Irena Farníková Články

(Radotínské noviny) V roce 1888 se sešli truhlář Karel Pechar, zedník František Roubal, tesař Vendelín Pech, Anna Nejedlá a jiní. Ti se tenkrát v hostinci U Pospíšilů pustili do hraní divadla. Určitě se v Radotíně muzicírovalo, zpívalo a snad i hrálo divadlo už dřív, o tom však nejsou žádné záznamy a doklady.

U Pospíšilů, stejně jako nikde v tehdejším Radotíně, nebylo jeviště. Tito první místní ochotníci si je vyrobili sami z materiálu darovaného cementárnou a sami si také malovali dekorace. Sehráli společně asi pět až šest „kousků“, jak se tehdy divadelním představením říkalo. Radotín měl v té době asi 70 domovních čísel.

Kolem roku 1890 vznikl v Radotíně místní odbor Národní jednoty pošumavské. Jejím posláním byla morální a hmotná podpora českých menšin v Pošumaví. Radotínský odbor měl na starosti menšinu ve vsi Kozolupy na Plzeňsku. Jednota pořádala přednášky, národní slavnosti, zájezdy na Šumavu, „podniky zábavní a kulturní“, mezi které patřilo i ochotnické divadlo. Byla to první společnost hrající v Radotíně divadlo.

Hrálo se v hostinci U Hamanů, nejdříve v původním sále nebo v zahradě. Později divadelníci vystupovali v novém sále v poschodí hostince na malém primitivním jevišti, které sloužilo ochotníkům po desítky let.

Národní jednota pošumavská měla asi 200 členů. Existovala a pracovala téměř 30 let, její činnost ustala v roce 1919. V době, kdy tato jednota přestala hrát divadlo, vznikly postupně tři divadelní kroužky – kroužek Kovopracovníků, Čechie a Beseda Tyl.

Trvání divadelního kroužku Kovopracovníků bylo krátké. Déle zůstalo na scéně dramatické sdružení Čechie, které bylo založeno 17. ledna 1920. Spolek byl ve svých počátcích složen ze členů rozpadávající se Národní jednoty pošumavské a studentského sdružení.

První ustavující schůze Čechie se zúčastnili František Bláha, František Pechar, Vlasta Bláha, Rudolf König, Jan Němec a Rudolf Grafnetter. Prvním předsedou byl zvolen František Bláha. Pouhý měsíc po založení spolku, 22. února 1920, byla sehrána opereta Z českých mlýnů za režírování předsedy Františka Bláhy.

Představení se konalo U Hamanů, bylo zcela vyprodáno. Přesto však hra skončila deficitem, který předseda a současně režisér financoval ze svého. Po této premiéře bylo do konce roku 1920 sehráno dalších sedm her – vesměs lehkých a populárních.

Vzdor tomu se spolek ocitl ve vnitřní krizi, která skončila demisí předsedy. Ovšem činnost Čechie neochabovala a členů přibývalo, takže koncem října 1920 měla Čechie 55 členů, její knihovna obsahovala 80 svazků a pokladní hotovost s inventářem činila 1700 korun.

Hrálo se v sále U Hamanů. Tatík Haman říkával: „Tu hereckou chasu mám rád.“ Kulisy však byly stále majetkem Národní jednoty pošumavské, a tak největší starostí ochotníků bylo získání vlastních rekvizit. Proto vedle hlavní činnosti divadelní pořádali šibřinky (maškarní plesy na dané téma s kulisami a bohatou výpravou), taneční vínky, josefské zábavy, mikulášské, silvestrovské a matějské poutě.

Divadlo ale zůstávalo ve spolku osou dění. Čechie hrála pro Sokol, pro Místní sbor dobrovolných hasičů, ve prospěch zřízení Tylova domu v Praze, pro podpůrný spolek Bratrstvo v Radotíně, ve prospěch postavení pomníku Jana Husa ve Slivenci, pro místní sportovní klub i dalších. Ochotníci také věnovali 120 Kč místním chudým, stejný obnos školní mládeži a českým dětem v Kozolupech poslali 100 Kč. Tehdy to bylo dost peněz.

V sále U Hamanů ve velice stísněných poměrech a na nevyhovujícím jevišti hrála Čechie plných 12 let. V roce 1932 se přestěhovala do nové sokolovny, do velkého sálu a na nepoměrně větší jeviště. Jeviště bylo sice velké, ale nezařízené, proto se valná hromada rozhodla zakoupit nové kulisy za 10 000 korun.

Takový obnos v pokladně nebyl, proto bylo nutno uzavřít půjčku, jejímiž ručiteli byli Jaroslav Matějovský, Antonín Martilík, Karel Rak, František Bejlek, Theodor Bílý, František Ejem, František Kříž a M. Rybář. Dekorace dodala firma Drobný v Místku a sloužily dlouhá léta. Dluh byl ovšem po řadu let tíživým břemenem a zcela likvidován byl až v roce 1941.

První hrou provedenou na jevišti v sokolovně byla veselohra Srdce v bouři. Nové prostředí přineslo v prvních létech zvýšenou úroveň repertoáru i provedení, a tak vedle lehkých her přistupuje Čechie ke hrám náročným.

Když byly na programu operety či opery, orchestřiště bylo postaveno pod jevištěm v sále a bylo odděleno od hlediště stěnou vysokou asi metr, vytvořenou ze starých kulis. Vchod do orchestřiště byl létajícími dveřmi z chodby těsně u jeviště. Bouda pro nápovědu nebyla, text byl sledován z boční strany jeviště. Malý sál vedle jeviště sloužil jako šatna, maskérna, prostor pro uložení nástrojů hudebníků. Pro ženy byl paravány ohraničen prostor pro převlékání. V rohu byl stolek a židle pro maskéra.

Venkovní divadlo

Hrálo se ale také v přírodě. Nejprve v zahradě restaurace U Brouchů, kde byla v roce 1925 sehrána hra Lázeňská víla. Největší „podniky“ Čechie uspořádala ve Slavičím údolí. Šikmá stráň směrem k Lochkovu sloužila jako hlediště, hustý les z druhé strany vytvořil přirozené pozadí scény.

V roce 1928 byl proveden Jan Výrava a v roce 1934 Jánošík. V obou představeních vystoupil jako host člen Národního divadla Jaroslav Vojta, ještě pod původním jménem Jaroslav Jurný. Jánošík byl sehrán ve spolupráci se členy Sokola, divadelního spolku Palacký Lochkov a Selskou jízdou. Celkem vystoupilo asi 200 účinkujících. Jana Výravu na dvou představeních zhlédlo téměř neuvěřitelných pět tisíc diváků a Jánošíka tři tisíce diváků.

S Čechií spoluúčinkovali i známí umělci. Kromě Jaroslava Vojty také Jiří Steimar, Jiřina Steimarová, Soňa Červená a jiní. Jako maskér dlouhá léta působil při představeních Čechie pan Richard Gaudek, holič a výrobce divadelních vlásenek ze Smíchova. Čechie rozšířila své působení i mimo Radotín. Nejčastějšími místy zájezdů byly Lochkov, Černošice, Lipany, Třebotov, Dobřichovice, Velká Chuchle, Lahovičky a Řeporyje.

Nejrozsáhlejší akce, které Čechie pořádala, byly šibřinky. Všechny měly svá zvláštní témata, například Slavnost květů v Tokiu, Fidlovačka, V říši cínových vojáčků apod. K šibřinkám patřily také noční scény. Činnost Čechie od roku 1920 až do jejího ukončení v roce 1960 čítá celkem 247 představení, z toho 210 činoher, 34 operet a tři opery.

Operety dirigovali Václav Burian a Dr. Fürst. Některé operety a tři opery byly provedeny již v rámci klubu ROH Janka Radotín, pod kterým Čechie působila od roku 1948. Z činoher převažovaly hry význačných autorů, které se hrály i na velkých profesionálních scénách. Vedle již zmíněných například Švanda dudák, RUR, Bílá nemoc, Nezbedný bakalář, Mistr ostrého meče, Zpovědník, Soupeři a další.

Činnost Čechie lze rozdělit na tři výrazné éry. První éra je od založení spolku roku 1920, byla plná nadšení a elánu a houževnatosti. Druhá éra se nesla ve znamení úpadku. Od roku 1924 Čechie prožívala vnitřní krizi, stagnovala. Třetí éra nastává v roce 1927, kdy přistoupili noví členové a ti svým nadáním a nadšením zdolali nepřízeň publika, které na Čechii už zapomínalo. Noví členové, Otto Skrčený, František Ejem, Václav Táborský a jiní překonali krizi a uvedli skvěle navštívená díla jako Batalion, Jánošík, Pan biskup, Velbloud uchem jehly. Vznikl dokonce plán na postavení samostatné divadelní budovy. K realizaci však nedošlo pro nedostatek finančních prostředků.

Vzorně vedená obsáhlá kronika Čechie s množstvím obrazového materiálu byla založena až v roce 1941 a zpětně doplněna prvním kronikářem, učitelem obecné školy Stanislavem Bydžovským. Fotografie v kronice jsou dílem Viléma Heckela, Ladislava Loukoty a Miroslava Šoufka. V úvodu kroniky stojí: „Minulost je třeba zachovat. Ne snad jen z lásky k věci samé, nejen pro památku, ale i pro tu praktickou potřebu příštích generací a pracovníků, kteří budou chtít vědět, co v jednotlivých obdobích spolek dělal, protože to budou potřebovat vědět. Psát kroniku a schránět památky je myslit na budoucnost.“

Poslední smutný zápis provedl Jiří Daňhelka: „Hrou Půlnoční mše od P. Karvaše skončila činnost dramatického sdružení Čechie a to z důvodů naprostého nezájmu veřejnosti o ochotnické divadlo v Radotíně. Na tomto posledním představení bylo přítomno pouze 60 diváků.“

Po roce 1948 spolek dál provozoval činnost jako Závodní klub ROH Janka – dramatické sdružení Čechie. Na repertoár se dostaly režimem doporučené hry, sovětské hry nebo například hra Duchcovský viadukt – o střelbě do stávkujících horníků. O tato představení nebyl mezi diváky valný zájem, přesto spolek fungoval až do roku 1960.

Beseda Tyl

Beseda Tyl byla založena 5. listopadu 1922. Vznikla jako konkurenční spolek Čechie, kdy po rozpadu Dramatického kroužku kovopracovníků sehrály svou roli neshody mezi ochotníky.

V letech 1924–1925 byly učiněny pokusy sloučit Čechii a Besedu Tyl do jednoho spolku a řada představení se uskutečnila ve spolupráci obou. Ke sloučení obou konkurentů však nikdy nedošlo.

Zakládajících členů Besedy Tyl bylo 27. Prvním předsedou se stal Otta Skrčený. Ke členům patřili například Václav Rys, František Rys, Josef Vlk s manželkou, Václav Studecký, Václav Barvíř a další. Někteří členové později přestoupili do Čechie: Karel Čermák, Otta Kubr, Otta Skrčený, Václav Táborský, Oldřich Vrabec a další.

Prvním představením, které spolek uvedl, byl Strakonický dudák, další byla hra Matka a dcera. Na konci roku Beseda Tyl uspořádala Silvestrovskou zábavu, šibřinky organizovala Beseda Tyl pouze jednou, v roce 1930. V letech 1932 až 1933 procházela Beseda Tyl krizí, zájem o spolek upadal, návštěvnost byla nízká. Obecenstvo do hlediště přitáhlo až zařazení operet do repertoáru.

Beseda Tyl hrávala U Koruny, ale v roce 1938 byl sál zabrán pro druhý radotínský biograf. Beseda se musela odstěhovat s veškerým inventářem, jeho část byla odvezena do hostince U Kinclů, něco zůstalo U Koruny venku na zahradě. U Kinclů kulisami přikrývali nákladní auto před deštěm a U Koruny vyrobili z rozebraného jeviště králíkárnu. V té době prožívala Beseda Tyl těžké časy. Pak se Besedě podařilo nastěhovat k Hamanům, ovšem v roce 1943 se musela opět vystěhovat, neboť sál zabralo německé vojsko a rekvizity byly odstěhovány do stodoly u Drchotů.

Beseda Tyl hrávala hlavně veselohry, lidové hry a oblíbené operety. Z význačnějších her, kromě Strakonického dudáka, se hrál Jan Výrava společně s Čechií ve Slavičím údolí, Lucerna, Její pastorkyňa, Paní Marjánka, matka pluku, Cech panen kutnohorských, Václav Hrobčický z Hrobčic.

Esem mezi operetními herci byla paní Božena Vokounová-Veleková, která se nakonec stala jablkem sváru mezi Besedou a Čechií. Paní Veleková se rozhodla po otevření Sokolovny opustit Besedu a hrát s Čechií. V kronice Besedy je její rozhodnutí popsáno na několika stranách a těžce odsouzeno. Paní Veleková poté sehrála v Čechii mnoho rolí, jako dobrá zpěvačka dostávala příležitost hlavně v operetách. Po revoluci roku 1945 odešla do Prahy, dostala se do divadla Spejbla a Hurvínka a až do své penze namlouvala Máničku.

Beseda Tyl sehrála celkem 154 představení, z toho 102 činoher a 52 operet, její činnost skončila roku 1947.

Irena Farníková

Radotínská kronikářka a předsedkyně letopisecké komise

Irena Farníková

členka ZMČ Praha 16