Doktrína hradu: přežitek z minulosti nebo řešení pro 21. století?
Moje kamarádka Petra je právnička. A vykradli jí byt. Když v něm spala. Popisovala nám svoje pocity, když ležela v posteli a slyšela, jak se jí někdo v obýváku za zdí přehrabuje ve věcech. Hlavou se jí honily scénáře toho, co by se stalo, kdyby proti zloději zakročila. Vzhledem k tomu, že má legálně drženou pistoli, bylo by to zdánlivě snadné. Nicméně díky své profesi věděla, co by se stalo potom.
Pokud by zbraň musela použít. A pokud by třeba zloděj měl jen nůž. Nebo by ozbrojen nebyl vůbec.
Takže si pragmaticky vyhodnotila pro a proti a neudělala nic. Počkala, až zloděj odejde, a zavolala policii. A ta to celé po několika týdnech odložila. Petra přišla o peněženku, mobil a pár drobností. A o iluze. A ten nepotrestaný zloděj může zítra vlézt do bytu i k vám. A když ho přitom přetáhnete třeba židlí přes hlavu a zraníte, půjdete možná do vězení. Protože on přece přišel jen krást a nechtěl vás napadnout. Takže budete řešit stejný problém jako Petra.
Ve Spojených státech, ale také třeba v Irsku, Itálii nebo Maďarsku tohle dilema nemají. Mají v zákoně takzvanou “doktrínu hradu”. Ta říká, že se můžeme beztrestně bránit proti lidem, kteří k nám do bytu nebo domu vniknou násilím nebo překonají překážku určenou k zabránění vniknutí. A nepřemýšlet nad tím, co je přiměřená obrana. Prostě “Můj dům, můj hrad”. Historie doktríny sahá až ke Starému zákonu, kdy je její hrubá verze zmíněna v knize Exodus: “Jestliže bude zloděj přistižen při vloupání a bude udeřen tak, že zemře, nebude ten, kdo ho udeřil, vinen prolitou krví.”
Dnešní hyperkorektní doba podobným věcem nepřeje. Nejrůznější aktivisté nám například říkají, že je třeba přestat číst Boženu Němcovou, protože Babička se bojí toulavých cikánů a tím podporuje rasové stereotypy. Že bych k sobě do firmy neměl přijímat lidi podle schopností, ale tak, aby bylo vedení genderově vyvážené. A že drogově závislý zloděj, který mi chce vykrást byt, je vlastně jenom oběť systému.
Na tuhle hru nepřistoupím. Chci číst knížky tak, jak byly napsány. Chci si do firmy přijímat koho chci. A chci mít možnost beztrestně nakopat zadek každému, kdo by chtěl u mě doma krást nebo ohrožovat mých pět dcer.
Proto má doktrína hradu smysl i dnes nejen v Texasu a Itálii, ale i u nás v Praze. A proto má moji jednoznačnou podporu.
P. S. Babička mě nikdy nebavila a nebyl jsem schopen ji dočíst. A v naší firmě je představenstvo a dozorčí rada genderově vyvážené v poměru 3:3
předseda regionálního sdružení