Inflace jako důsledek ekonomiky na steroidech

10. ledna 2024
Inflace jako důsledek ekonomiky na steroidech

(www.echo24.cz) Inflace podle posledních údajů dosáhla za listopad hodnoty 7,3 %. I když jde o mnohonásobně snesitelnější rychlost růstu cenové hladiny, než jakou jsme zažívali ještě před rokem (nejvíce září 2022 - 18 %), jde stále o číslo velmi vysoké a daleko od ideálu, ke kterému je potřeba naši ekonomiku dostat. V letošním roce by měl růst cenové hladiny nadále zpomalovat, což je určitě dobrá zpráva.

Inflace podle posledních údajů dosáhla za listopad hodnoty 7,3 %. I když jde o mnohonásobně snesitelnější rychlost růstu cenové hladiny, než jakou jsme zažívali ještě před rokem (nejvíce září 2022 - 18 %), jde stále o číslo velmi vysoké a daleko od ideálu, ke kterému je potřeba naši ekonomiku dostat. V letošním roce by měl růst cenové hladiny nadále zpomalovat, což je určitě dobrá zpráva.

Ač jsme se mnoho měsíců potýkali s obdobím vyšší míry inflace, než na jakou jsme byli zvyklí před vzedmutím této její vlny, v historii našeho státu nevídané, neznamená to, že jsme ji jako společnost porozuměli. A v tom tkví nebezpečí, že bychom se mohli v budoucnu dostat do stejných kolejí, které k této vysoké inflaci vedly. Všeobecné zvyšování cenové hladiny neboli inflace, je jednou z nejnebezpečnějších hospodářských poruch, a boj s ní by proto měl být i nadále považován za ekonomický úkol číslo jedna.

V jednom krátkém období se sešlo mnoho dílčích proinflačních tlaků. Mnoho (globálních) trendů současného světa, jako jistá míra de-globalizace a přerušení výrobních řetězců, které nastalo covidem, nebo vyšší ceny energetických surovin a energií způsobené jednak válkou na Ukrajině, ale zejména environmentálními politikami, pro něž je zvyšování cen cestou k omezení spotřeby, budou ceny nadále tlačit vzhůru. Jakkoli jsou tyto šoky a poruchy na první pohled významné, zde skutečné příčiny vysoké inflace nehledejme.

Kruciální příčiny inflace, která zjednodušeně představuje nesoulad mezi množstvím peněz v ekonomice a množstvím vyprodukovaného zboží a služeb, leží jinde. Nejzásadnější vliv na všeobecný růst cenové hladiny mají měnové politiky centrálních bank následované fiskálními politikami vlád. A právě měnová a fiskální politika před vypuknutím inflace bohužel činily vše pro to, aby přesně k něčemu takovému došlo.

Po krizi před téměř 15 lety celá západní společnost vsadila na permanentní růst a na boostování ekonomiky velmi rozvolněnou monetární a fiskální politikou. Reakcí na sebemenší obavu z ekonomického zpomalení bylo další a další vrhání nových peněz do ekonomiky. Ekonomiky západních států žily v období extrémně nízkých až nulových úrokových sazeb (po započtení inflace často reálně záporných). Centrální banky začaly masivně využívat netradiční nástroje měnové politiky, jako je tzv. kvantitativní uvolňování. To vše způsobovalo růst objemu peněz v ekonomikách západních zemí. V Čechách jsme prodělali experiment s tzv. devizovými intervencemi, které započala ČNB právě před deseti lety na počátku listopadu 2013. Cílem bylo další uvolnění měnové politiky, tedy další tvorba nových peněz. Zdálo se, že takto volné měnové podmínky jsou novým normálem a zároveň se tvrdilo, že nová doba levných peněz neskýtá žádné nebezpečí. Ve skutečnosti to bylo spíše přikládání polínek pod kotel, který se začal přehřívat.

Kromě extrémně uvolněné měnové politiky, bylo ale velmi rozvolněné i zacházení s veřejnými financemi. V synergii s do té doby bezprecedentními nekonvenčními měnovými politikami, kdy centrální banky odkupem aktiv snižovaly úrokovou náročnost zadlužování, bylo schodkové hospodaření jen dál umocňováno a normalizováno.

Toto boostování ekonomiky přineslo změnu očekávání v celé společnosti. Začala převládat představa, že se našla cesta, jak mít nekonečný ekonomický růst navždy a zároveň se zbavit ekonomických cyklů, které napříště budou jen o větší či menší míře růstu. Toto očekávání se odrazilo i ve změně přístupu k fiskální politice. Ta se začala rozhodovat pod vlivem falešného dojmu, že ekonomický růst nám v budoucnu zaplatí stávající výdaje, které začaly strmě růst na dluh. I proto jsme v uplynulých měsících slyšeli od opozice neustále věty tvrdící, že „z krize se musíme proinvestovat“. Změnilo se ale i jednání soukromých subjektů, dluhy na stávající spotřebu se staly normou. Všude na nás útočily kampaně typu „kup teď a zaplať později“. I v době nejtužší inflace zástupci velkých firemních svazů volali po nižších úrokových sazbách bez ohledu na to, že by se tím dále posilovalo inflační prostředí a kritizovali Českou národní banku za to, že začala velmi rychle zvyšovat sazby s cílem zpomalit tvorbu nových peněz. Nelze opomenout, že i kritika ze strany opozice směřovala proti zvyšování sazeb. Jako bychom jako společnost zapomněli, že ekonomické principy fungují a přestali se jimi řídit.

České veřejné finance tak poskočily ze schodků v řádu desítek miliard do řádu stovek, s nimiž je díky známému efektu západky tak složité se dnes vypořádávat. Ekonomika si zvykla na to, že rostou platy, kupní síla se zvyšuje, tím se zvyšuje i spotřeba, avšak bez stejně rychlého růstu produktivity práce. Expanzivní, schodkové hospodaření státních rozpočtů motivované kulturou nároků nenásledovaných výkonem tak spolu s měnovou politikou zadělalo na problém, který při příchodu výše zmíněných proinflačních tlaků explodoval. K jinému výsledku, než k dramatickému vzestupu cenové hladiny tato situace z matematické logiky věci vést nemohla.

Takové je zázemí naší současné opatrně klesající, ale stále vysoké inflace. Bez férového označení jejích příčin se nejen nebude možné jí úplně zbavit ale, a to je možná ještě mnohem horší, nebude jednoduché se jí ani v budoucnu znovu vyhnout.

Blog Vojtěcha Munzara.

Vojtěch Munzar

místopředseda rozpočtového výboru PS PČR
poslanec PČR
zastupitel statutárního města
člen regionální rady
předseda oblastního sdružení