Lumír Aschenbrenner Články

 

S Ondráčkem v úterý 6. března dopoledne zveřejnil ruský propagandistický web Sputnik, který platí moskevská vláda, rozhovor, ve kterém komunistický poslanec lže hned několikrát. Stalo se tak jen několik hodin před tím, než ze své funkce v komisi pro kontrolu GIBS odstoupil.

 

Zdeněk Ondráček například na otázku, „jak jste reagoval na demonstrace proti vašemu zvolení?“ odpověděl: „Já nevím, já jsem to nesledoval… Takže ani nevím, o co tam šlo. Abych vám řekl pravdu, já jsem to úplně vypustil, mně je to celkem jedno.“ Lež. Vše pozorně sledoval, jak se ukázalo při jeho úterním vystoupení ve sněmovně.

 

 

Naprostým klamstvem pak byla jeho odpověď na otázku: „Proč se nechcete omluvit za to, co jste musel udělat, když jste byl policistou za předchozího režimu?“ Ondráček řekl: „Protože mě o to v podstatě ani nikdo nežádá, je to jenom záminka.“ Žádalo to po něm mnoho lidí a mnoho poslanců a poslankyň několik let.

 

Podle něj navíc demonstrace prý nebyly namířeny proti němu. Komunistický poslanec sdělil: „Ne, ten předmět zájmu nejsem já, ale pan inženýr Babiš.“ Další gigantická lež. Protesty byly namířeny primárně proti Ondráčkovi, i když volání po odstoupení Babiše bylo také hlasitě slyšet.

 

Také tvrdil, že do toho nechce zatahovat rodinu: „Rodinu nechci zatahovat do své práce, takže bych to nekomentoval.“ Ve sněmovně ale říkal, že odstupuje především kvůli své rodině.

 

 

Ondráček také opakovaně uvádí, že za komunismu dělal pouze to, co bylo v rámci zákonů. Jenže „Zákon č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu“ doslovně uvádí: „Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948–1989… za vědomé porušování lidských práv a svobod…“

 

Dále zákon uvádí, že „komunistický režim a ti, kteří ho aktivně prosazovali, upíral občanům jakoukoliv možnost svobodného vyjádření politické vůle, nutil je skrývat své názory na situaci ve státě a společnosti a nutil je veřejně vyslovovat svůj souhlas i s tím, co považovali za lež nebo zločin, a to perzekucemi nebo hrozbou perzekucí vůči nim samotným, jejich rodinám a blízkým“. A že „systematicky a trvale porušoval lidská práva, přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval některé politické, sociální a náboženské skupiny občanů“. Tomu Ondráček osobně pomáhal při potlačování demonstrací v roce 1989.

 

Paragraf 3 Zákona č. 198/1993 Sb. pak uvádí: „Odpor občanů proti tomuto režimu, který ať již jednotlivě či ve skupině na základě demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.“

 

Takže to byl legitimní odpor, ne jak tvrdí Ondráček, že postupoval podle tehdy platných zákonů.

 

 

Zdeněk Ondráček také vždy lhal, pokud šlo o použití síly proti demonstrantům v roce 1989, při kterých on osobně bil i ženy. V Československé televizi v době takzvaného Palachova týdne v lednu 1989 tvrdil, že demonstranti, kteří požadovali po komunistickém režimu svobodné volby, byli ozbrojeni. Jak později tento příslušník pohotovostního pluku policie sám přiznal v rozhovoru pro časopis Mladý svět, nic takového ale při zásahu na pražském Václavském náměstí neviděl, prý viděl ty zbraně na policejním prezidiu. To byla práce tajné policie StB, s kterou tak Ondráček vědomě nebo nevědomě tímto způsobem spolupracoval.

 

Ostatně jeho rozhovor v Československé televizi, který jsme v posledních letech tolikrát všichni viděli, vedla s Ondráčkem tehdejší redaktorka ČST Dagmar Žáková, která byla agentkou StB. Dokumenty hovoří v tomto případě jasně.

 

Z morálního i politického hlediska jsou proto výroky poslance Ondráčka naprosto nepřijatelné. Musí se ale uznat, že pro práci předsedy komise pro kontrolu GIBS měl skutečně tu nejvyšší možnou kvalifikaci – ale pouze ve lhaní, tak, jak se to naučil za bývalého režimu.