MÁME OSEKAT BYROKRATICKÝ APARÁT?
(www.regionplzen.cz) Česká veřejná správa se zdá někdy až příliš rozbujelá a přijímáme obrovské množství zákonů, přitom ty nepotřebné platí dál. Co dělat se systémem, jenž někdy funguje těžkopádně? Na jedné straně přinášíme názor starosty a senátora, na druhé šéfa odborové centrály, který je i kandidátem na prezidenta.
LUMÍR ASCHENBRENNER JE PRO
PŘED LETY JSEM četl analýzu, v níž bylo konstatováno, že lidí placených přímo z centrálního rozpočtu, tedy státních zaměstnanců, bylo v roce 2017 téměř 445 000, což bylo o 30 tisíc více než pět let předtím. A například v roce 2013 půjde na jejich platy 136 miliard korun. Střih. Loni ministerstvo financí vykázalo 482 270 míst, která se dají definovat jako "zaměstnanci státu". Obsazených míst bylo ale jen kolem 464 000, ovšem na platech to už dělalo 239 miliard korun. Systém tedy bují. Pokud by byl podstatně výkonnější a pružnější než v minulosti, tak bych proti zvyšování platů nic nenamítal. Občané si ale nemyslí, že služby poskytované státem jsou o tolik lepší. Nedávno média například rozebírala neúměrnou složitost při žádostech o poskytnutí příspěvku na bydlení.
Na stránkách ministerstva vnitra zase najdeme tuto větu: "Občanský průkaz se vyhotoví do 30 dnů ode dne podání žádosti anebo za správní poplatek ve zkrácené lhůtě, a to v pracovních dnech do 24 hodin nebo do pěti pracovních dnů." V době, kdy máme mobily plné nejrůznějších aplikací, kdy platíme pivo v hospodě hodinkami a kdy nás navigace na poušti v africké Mauritánii navede do nejbližší oázy, máme termín na vydání občanky 30 dnů. Proč? Co se s tím měsíc děje?
Pojďme to konečně změnit, protože sliby, že byrokracie bude méně a že státní správa bude lepší, jsou jen politickým evergreenem. U toho musím přidat osobní zkušenost. Od června 1998, tedy přes 24 let, jsem starostou v městském obvodu Plzeň 2-Slovany. Za tu dobu agenda, již provádíme a kterou na nás navalil stát, nabobtnala. Za téměř čtvrtstoletí se ale počet našich úředníků zvýšil ze 66 jen na 69 lidí. Nepotřebujeme více úředníků, ale kvalitní úředníky.
Pokud se však v tomto případě nechceme točit v kruhu, použijme metody, které jsou ověřené v zahraničí. Jako příklad dávám Estonsko, jež je nejvyspělejší digitální společností na světě.
Na stránce e-estonia.com se dočtete, že naprostá většina služeb, které poskytuje stát, veřejný, ale i soukromý sektor, je v této pobaltské zemi digitalizována. Prodej auta, občanku či daňové přiznání máte hotové na dálku za několik minut.
Třeba by se pirátský místopředseda vlády pro digitalizaci a ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš mohl do Estonska na chvíli přestěhovat, ať vidí, jak se to má udělat. Zatím je téma "digitalizace pro všechny" přehlušeno tématem "manželství pro všechny".
Jako senátor a místopředseda senátního hospodářského výboru také s kolegy zápasím s obrovským množstvím zákonů a dalších norem, které se na nás valí z Poslanecké sněmovny.
Pravda, mnoho z nich i díky našemu členství v EU. Kolik je v České republice platných zákonů, nařízení, předpisů, vyhlášek či norem, nikdo neví. Ani odborníci ne. Je to změť právních předpisů, z nichž některé platí ještě od RakouskoUherska. Legislativní rada vlády s tím nic neudělá, na to nemá ani sílu, ani kapacitu. Pokud by ale existoval úřad, jenž by tento chlívek postupně čistil a nepotřebné zákony navrhl k zrušení, podpořil bych ho. Nebudou to vyhozené peníze. Stačí nám méně zákonů, ty nepotřebné zrušme.
K legislativnímu procesu ještě jedna poznámka. Jsem v Senátu od podzimu 2014, mohu tedy hodnotit, v jakém stavu k nám dorazily zákony z Poslanecké sněmovny, kterou v letech 2014 až 2021 ovládala většina z hnutí ANO a ČSSD pod vedením Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše.
To, co k nám někdy dorazilo, a říkalo se tomu zákon, byla hrůza. Ovšem často na zásadní změny či "opravu" v Senátu nezbýval čas ani možnosti. I to bychom měli změnit.
Další z otázek je: kolik má být vlastně úřadů, které pracují pro stát a veřejný sektor? Pokud možno méně a pokud možno by jejich práce měla být daleko efektivnější. K tomu by se mohly využít již zmiňované moderní technologie.
Známý spisovatel Franz Kafk a boj proti byrokratické státní mašinérii před více než sto lety barvitě popsal ve svém románu Proces. Tak strašné jako za dob Kafk y to naštěstí už dnes není. Ale štíhlejší, pružnější, výkonnější státní správu s méně úřady a s lepšími zákony potřebujeme.
Bude to však těžký proces, řečeno s Kafkou.
ZA PLZEŇ-MĚSTO, JE MÍSTOPŘEDSEDOU SENÁTNÍHO VÝBORU PRO HOSPODÁŘSTVÍ, ZEMĚDĚLSTVÍ A DOPRAVU. ZASTUPITEL MĚSTA PLZNĚ A OD ROKU 1998 STAROSTA OBVODU PLZEŇ-SLOVANY.
---------------------------
JOSEF STŘEDULA JE PROTI
VLÁDA CHCE STABILIZOVAT veřejné finance a velmi často se v této debatě objevuje teze o nutnosti propouštět úředníky. Tak jsou totiž často šmahem označováni zaměstnanci v platové sféře. Někdo tak záměrně tvoří představu byrokratů s královskými platy, kteří jsou vlastně zbyteční. To jsou ale pohádky, realita je totiž úplně odlišná.
Úředníci tvoří pouze malou část státních zaměstnanců a poměr jejich platů ve srovnání s průměrnou mzdou v posledním desetiletí výrazně klesl. Tito lidé často dostávají naloženo, tedy nejen práce, ale podle některých politiků a dalších jich tolik nepotřebujeme a platíme je prý zbytečně. Oni přitom zajišťují fungování státu. Když se podíváme do studie ekonomů z think tanku IDEA při CERGE-EI z letošního roku s názvem Studie Státní zaměstnanci a úředníci: kde pracují a za kolik?, zjistíme, že z necelého miliónu zaměstnanců v platové sféře bylo ze státního rozpočtu placeno jen 464 tisíc z nich. Nadpoloviční většina z nich (265 000) pracuje v příspěvkových organizacích, například v regio nálním školství, zbývajících necelých 200 tisíc u policie, armády, na ministerstvech nebo dalších úřadech. Samotní státní úředníci, kteří pracují pro ministerstvo a státní správu, tvoří osm procent zaměstnanců veřejného sektoru a 17 procent státních zaměstnanců. Jejich počet se odhaduje na 78 tisíc a za poslední dvě desítky let se zvýšil asi jen o tři procenta, přičemž jejich relativní příjmy klesly, za poslední rok pak dramaticky.
Jestli je počet zaměstnanců státu a úředníků vysoký, nebo nízký, nemůže určovat dojem. Zásadní jsou služby a agendy, jež po státě, respektive veřejném sektoru, jako společnost chceme, aby zajišťoval. A na základě rozsahu a náročnosti agend se určuje, jak se budou zajišťovat. Za to je ale odpovědná právě vláda, a jestli má někdo z politiků představu, že zaměstnanci třeba na úřadech práce, na České správě sociálního zabezpečení, na Finanční správě apod. nemají co dělat, doporučuji mu jít jejich práci vyzkoušet. Když totiž mají zaměstnankyně a zaměstnanci třeba úřadů práce zajistit vyplacení různých kompenzací, náhrad a dávek, nedočkají se vděku, ale přezírání, a ještě si o sobě přečtou, že jsou vlastně k ničemu.
Zásadní totiž je to, co opakuji při každé příležitosti: snaha léčit veřejné finance tím, jak k tomu doposud přistupuje současná vláda, tedy zaměřením prakticky výhradně na stránku výdajovou a ke konsolidaci veřejných financí se proškrtat, to už máme ověřené ze začátku minulé dekády, že není dobrým receptem.
Po vládě prakticky od jejího nástupu žádáme seriózní jednání o směřování České republiky.
Nabízíme společně se zaměstnavateli pomoc při vytvoření jakéhosi Národního hospodářského plánu a jsme přesvědčeni, že nekoncepční a neprovázané kroky mohou náš stát, jeho ekonomiku a obyvatele jen poškodit. Tedy znovu: je potřeba se dohodnout na tom, co od státu a veřejné správy očekáváme z hlediska agendy služeb, realisticky zanalyzovat, jak je můžeme reálně modernizovat a zefektivnit, a definovat, co je pro to potřeba udělat. Následně je pak opravdu potřeba se podívat na to, kolik to stojí, a řešit nejen stránku výdajovou, ale stejně vážně se zabývat tou příjmovou. Pokud si totiž někdo stěžuje, že má schodek, na který si zadělal tím, že snížil příjem, potom je něco v nepořádku.
senátor