Jiří Nantl Články

 

Otázka přijímání dvouletých dětí do předškolního vzdělávání vyvolala pozoruhodně emocionální debatu. Diskutuje se o charakteru matek, které dítě v takovém věku do školky dávají, ale také o mnohem dalekosáhlejších věcech. Jeden z organizátorů petice proti dvouletým dětem ve školkách dokonce hovořil o trendu Evropské unie umísťovat stále mladší děti do vzdělávacích institucí. Proti této tezi ovšem hovoří fakt, že také v hrdém Švýcarsku, které do EU vstoupit vždy odmítalo, jsou děti do vzdělávacích institucí začleňovány již od útlého věku několika měsíců. Souvislost s vlivem Bruselu zde tedy spíše nebude žádná.

 

 

Souvislost však patrně bude s délkou státem placené rodičovské dovolené. V naprosté většině zemí Evropy i světa je rodičovská dovolená mnohem kratší než u nás, pokud vůbec něco takového mají. V České republice jsme před několika lety legislativní řešení uzpůsobili tak, že si matky (případně otcové) mohou délku rodičovské dovolené zvolit, v rozpětí až do čtyř let věku dítěte. Tuto flexibilitu bych osobně považoval za dobrou věc, stejně jako jakýkoli prvek systému sociální podpory a veřejných služeb, který posiluje osobní volbu a osobní odpovědnost. Diskusemi o tom, zda matky mají být doma s dětmi, nebo budovat kariéru, se proto jako národ nemusíme trápit. Každý si to může za sebe a za svoji rodinu rozhodnout sám. Tedy, vlastně ne vždy zcela svobodně – v mnohých případech je to prostě limitováno nutností zajistit pro rodinu živobytí.

 

Na změnu pojetí rodičovské dovolené zjevně nezareagovaly ostatní složky veřejných služeb a není k dispozici dostatečná a především finančně dostupná nabídka péče o děti rodičů, kteří si zvolili kratší variantu rodičovské dovolené. Na druhou stranu řešení zvolené za předchozí vlády – někde ty děti být musí, tak budou ve školce – je přinejmenším diskutabilní. Předškolní vzdělávání je podle naší školské legislativy vzdělávacím programem. Rozhodovat by měla připravenost dítěte v určitém věku se takového vzdělávacího programu účastnit. Mateřské školy, jak jsou vymezeny platným zákonem, nejsou koncipovány jako institucionální chůva. Nutné je však pozitivní řešení. Už samotný fakt, že téma dvouletých dětí ve školkách se stalo předmětem parlamentní debaty a novely zákona, ukazuje, že jde o nezanedbatelný jev. Naznačuje to, že flexibilnější varianty rodičovské dovolené si volí více rodičů.

 

 

S největší pravděpodobností ale není nutné a snad ani žádoucí, aby stát začal budovat vedle sítě škol všech stupňů také všudypřítomnou síť jeslí. Zkušenosti ukazují, že za vhodných podmínek tyto situace velmi spolehlivě, rychle a s malými náklady pro společnost vyřeší trh. Postačit by tak mohla podpora rodičů, kteří hledají zajištění péče pro své děti prostřednictvím chův či "miniškolek", formou například daňové uznatelnosti nákladů na tyto služby do určité výše, stejně jako příznivé legislativní prostředí pro poskytovatele takových služeb. Samotné usnadnění dostupnosti služeb tohoto typu pro hůře situované rodiče by nejspíš velmi dobře odstínilo tlak na vstup velmi malých dětí do školek. Pomohlo by samozřejmě také zvýšení dostupnosti částečných pracovních úvazků, to je však kromě jiného věc mentálního nastavení zaměstnavatelů.

 

V každém případě k řešení této velmi pragmatické otázky, která po řadu let života téměř pro každého bývá jedním z nejdůležitějších témat, dospějeme pouze tehdy, dáme-li stranou emoce a ideologické představy libovolného zabarvení. Politika ostatně má řešit problémy lidí, nikoli lidi převychovávat nebo jim vnucovat způsob života.