Jiří Nantl Články

 

Vládní úřady totiž sdělily, že k počátku tohoto roku nalezly „nespotřebované výdaje“ z roku 2017, tedy v rozpočtu plánované, ale reálně nakonec neutracené prostředky. Celkem asi 170 miliard korun. O žádné omezení výdajů tedy podle vlády nejde, zlevněné jízdné bychom prý měli vnímat spíš jako cosi na způsob rozpuštění části zisku firmy do zaměstnaneckých benefitů.

 

 

Vládní vysvětlení však vyvolává velmi závažné otázky. Shrňme si nejprve základní údaje: Státní rozpočet na rok 2017 byl schválen s plánovanými výdaji v celkové výši 1 249 miliard při plánovaném deficitu rozpočtu ve výši 60 miliard. Ačkoli podle sdělení vlády 170 miliard nebylo využito, rozpočet na konci roku stejně skončil ve ztrátě 6,2 miliard. Důvodem bylo, že reálné příjmy státního rozpočtu loni byly – navzdory zavedení EET a používání zajišťovacích příkazů a dalších ostrých metod orgánů ministerstva financí – nižší, než vláda sama předpokládala.

 

170 miliard korun představuje téměř 14 % celkových plánovaných výdajů státního rozpočtu 2017. Jejich „úspora“ nepředstavuje úspěch, ale indikuje veliký problém. Opět se ukazuje, že finanční plán českého státu naprosto selhává. Něco podobného se stalo předloni, kdy rozpočet plánovaný na rok 2016 s deficitem 70 miliard skončil s přebytkem 62 miliard, tedy s rozdílem 132 miliard v realitě vůči plánu. Situace, kdy se státní rozpočty připravují s přesností plus mínus řádově stovek miliard, není normální! Znamená to naprosté selhání řízení státních financí, ale také celkového managementu vládní činnosti. Pro dnešní dobu a aktuální styl vládnutí je však charakteristické, že představitelé vládnoucího „hnutí“ označují tento stav za „konsolidaci veřejných financí“ a považují to za výborné.

 

 

Jádro věci možná spočívá ve filozofickém pohledu na stát a jeho správu. Považuje-li někdo stát za svého druhu firmu, může logicky také mít za to, že cílem státu je maximalizovat obrat a tržby, tvořit co největší zisk a ten pak rozdělovat majitelům jako dividendu a zaměstnancům jako benefity. Smyslem státu však není zisk, ale zabezpečení infrastruktury a veřejných služeb. Stát nemá z kapes občanů a firem tahat více peněz, než kolik potřebuje na zabezpečení obrany, vzdělávání atd., případně na nezbytné rezervy na časy krize. Právě proto je tak zásadní kvalita finančního plánování: Státní rozpočet má být realistický, aby bylo možné vést racionální diskusi o tom, jak finanční potřeby státu sladit s nastavením daňového systému. Ukáže-li se například, že rozpočet „nepotřebuje“ 170 miliard, první volbou by mělo být vrátit je občanům snížením daní.

 

Náš rozpočet to dnes ale neumožňuje. Není kvalitně sestavován ani dobře řízen. Výsledkem není jen to, že čísla lítají nahoru a dolů jako na horské dráze. Plánované výdaje se neuskutečnily, tak místo nich vláda realizuje výdaj neplánovaný a z jednorázové „úspory“ spustí trvalé schéma. V konečném důsledku jde ale zejména o to, že realitu hospodaření státu – potažmo náklady, souvislosti a dopady jednotlivých položek – prakticky už nikdo není schopen sledovat. Vládním populistům to mimořádně usnadňuje práci.