Lumír Aschenbrenner Články

 

Je snad normální, že když byl prezident země v březnu v USA, tak se s ním ostentativně nesešel žádný z představitelů americké vlády či Kongresu? Jistě, byla to pouze pracovní cesta na pozvání uskupení AIPAC, které v Americe prosazuje izraelské zájmy, ale i tak je to hodně neobvyklé. To i vicepremiér Andrej Babiš má při současné cestě v USA významnější schůzky než hlava státu. 

 

Byl to další důkaz toho, že český prezident se především kvůli svému nevyzpytatelnému chování i některým výrokům na adresu Ukrajiny či Ruska stává postupně osamělou figurou na evropském i světovém poli.

 

Zarážející je, že přes určitou snahu ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka korigovat některé kroky Zemana, nic neřeší ani opakované schůzky, jež mají koordinovat naši zahraniční politiku. To se ale nedaří. Vždyť podle Miloše Zemana je často hodnocena celá Česká republika, a že to mnohdy není nic lichotivého, je zřejmé. 

 

Důvodem je především jeho driftování směrem na Východ. Dál od našich spojenců.

 

Na rozdíl od mnoha západních politiků odjel Zeman loni v únoru na olympiádu do Soči. Pět týdnů po jeho návštěvě zimních her Rusko anektovalo Krym. V září minulého roku pak na řeckém Rhodosu pobýval na pozvání a za peníze ruského oligarchy Vladimira Jakunina, který je přítelem Putina. Premiér Bohuslav Sobotka pak při interpelacích v Poslanecké sněmovně sdělil, že vláda s cestou Zemana na řecký ostrov nesouhlasí. Co z toho ale vyvodila? Vůbec nic.

 

Loni v říjnu pak prezident v rozhovoru pro čínskou státní komunistickou televizi CCTV s Krtečkem v ruce tvrdil, že „se snažíme v Číně poučit. A já jsem v Číně, abych se učil, jak zvýšit ekonomický růst a jak stabilizovat společnost”. Místo toho, aby se česká diplomacie a politická scéna po něčem podobném otřásla odporem, mnozí opět mlčeli. Asi se také v totalitní zemi učí jak „stabilizovat společnost“. Za příklad „stabilizace“ může sloužit poslední rozhodnutí pekingské vlády, že tibetské kláštery musí vyvěsit čínské vlajky a tím se i symbolicky podrobit režimu.

 

Navíc někdy vystoupení Zemana na poli diplomacie dosahují až absurdních prvků. 

 

V Jordánsku oznámí, že tam dodáme vojenskou polní nemocnici. Jenže vláda a parlament o tom nerozhodli, Jordánci navíc o nic takového dodnes ani nepožádali. Na schůzce s vatikánským státním tajemníkem Pietro Parolinim v listopadu v Praze k nesmírnému překvapení hosta nemístně vtipkuje, že mu představí „nového české velvyslance ve Vatikánu, svého protokoláře Jindřicha Forejta, ale že k Svatému stolci odjede až za pár let“. Jeho mluvčí Ovčáček trapně prozradil schůzku se slovenským premiérem Ficem v Moskvě, o které ten nestihl informovat vlastní veřejnost. Přešlap střídá přešlap. 

 

To, že se Zeman chová vulgárně a nevyzpytatelně na domácí politické scéně, je věc prekérní, ale vlastně očekávaná. Dělal to i v minulosti. Jenže to, že nás některými svými kroky „odděluje“ od západních spojenců, je nebezpečné.

 

Za zahraniční politiku je ale zodpovědná vláda, jenže s tou si prezident pohrává stejně, jako s některými slovy. Prostě sem a tam.

 

Česko se kvůli Miloši Zemanovi v případě zahraniční politiky stává evropským exotem. O jednotném hájení národních zájmů se přes všechny proklamace proto vůbec nedá hovořit. Nehájíme tím naše základní národní zájmy, což má pak dopad nejenom na naši politiku, jak by se mohlo zdát.