Píšu právě proto, že na to, s kým a v čem žijeme, myslím pořád. A lhala bych, kdybych tvrdila, že se netrápím. Uvědomuji si, že na lidi poslední dobou z každého rohu, novin, obrazovky, rádia, plakátu a kdo ví čeho dalšího hypnoticky působí řada podmanivých podnětů a vlídných tváří. Tvrdí, že se o nás postarají, že ti ostatní se o vás postarají hůř, nebo se o vás spíš nepostarají vůbec. Že bude všechno levnější, zářivější, utěšenější, poctivější, veselejší, průhlednější, spravedlivější, prostě skvělé – ovšem za předpokladu, že podpoříte právě mě: Honzu, Pepu, Anču, Manču. To co bylo, a dělal to jiný Pepa, Honza, Anča nebo Manča, bylo hnusné, prohnilé, sprosté, podvodné a nechutné. Ale já, ten správný Pepa, Honza, Anča či Manča, s tím zatočím. Není důležité, jak jsme se v minulosti chovali my, vždyť to máte jedno. Podívejte – máme takové pěkné, barevné inzeráty a z těch jasně vyplývá, že jsme sympaťáci. Nevěříte nám? Jdeme vám na nervy? Připadáme vám nedůvěryhodní? Nekompetentní? Malicherní? Hašteřiví? Nespolehliví? Sobečtí? Intrikující? Ale proč? Protože se hádáme jak malé děti? Pomlouváme se? Neplníme to, co jsme slíbili? Zrazujeme se navzájem? Podvádíme se? Odposloucháváme? Šmírujeme se? Nevěříme si mezi sebou? Necháme se ovlivnit osobními problémy, které v konečném důsledku pohřbí jak vize, tak výsledky naší práce? To je toho. Jen nás pěkně pojďte volit, my se o vás postaráme – dle hesla: slibem nezarmoutíš.

Volby přišly předčasně, v podstatě nečekaně. Je to logickým důsledkem agónie, která ve společnosti vládla. Vstali (staro)noví bojovníci, kteří nás přesvědčují o tom, že oni jsou ti praví. Ostřílení matadoři bezradně přešlapují a horečně hledají způsob, jak se definitivně neznemožnit, jak si udržet zbytky důstojnosti a důvěryhodnosti, jak dokázat, že vědí, co chtějí, a jak toho mají dosáhnout. Výrok, který si dovolím ocitovat a který je přesně osmdesát let starý, napsal člověk, který za demokracii bojoval celý svůj bohužel ne příliš dlouhý život. Člověk, který nenáviděl násilí a útlak. Člověk, který je jednou z největších osobností Československých ději, politiky, literatury: „Nemohu si pomoci, není to s námi dobré; přes všechno mlácení hubou a všechny radikalismy jsme národ ochablých ideálů a mdlého nadšení. Věřím, že výchova k čestnosti je výchovou k boji; věřím, že vyhrají ti, na jejichž straně bude méně fórů, heslovitosti, prorokování a generalizací a více počestného zájmu o celou a nezkrácenou skutečnost; méně dogmat a víc hledání pravdy; míň slov a více aktivismu. Že pravdu mají ti, kdo nečekají na budoucí řád, ale koukají, co kloudného se dá udělat dnes.“ Na slovech Karla Čapka není co měnit ani dnes. Nevím, zda to má být mírnou útěchou, nebo znepokojivým varování. Kdy přijde chvíle, kdy se něco změní a občané se budou cítit svobodně, ale bezpečně? Svébytně, ale soudržně? Hrdě, ale obětavě?  Není jen na politicích, aby se o to postarali. Je to především na každém z nás, na vlastních morálních kritériích, na mravní integritě, na národní hrdosti, úctě k ostatním, respektu k pravidlům, ochotě zapojit se do veřejného života, zájmu o druhé.

Čekají nás volby výjimečné. Voliči jsou rozpačití, unavení a dezorientovaní. Politické strany jsou bezradné, rozhádané a jejich koncepce sešité velmi horkou jehlou. Neosobuji si právo říkat někomu, co si má myslet, jak se má cítit, komu má věřit, koho má volit. Já sama se občas ocitám ve zmatku. Jediné, co vím a co jsem si právě díky podivnému předvolebnímu období uvědomila palčivěji než obvykle, je, že začít musíme u sebe. Zájem musíme probudit v sobě. Používat musíme vlastní hlavu. Zohledňovat bychom měli své zkušenosti. A naopak bychom si neměli nechat vymývat mozky líbivými řečmi, nebo na druhé straně negativními prskanci. Máme v rukou svou budoucnost, budoucnost našich dětí, jejich dětí. Já bych pro to, aby byla co nejlepší, ještě ráda něco udělala. Přála bych si, abychom k tomu našli sílu všichni. Možná bychom si měli znovu přečíst Karla Čapka.