O sociální politice
6. března 2014
Ve světle minulých a nadcházejících velkých sportovních událostí tohoto roku si dovolím komentovat současné vládní návrhy v sociální oblasti sportovním příměrem. Někdo stanovuje pravidla, podle nichž mužstvo hraje, a někdo v roli rozhodčího dává pozor, aby vše probíhalo dle domluvených pravidel.
Hráč ví, jak má hrát, a ví, jaký postih ho pravděpodobně čeká za faul nebo nefér chování. To, jakou zvolí bandáž na koleno, čelenku do vlasů, značku chráničů či zda mu budou chodit fandit jeho děti je zcela jeho věc. Směr sociální politiky v pojetí vládní koalice pod premiérským dohledem Bohuslava Sobotky z ČSSD však směřuje obrazně řečeno k jednotnému účesu všech hráčů, ten však herní projev nezlepší a ani větší férovost pravidel nezajistí.
Jako občané máme po státu a jeho vedení chtít, aby rodinám zajistil klid a jistotu, ve které by mohly vychovávat své děti, našly pro ně dobré vzdělávací instituce a mohly pracovat.
Pokud se to nedaří, máme mít takové zákony, které zajistí účinnou pomoc. I ta má však své limity a musí jít spolu s aktivitou samotných rodin, nesmí jen nabízet sice jisté, ale živoření s almužnou. Logika kroků vládní ČSSD k tomu však nesměřuje a ani v koalici bohužel není nikdo, kdo by to panu Sobotkovi řekl.
Je přeci nutné umožnit rodičům svobodně se rozhodnout, jak dlouho a kdo se bude starat o jejich děti. Pokud se rodič rozhodne, že svou rodičovskou dovolenou zkrátí na minimum, musí mít dostatek možností, jak zajistit péči o své dítě v době kdy pracuje. Takovými možnostmi jsou mateřské školky, dětské skupiny či firemní školky. Následně máme umět zajistit dobré školy, aby byla možnost vybírat z těch nejlepších. Rozhodnutí o dítěti má zůstat v rodině. Odpovědný rodič se totiž nerozhoduje mít děti pro účel získání sociálních výhod, proto musí být zákony a pravidla nastaveny tak, aby těch odpovědných bylo co nejvíce.
Výkřiky sociální demokracie typu povinná rodičovská nebo řeči o montovaných rychloškolkách mi přijdou jako z let padesátých minulého století. Ještě chybí, aby paní ministryně Marksová Tominová pozvedla hlavu a vyhlásila, že pětiletku splníme a kdo porodí dítě, dostane nový byt a nárok na odchod do důchodu v 50 letech. Demografický ani socio-ekonomický vývoj tomu prostě neodpovídá.
Pracujme s tím, co máme, a platné zákony vylepšujme, nepřeorávejme legislativu za každou cenu ve jménu slepé víry v změnu za každou cenu, tahle taktika fungovat nebude nikde, natož v sociální politice.
Proto bych ráda shrnula svůj postoj k plánovaným změnám.
Porodné – určitě ano, ale skutečně má být odstupňováno směrem k dalším dětem. Diskutujme oprávněnost jakési valorizace této částky.
Rodičovská dovolená – absolutní volnost rodičů, aby se dohodli, kdo bude o dítě pečovat, jak dlouho, zda se vystřídají v péči nebo zda využijí plnou délku či méně. Patříme ke státům, které mají jednu z nejdelších rodičovských dovolených. Bavme se o výši rodičovské, ale nedovolme, aby stát rodinám diktoval podmínky, za kterých se budou muset v rodičovské střídat oba rodiče podle nějakého klíče. Většina rodičů jsou zcela příčetní lidé, kteří si sami rozhodnou, jak budou pečovat své děti.
Mateřské školky – zvyšovat počet mateřských škol a financovat je z rozpočtu obce a státu je neúnosné. Máme nabízet alternativní možnosti. Firmám je třeba umožnit sdílení firemních školek a možnosti vyšších odpisů, nákladů za provoz školek, stejně jako zlidštění často nesmyslně přísných hygienických předpisů. Stejně tak je na pořadu dne diskuze o tzv. dětských skupinách, kdy dětskou skupinu bude možné zřídit za jednodušších podmínek než školku a bude nabízet i možnosti nejrůznějších alternativ, o které mají rodiče zájem. Příkladem mohou být lesní školky nebo školky s určitým specifickým zaměřením.
Návrat rodičů do pracovního procesu po rodičovské dovolené – velmi diskutované téma, které nezachrání projekty z EU. Jde o to nabídnout podnikatelům spíše určitá zvýhodnění za to, že takového rodiče zaměstnají. Příkladem mohou být buď roční daňová zvýhodnění nebo měsíční sleva na platbách za sociální odvody pro zaměstnavatele.
Záchranná síť – každý z nás může přijít v životě do situace, se kterou si sám neporadí a potřebuje pomoc. Jsou situace, kdy pomoc rodiny či přátel nepomůže. Jde především o ztrátu práce, nemoc, patologii v rodině nebo úplný rozpad rodiny. Sociální oblast nabízí širokou škálu pomoci, nicméně nedokážeme s rodinami pečlivě pracovat. Ukazuje se, že bylo chybou sociální práci předávat z obcí směrem k úřadům práce. Nikdy nebudou dělat sociální práci tzv. na ulici, tady bych viděla nutnou diskuzi nad tím, zda sociální práci, včetně šetření a rozhodování nepřenést zpět na obec. Výpočet a výplata dávek může zůstat na úřadech práce. Stejně tak je nutné posílit práci s rodinami tam, kde jsou problémy s návykovými látkami, tam kde děti nechodí do školy nebo v případech jiných patologických jevů. Nicméně je nutná práce s rodinou, nikoliv zavírání dětí do ústavů. Stejně musíme mít správné nástroje k boji s neplatiči výživného. Základem je zrychlení soudních řízení, kdy se rodič domáhá nedoplatků výživného. Nicméně stát nemá být ten, kdo by přebíral odpovědnost a nezaplacené výživné sám hradil. Nedovedu si představit, jak stát takové částky bude vymáhat.
Zkrátka a dobře, důležité je vychovávat k odpovědnosti každého člověka, že za svůj život odpovídá především sám. Stát je určitá pomocná ruka, nicméně za to co děláme a jak, kolik máme dětí a jak je vychováváme, jsme odpovědný každý sám, nikoliv stát. Pochopitelně pokud jednáme v rámci zákona. Jestli si někteří myslí a staví na tom svojí politiku, že za lidi máme rozhodovat a ve všem je vést, pak je mi nás už dopředu líto.
Bc. Lenka Kohoutová
expertka ODS pro oblast sociální politiky
zakladatelka a předsedkyně Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením