Sněmovna opět řeší, kdo může být učitel
(Pravý břeh) Školskou politikou aktuálně cloumá spor o to, do jaké míry má být učitelská profese otevřena lidem, kteří neabsolvovali učitelské studium na vysokých školách. Nejde o problém černobílý, v neposlední řadě proto, že v realitě se to cestou různých „dočasných“ výjimek beztak už děje. Debatu nad novelou zákona, kterou právě projednává Sněmovna, tak spíše dobíhají dlouhodobé systémové nejasnosti, které zákon o pedagogických pracovnících provází od počátku.
Zákon o pedagogických pracovnících z roku 2005 totiž nastavuje řešení, které je vlastně anomálií. Říká, že učitelství je v České republice regulovanou profesí, avšak zcela unikátní v tom, že neexistuje žádný celostátní systém, který by ověřoval kvalifikaci k výkonu tohoto povolání a registroval osoby, které jej mohou vykonávat. Zákon celou tuto problematiku deleguje na vysoké školy (které profesní kvalifikaci, často velmi vágně vymezenou, udělují svými diplomy) a ředitele jednotlivých škol. Řádově se tedy jedná o téměř deset tisíc subjektů, které podle současné legislativy decentralizovaně rozhodují o tom, kdo je kvalifikovaným učitelem.
„Dohání nás neexistence kariérního řádu učitelské profese, jehož zpracování bylo už několikrát na stole.“
Už zavádění zákona o pedagogických pracovnících po roce 2005 provázely zmatky: ředitelé škol se museli popasovat nejen s novou úpravou učitelské profese, ale také se změnou organizace studijních programů, kterou přinesl vysokoškolský zákon z roku 1998. Především tedy s otázkou, jak starší vysokoškolské diplomy odpovídají požadavkům zákona o pedagogických pracovnících, které počítají s novou strukturou vysokoškolského studia. V praxi k tomu vysoké školy bez speciálního právního základu dávaly ředitelům různá dobrozdání, na jejich základě školy učitele zařazovaly.
I tak ale šlo o řádově jednodušší otázku, než je zcela volné rozhodování o tom, kdo je či není způsobilý být učitelem. Zde nás dohání neexistence kariérního řádu učitelské profese, jehož zpracování bylo už několikrát na stole, ale nikdy k němu nedošlo. Pokud se tváříme, že učitelství je regulovaná profese – podobně jako třeba lékaři – je to zcela neúnosné. Jistě je možné diskutovat i o verzi alternativní, tedy o učitelství coby profesi volné a najímání učitelů jednotlivými řediteli. To je však úplně jiná koncepce, než kterou zákon o pedagogických pracovnících od počátku předpokládá.
Vstup lidí s jinou vzdělanostní a profesní zkušeností do profese učitele je nejen rozumný, zejména v segmentech, jako jsou druhé stupně základních škol a střední školy, ale z řady důvodů i nutný. Celoživotní povolání mizí, učitelství jistě nebude výjimka. Avšak metoda zapřahání vozu před koně, která se projevuje v aktuálně projednávané novele zákona, rozumná není. Pokud chceme otevřít učitelství uchazečům mimo tradiční dráhu, která začíná absolvováním pedagogické fakulty, pak musíme začít nastavením kariérního systému a profesního standardu. Jeho součástí musí být i vymezení podmínek alternativní cesty, aby se učitelem mohl stát i někdo „odjinud“.
náměstek hejtmana Jihomoravského kraje pro oblast vzdělávání a strategie chytrého regionu
člen programového týmu ODS pro školství