Lenka Kohoutová Články

(www.blesk.cz) Lenka Kohoutová je ředitelkou Domova pro osoby se zdravotním postižením Sulická v Praze. Sociální služby před rokem musely zcela změnit svoje fungování a uzavřít se návštěvám. U osob s mentálním postižením to bylo podle Lenky velmi těžké, když náhle nesměly vídat své příbuzné. Lenka popsala Blesk Zprávám, jak prožívají pandemii klienti jejich domova, promluvila také o drtivé druhé vlně a o rozhořčení nad tím, že stát nepřistupuje ke všem typům sociálních služeb stejně. Na co se zeptala ministra zdravotnictví Jana Blatného?

Už je to rok, co se u nás covid-19 objevil. Máte na začátky pandemie nějakou silnou vzpomínku?

Pamatuji si, že na mě všichni zaměstnanci koukali ve stylu, že všechno vím a všechno znám, a já jim řekla, že nevím, co bude, jak dlouho to bude trvat, a dokonce, že nemám ani jasný návod co dělat, abychom se ochránili, ale že budeme dělat vše pro to, abychom se uchránili. A z dnešního pohledu to bylo asi to nejlepší, co jsem mohla udělat - přiznat, že jsem na tom stejně jako ostatní, že nevím, co bude, že se toho bojím jako oni, ale že musíme dát do kupy plán, co dál, a že se všichni musíme o sebe opřít a musíme si věřit, že to, co děláme, je to nejlepší. Naše práce totiž není o tom, že zamkneme firmu a jdeme domů.

My 365 dní v roce asistujeme klientům, kteří se bez nás neobejdou. Potřebovali jsme zkrátka mít silný a dobrý plán, abychom dokázali obstát, aby ztráty, pokud by byly, tak aby byly co nejmenší. Jasný a důvěryhodný plán znamenal, že zaměstnanci se nebáli chodit do práce. Mohli jsme se opřít jeden o druhého.

Vláda tehdy zavedla nějaká pravidla, jak to bylo komunikováno směrem k vám, sociálním službám? Mám pocit, že se spíše hovořilo o domovech pro seniory.

Máte pravdu v tom, že vždy, když se hovoří o pobytových službách, tak se hovoří o domovech pro seniory, nebo o domovech se zvláštním režimem. O domovech, kde žijí děti nad tři roky či dospělí, o těch se ze začátku vůbec nemluvilo, až po nějakém čase, kdy jsme se začali ozývat, kvůli finančním náhradám v souvislosti s výdaji, které jsme měli kvůli covidu.

Pokud se mě ptáte, jak se k nám dostávaly ty informace, tak jsme se jako všichni všechno dozvídali z médií, případně v rámci toho, že jsme členové různých asociací. Ale to je samozřejmě hrozně špatně. Vůbec nikdo nás neoslovoval, ale na druhou stranu musím pochválit Odbor sociálních péče v Praze, který se snažil pro nás informace zajistit, a snažili se podchytit, o čem se právě jedná. Ale řekla bych, a myslím si to do teď, že v informacích byl a je ohromný zmatek. Příkladem může být, že pobytové služby se řeší, pokud jde o testování, očkování, ale nikdo to neřeší např. u asistentů, co chodí do terénu. To je téma, o které se nikdo nezajímá. Asistent v sociálních službách může jít denně na pět až sedm míst. Když je ve velkém městě, jezdí samozřejmě MHD.

V čem vidíte ty zásadní problémy v komunikaci?

Rozhodují o nás lidé, kteří o provozu v jednotlivých službách vědí pramálo. Vyjde rozhodnutí z jednoho ministerstva a do týdne vyjde metodika k praktikování usnesení z druhého ministerstva. Ve všem je nejednotnost a zmatek. Potřebujeme být o krok napřed, potřebujeme umět dopředu vědět, co se plánuje, když něco nastane. Nelze jeden den cosi nařídit a druhý den to změnit.

Dobrým příkladem je, že v domově seniorů nesmí klient na procházku ven nebo si jít koupit noviny, protože by musel do izolace a na testy bez ohledu na to, že se třeba na procházce s nikým nepotkal. Pro domovy pro osoby se zdravotním postižením nic podobného vydáno naštěstí nebylo. Nyní se to mění, dospěli k názoru, že se spletli. No a takových případů je více. Zkrátka o nás rozhodují lidé, kteří s provozem nepřišli do kontaktu buď vůbec, nebo už dlouho ne.

My vlastně ani nevíme, co se stane, až se naočkujeme. Budou naši klienti a zaměstnanci imunní, nebo jen nedojde k těžkému průběhu? Můžeme počítat s rozvolněním a kdy? Psala jsem si s panem ministrem Blatným, velmi slušně mi napsal, že k uvolnění dojde až bude naočkováno 75% populace v ČR. Takže jsme rádi, že jsme očkovaní, ale nic se pro nás nemění. Čekáme. Potřebujeme udržet stav, kdy klienti začnou chodit do školy, do práce. Potřebujeme vědět, že si návštěvy budeme korigovat sami. Máme mnoho návodů jak na to, jen se nás nikdo na nic neptá. Asi příklady z praxe nepotřebují.

Naši klienti spadají pod výjimku, nemusí nosit roušky ani respirátory. Žijí s mentálním postižením, ale z nákazy je výjimka neochrání. Proto výjimka nevýjimka, naši klienti, pokud to zvládají, nosí roušky nebo respirátory. Naši klienti pracují, jezdí do práce a do školy MHD, pokud chceme být součástí společnosti, musíme se všichni chovat stejně. Tedy jsme s rouškou či respirátorem. Každý náš klient má respirátor, v kapse rukavice a dezinfekci. Ano, je tu výjimka, ale my je musíme přece chránit.

Vaši klienti mají zcela jistě zaběhlé nějaké rituály. Jak reagovali na změny, co s pandemií přišly?

Za „normálního“ života chodí klienti do školy, do práce, trénují v dílnách, odpoledne chodíme do kina, divadla. Sice žijeme v komunitě, ale žijeme běžným způsobem života, nežijeme tu jako v ústavu nebo na pionýrském táboře. U nás je to o volnosti a možnosti svobodného rozhodování. A jako vy jste určitě přišla o normální život, na který jste byla zvyklá, tak naši klienti jsou na tom stejně. Když jsem nastoupila do Sulické, snažila jsem se klienty podpořit, ve svobodném rozhodování a žití za určitých pravidel, jaká jsou v běžném životě. Stálo nás to spoustu času a úsilí. A teď si představte, že řeknete klientovi, že kvůli nemoci, které vůbec nerozumí, tak že nemůže domů, rodiče nebo příbuzní za ním nepřijdou. My mu můžeme tak maximálně ukázat kouzlo videokonference, ale mámu s tátou neobejme, nemůže do práce, nesmí na návštěvu do jiné domácnosti u nás v domově, nesmí do kina nebo na koncert, protože žádné nejsou. Tohle bylo velké vysvětlování, navíc máme klienty, kteří nekomunikují běžnou řečí, takže jsme najeli na krizový režim, kdy jsme vysvětlovali klientům všechny změny, např. že si musí častěji mýt ruce nebo si je dezinfikovat. Z toho mám jednu kouzelnou historku, kdy jsem potkala klienta a ptám se ho: Kde máte roušku. A on ji vytáhl z kapsy a já říkám: Proč ji nemáte na ústech? A on odpověděl: Říkali, že mám nosit roušku, tak ji nosím.

A měli jste na začátku pandemie ochranné pomůcky? Roušky, dezinfekci?

Spočítali jsme si, že roušky musíme měnit každé tři hodiny. Oslovili jsme firmy, které nám roušky ušily, měli jsme rouškový tým, který roušky pral a žehlil. Musím říct, že přes noc se ze mě stal velký obchodník, kdy jsme obvolávali firmy, sháněli jsme overaly, ochranu na obuv, respirátory a dezinfekci. Té byl velký nedostatek. Měli jsme spočítáno, kolik litrů potřebujeme denně na ruce a na dezinfekci prostor, a já věděla, že si musíme udělat zásoby aspoň na 14 dní dopředu. Tady se projevila velká sounáležitost, kdy nám např. tatínek jednoho z klientů přivezl půl litru dezinfekce, že více nemá, ale alespoň nám chce něco zajistit.

Říkala jste, že klienti chodí do školy, jak to zvládají s online výukou?

Klienti chodí do speciálních škol, ze začátku ne všude online výuka probíhala. Nyní už se školy posunuly, ale je to náročné, protože klient u online výuky nevydrží a my u toho musíme být. Abychom to zvládli, musíme zapřáhnout spoustu zaměstnanců, takže částečně se učíme online, zčásti vyzvedáváme úkoly.

Jak u vás vypadaly jednotlivé vlny pandemie?

První vlna byla o tom, že jsme se báli velké neznámé, nevěděli jsme, co se bude dít, a připravovali jsme jiný karanténní řád než ten, na který jsme byli zvyklí z chřipkové epidemie. První vlna byla šok ve znamení příprav a zásobování. To jsme nějak zvládli. Jenže druhá vlna nás velmi smetla. Najednou celá domácnost o 18 klientech byla pozitivní a byli to klienti, co nevydrželi ležet v posteli nebo nechtěli zůstat v pokoji. Zaměstnanci pracovali 12 hodin denně v overalech. Část našich klientů žije s poruchami chování, přesněji s agresí, a báli jsme se, co se stane v případě pozitivity na COVID 19. Dopadlo to dobře. Sice byli všichni pozitivní, ale bez příznaků.

A jak to zvládl personál a vy sama?

Personál nakažený byl, ale tam to proběhlo relativně dobře, já jsem jako jediná skončila v nemocnici. Nebylo to jednoduché. Uvědomila jsem si, že tohle prožívali i naši klienti. Byli ve špitále sami. Na nic nejsou naši klienti sami. Běžně je navštěvujeme v nemocnici, nyní to nejde. Dospělému člověku s duší dítěte tohle nevysvětlíte. Když jsem se vžila do situace, že byli v nemocnici sami, nechápali, co se s nimi děje, a my za nimi nemohli, tak to pro mě bylo hrozné.

Přišli jste o nějaké klienty?

Ano, o pět klientů, tři z nich byli v terminálním stádiu nemoci, takže covid jejich odchod urychlil.

Myslíte, že pomoc státu ve vašem segmentu je odpovídající?

Pokud bych to vzala na domov Sulická, tak dostačující je. Ale pokud se bavíme o segmentu sociálních služeb, tak rozhodně se ke všem nepřistupuje stejně. Typově máme sociální služby pobytové, terénní a ambulantní a přístup k jednotlivým službám skutečně není stejný. Nemáme jednotný přístup k očkování a testování, je nepochopitelné, že tahle vláda vytvořila pracovníky v sociálních službách první a druhé kategorie a rozdělila je do dvou skupin na očkování. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že asistenti v terénu jsou častěji s klienty než asistenti v pobytových službách a že asistenti v terénních službách chodí k lidem, k postiženým lidem nebo seniorům. Je zmatek v zásobování, zmatek v tom, jak má vypadat karanténní řád, a zmatek je v přístupu k informacím. Nějaké pokyny nám chodí třeba s týdenním zpožděním, a to není dobře. Doposud znám služby, kde dostávají jeden respirátor na den s tím, že to takhle stačí.

Dostali jste odměny?

Kdo si ze služeb o ně „řekl,“ tak je dostal za první vlnu a teď funguje dotační systém pro druhou vlnu. Požádáte ministerstvo, pak to putuje na kraj, ten to schválí a peněz se dočkáte zhruba o čtvrt roku později. Ale jak říkám - covid tu nebude věčně a my se musíme zamyslet spíše nad financováním sociálních služeb jako takových. Jak už jsem říkala, ne všude je stejný přístup, někde jsou tabulkové platy, jinde je smluvní mzda, někdo si umí požádat o odměny, někde to nejde nebo je to složité.

Vy už jste ve vašem domově očkovaní?

Ano, ale hlavně proto, že jsme v Praze. V jiných krajích to tak rychlé nebylo. Někteří se dostali k očkování až dlouho po nás, ne na všechny se dostalo, ale na druhou stranu se začali v nějakých krajích očkovat i asistenti terénních služeb, což já velmi vítám.

Očkování v prioritizační tabulce Ministerstva zdravotnictví v kategorii 1A, jsou pobytové a odlehčovací služby, ale až ve skupině 1B jsou pak ti ostatní, z ambulantní péče. Celá ta strategie je spíchnutá horkou jehlou, lidmi, kteří o sociálních službách skoro nic neví. Jsem rozčílená, jak se o našich klientech a zaměstnancích rozhoduje a kdo o nich rozhoduje. Znovu opakuji, že lidé v sociálních službách nejsou chráněni všichni stejně.

Vy sama jste si covidem prošla, jak se díváte na popírače covidu a demonstranty proti opatřením?

Někomu se to jako chřipečka může zdát, já to znám z jiné strany, nejen ze své, ale také když bylo klientům opravdu špatně. Ale já nad těmi lidmi, co vyráží do ulic, nepřemýšlím, zda jsou to popírači či příznivci covidu, já přemýšlím, co je na tu ulici vyhnalo. Je to popíračství nebo nějaký problém s jejich životem? Přišli o práci, podnikání? Pokud jsou tam jen popírači, tak je to špatně, to by se měli přijít podívat do nemocnice nebo k nám, když je skutečně zle a vy děláte vše pro to, aby se nemoc zastavila. Na druhou stranu chápu, když někoho vyžene na demonstraci nejistota, co bude s jejich rodinami, podnikáním. Tím to ale neomlouvám, chodit na demonstrace v této době je nebezpečné. Ale na druhou stranu, pokud se lidé takto srocují, tak by se měli především politici skutečně zajímat, co je na ulici vyhnalo.

Co je pro vás v této době nejtěžší?

Udržet v sobě disciplínu, abych měla každý den důvod vstát a dělat to, co dělám. To víte, že se mi nechce dodržovat pravidla, ale pomyšlení na to, že mám 140 zaměstnanců a 172 klientů, že musíme být 365 dní spolu a udržet se ve zdraví a v mentální kondici, tak je to to nejdůležitější a je to velká motivace. Jinak mám spoustu známých, co nemají důvod vylézat z bytu nebo z postele. Já svůj motor mám.

Těžké pro mě bylo, když nakládali klienta do sanitky a záchranáři obvolávali nemocnice, kde je volno. A vy zkrátka víte, že klientovi nepomůžete. Je to bezmoc, vy sami jste bezradní. Na druhou stranu se všichni k sobě chovají abnormálně slušně. Občas nám zavolají z nemocnice, že nemají léky pro klienty, že si klidně dojedou, což za normálních okolností bychom dostali vynadáno, že jsme zapomněli na léky. Ale dnes je to o domluvě a poděkování.

Myslíte, že nám tedy pandemie přinesla něco pozitivního?

Ukázala nám, že když je zle, umíme držet při sobě, ukázala nám, že Češi jsou soudržní a pomáhající, když je potřeba. Média neskutečně pomáhají, že ukazují, kde je zapotřebí pomoc. Když u nás nastane těžká chvíle, zkrátka národ projde testem a opět se ukáže, že umíme držet při sobě.

Chtěla byste lidem něco vzkázat?

Chtěla bych poděkovat lidem, kteří nás i druhé podporují, děkuji všem lidem za jejich práci pro druhé, moc to pro nás i naši zemi znamená. Zaměstnancům v oboru zdravotnictví a sociálních služeb bych chtěla poděkovat za jejich obětavou a profesionální práci.

(Autor: Andrea Ulagová)

Lenka Kohoutová

členka programového týmu pro důchodovou reformu, sociální a prorodinnou politiku