hlasu 2% to není rozhodně ve věcech zásadních reálné. Teoreticky jistě může být ČR „jazýčkem na vahách“, v praxi to ovšem pravděpodobné není. Ostatně hlasování o migračních kvótách a „zbraňové směrnici“ jsou toho jasným důkazem i varováním.

Jediným, dle mého názoru efektivním řešením je tedy návrat minimálně do stavu před Lisabonskou smlouvou, tedy k EU, do které jsme vstupovali, včetně návratu k „volnému vnitřnímu trhu s nenarušenou soutěží“.

A to je to, o co bychom měli usilovat. Ostatně si dobře pamatuji z dob sporů o LS, že podle vyjádření Ústavního soudu byl podpis LS výrazem naší suverenity, kterou jsme tím částečně předali na úroveň EU. Jistě bude tedy i US souhlasit s tím, že jako výraz naší suverenity si ji zase vezmeme zpět a od podpisu LS odstoupíme.

A ještě na jednu věc nelze zapomenout - faktor času. Není možné o reformě jen hovořit a v realitě vůbec nic nedělat nebo dokonce prohlubovat současný neblahý směr vývoje. V tom případě je totiž zcela logické, že občané ztratí nejen důvěru v toho, kdo nápravu slibuje, ale i trpělivost a zvolí jinou, rychlejší variantu řešení své nespokojenosti. A to se samozřejmě týká nejen ČR. Z mého pohledu jde o časový horizont dvou, maximálně čtyř let… pokud v tomto období opravdová reforma EU nezačne, nebude jí už pak možná třeba.