Přesně před 70 lety začalo Pražské povstání
5. května 2015
Přesně před 70 lety začalo Pražské povstání. Přesně před 70 lety hnali němečtí vojáci mého tátu, tehdy malého kluka, z Pankráce dolů k Vltavě. Před hlavněmi samopalů.
Táta mi to vyprávěl, většinou u oběda, když vysvětloval, proč nejí králíka. Jedl ho totiž celou válku, babička ve sklepě načerno provozovala tajnou králíkárnu.
Kromě toho se v naší rodině vyprávěla legenda, že jeden ze strýců měl po atentátu na Heydricha propašovat v pohřebním voze parašutisty z kostela sv. Cyrila a Metoděje. Vzhledem k událostem nakonec vezl jenom jejich mrtvoly. Tuhle historku ale nikdo z rodiny nikdy nedokázal potvrdit konkrétním jménem hrdinného strýce. Takže to mám osobně zařazeno k příběhům o černé sanitce. Ale tu legendu mám rád.
Vyprávěl jsem jí dnes svým dcerám spolu s příběhem o králících cestou do školy.
Nedělám si iluze, že vedle Winx Clubu, Minecraftu a hobitů jim to nějak zásadně utví v hlavě. Válku totiž nikdy nezažily. Stejně jako já.
Válku, ve které bylo zabito 60 milionů lidí. Z toho 40 milionů civilistů.
60000000.
To je obrovské číslo. Nepředstavitelné. Strašlivé.
Ta strašlivá válka pro Evropu začala a skončila v Čechách.
5. května 1945 začíná Český rozhlas vysílat pouze v češtině a Němci proti němu nasazují esesáky. Na pomoc rádiu přijíždějí čeští policisté a další povstalci. Začíná Pražské povstání.
Stovky Pražanů v něm padly. A nejen u budovy Českého rozhlasu.
Ty památníčky na jejich počest všichny známe. Jsou v ulicích po celé Praze. Většinou jsou lehce opršelé a zašlé časem. Kromě těch, kde se fotí a točí oficiální reportáže.
To je ale z hlediska historie přirozené. Z hrdinů se stávají jména v učebnicích. Učebnice se přepisují, jména z nich mizí. Pamětní deska se rozbije při zateplování fasády.
A proto si prosím v těchto dnech vzpomeňte nejen na jména slavných premiérů, prezidentů a generálů.
Protože těch 60 milionů mrtvých je 60 milionů příběhů se smutným koncem.
A spousta z nich padla v květnu 1945 kvůli tomu, abychom dnes v Čechách mohli žít. Já, vy, moje dcery, vaši přátelé.
A je mi jedno, jestli jde o neznámého vojína, Josefa Nováka z Karlína, Sergeje Michančuka z Moskvy nebo Johnnyho Harrise z Alabamy.
A jestli padnul u Dukly, v ulicích Plzně nebo na Staroměstském náměstí.
Protože padli.
Protože jsou mrtví.
Protože jim to dlužíme. A protože si na ně za pár let možná nevzpomene vůbec nikdo.
Filip Humplík
zastupitel statutárního města
předseda regionálního sdružení
člen oblastní rady