Lumír Aschenbrenner Články

Tvrdohlavá důslednost při dosahování zvoleného cíle, jež je vlastní Angele Merkelové, není cizí ani německým voličům, pokud jde o podporu alfa sam(i)ce v čele státu. V situaci, kdy politické konání kancléřky není považováno za přiměřené prakticky nikde kromě Německa, těší se její vládní strana CDU i během posledních měsíců podpoře 35 procent voličů. A údajně 59 procent Němců hodnotí politickou práci Merkelové pozitivně.

Přesto, že podpora voličů zůstává poměrně vysoká, došlo k jejímu postupnému poklesu. Ten se projevil i na výsledku zemských voleb, kdy kolega Merkelové v koalici CDU/CSU a bavorský premiér Seehofer upozornil, že se jedná o důsledek nevhodně nastavené uprchlické politiky. Kancléřka plně v rámci osvědčené metody buldozer – a bohužel i rychlostí buldozeru – po třech měsících odpověděla, že nevadí a jedeme dál.

Kam, to zřejmé neví, nicméně na významné zastávce zastavil buldozer právě před rokem, kdy teflonová lady prohlásila, že Německo podá ruku každému, kdo ji potřebuje. Těch jsou mimochodem toho času na světě odhadem dvě miliardy.

Navzdory strojové spolehlivosti není rychlost reakce silnou stránkou nejmocnější (robo)političky světa nejen v případě reakce na nespokojenost hlavy nejbohatší spolkové země Seehofera, ale i v případě kritických událostí. V případě červencové střelby v Mnichově se o slovo přihlásila až po 20 hodinách…

Německá kancléřka tedy v poslední době nezažívá příliš úspěšné období. Důsledky prosazení mimořádně arogantního a „anglofobního“ předsedy Evropské komise Junckera a trvání na společné měně s evropským jihem, který je tak dlouhodobě vůči Německu nekonkurenceschopný – což vede k migraci na sever –, vedly k brexitu.

Migrační krize urychlovaná mesiášským komplexem Merkelové, jež se stůj co stůj snaží po krizi eurozóny a vyvíjeném tlaku na Řecko projevovat lidskou složku své osobnosti (aby nebyla spojována s německou hnědou minulostí), naneštěstí opět strojově chladně, byla podpořena i na základě obav německé reprezentace z velmi rychlého stárnutí populace.

Deklarovaný zájem německých podnikatelů („Německá podnikatelská sféra považuje současnou vlnu uprchlíků za příležitost k rozmachu a růstu firem a zajištění jejich dlouhodobé prosperity,“ Der Spiegel, září 2015) o novou vlnu pracovních sil z Blízkého východu je zatím naplňován tak omezeně, že v podstatě není naplňován vůbec. Kvůli náročnému přizpůsobování lidí z jiných kultur, lidí často nevzdělaných, neplní očekávání německých zaměstnavatelů.

Situace, při níž by se i nejeden stroj „Made in Germany“ mohl zavařit, je k bodu varu dovedena prosáknutím důvěrného vyjádření německého ministerstva vnitra, podle kterého Němci vědí, že Turecko dlouhodobě vědomě spolupracuje s islamistickými a teroristickými organizacemi na Blízkém východě.

To Turecko, na něž Merkelová vsadila, že odvede špinavou práci během migrační krize za ni, místo aby hranice Spolkové republiky chránila sama. To vytváří jedovatý koktejl společně se zjištěním Srovnávací studie integrace imigrantů v šesti zemích, kterou s podporou německé spolkové vlády provedlo před třemi lety Berlínské středisko společenských věd a podle něhož 65 procent německých muslimů považuje islámské právo šarí’a za důležitější než zákony své vlastní země.

Není čemu se divit, že v souvislosti s probíhající předvolební kampaní před našimi krajskými a senátními volbami hledal český premiér pro návštěvu Angely Merkelové v Česku takové styčníky, aby kancléřka Bohuslavu Sobotkovi neposloužila jako nechtěný repelent na voliče. Volba padnoucí na kybernetický institut ČVUT na znamení schopnosti obou premiérů „neporouchat se“, i když se porouchává řada věcí, jichž se robotičtí politici dotknou, může být nakonec méně špatná volba pro sebeprezentaci premiérů než migrační krize. Neměla by ale podobná návštěva posloužit spíš zájmům České republiky?