Lenka Kohoutová Články

 

Je přitom paradoxem, že lidé žijící v oblastech s vysokou nezaměstnaností a komplikovanými životními podmínkami jsou na tom často velmi podobně, ať už stojí na barikádě spolu s většinovou, či menšinovou populací. Spojuje je vztek na úřady, politiky i vlastní životní a finanční situaci. A tento vztek je paradoxně ve finále rozdělí na dva nesmiřitelné tábory, které si vyčítají to málo, co je skutečně odlišuje – barvu kůže. 

 

Situaci zhoršují smyšlené legendy Impulz k řešení musí přijít od státu. Není ale pravda, že by stát doposud doutnající sociální konflikty přehlížel. Kromě Rady vlády pro začleňování romské menšiny je zde také vládní Agentura pro sociální začleňování, které nelze upřít dobře odvedenou práci směrem k integraci a vyrovnání příležitostí, zejména v některých regionech. Vzájemnou komunikaci přitom často stěžují i tisíckrát obehrané městské legendy o tom, kterak Romové dostávají léky v lékárnách zdarma, přidělují se jim byty jako na běžícím páse, mají speciální sociální dávky až do desetitisícových částek atd. Obdobné výroky nemají žádnou oporu v platné legislativě České republiky a jejich výpovědní hodnota se blíží známým báchorkám o žiletkách přilepených žvýkačkou v tobogánu místního akvaparku nebo o dětech unesených v obchodním domě IKEA. 

 

Zásadní pro řešení sociálních konfliktů a jejich předcházení ale není aktivita té či oné agentury. Zásadní je správný přístup k sociální politice jako celku. Absolutně nesdílím přesvědčení levice, že ti nejslabší si polepší, když stát bude své statky rozdělovat všem rovnoměrně. Nepolepší. Úkolem státu je vytvářet takové podmínky, aby člověk, s pomocnou rukou státu, ze svízelné životní situace vybředl vlastní aktivitou. 

 

Pokud přistoupíme na logiku, že je řešením rovnoměrné přerozdělování "statků", bez akcentu na aktivitu člověka, bude stát brzy přerozdělovat jen bídu. Je to stejné, jako kdyby kapitán lodi hodil tonoucímu záchranný kruh, do kterého se může položit, ale dříve nebo později přijde vlna, která ho smete. Správnější by bylo hodit tonoucímu lano, po kterém sice bude muset šplhat, ale dostane se zpět na palubu. 

 

Živá půda pro populismus V praxi je nyní třeba definitivně překonat problémy způsobené bývalým vedením ministerstva práce a sociálních věcí pod taktovkou Jaromíra Drábka a stabilizovat úřady práce, aby mohla probíhat potřebná sociální šetření v terénu. Smysl má podpořit nová pracovní místa, ovšem nikoliv cestou navyšování minimální mzdy, kterým levice šálí veřejnost a které ve výsledku pošle mnoho lidí na dlažbu, protože se je firmám nevyplatí zaměstnávat. 

 

Důležité je podpořit aktivitu lidí například úpravou pracovních úvazků, snížením byrokracie, slevami na pojistném pro částečné pracovní úvazky či vzděláváním v zaměstnání. Vrátit by se měla v upravené formě i veřejná služba, zamítnutá dříve Ústavním soudem. Tato služba by mohla být povinná od čtyř měsíců od registrace na úřadu práce. Výši podpory bych odstupňovala podle aktivity a doplatila až do výše minimální mzdy. Pokud se nezaměstnaný vyhýbá veřejné službě nebo vzdělávání, měl by nárok pouze na existenční minimum. V této otázce jsem i pro širší spolupráci s obcemi a neziskovými organizacemi, které výkon takové služby umožňují. 

 

Sociální nepokoje jsou živnou půdou pro populisty všeho druhu, kteří nabízejí rychlá a radikální řešení. Věřím, že se rozumní občané i politici takovou populistickou vlnou nenechají zlákat a budou hledat řešení uvážená a perspektivní. Recepty levice v sociální oblasti, jež počítají s větší mírou přerozdělování, ale sociální napětí zcela jistě nezmírní.