Jiří Nantl Články

 

V komentáři k českému porodnictví (Bílá armáda. Porodnictví se mění pomalu a neochotně, LN 29. 4.) Martin Zvěřina doslova udeřil hřebíček na hlavičku. Nejde přitom o to, zda má doslova pravdu ve všem ohledně porodnic. Zásadní je jeho postřeh k vlivu demografického – a já bych dodal, že také vzdělanostního – vývoje na nároky lidí vůči veřejným službám.

 

Průměrný věk prvorodiček překročil v Česku loni třicet let. Vyšší věk a v průměru také vyšší vzdělání než v předchozích generacích ovlivňují nejen jejich představy o tom, v jakém prostředí chtějí rodit děti. Ovlivňují a stále více budou ovlivňovat také nároky na školství.

 

Jestliže děti se v průměru rodí třicátnicím, školy přicházejí do kontaktu zpravidla s rodiči čtyřicátníky, z nichž stále více má nějakou vysokou školu, ale i kdyby ne, mají prostě větší životní zkušenosti a sebevědomí. Pro školství je to obrovská změna. Dialog školy s takovým rodičem vypadá přirozeně zcela jinak, než když otec školou povinného dítěte měl pětadvacet let a výuční list.

 

 

Pochopit tento vývoj je zásadní pro pochopení a řešení konfliktů, které dnes kolem školství vznikají. Jejich symbolickým završením je boom soukromých škol inspirovaných, někdy i přímo zakládaných, rodiči. Přesněji řečeno spor o povolování těchto škol ze strany ministerstva školství.

 

Náměstek ministryně školství se vyjádřil, že zakládání soukromých škol dle poptávky rodičů je "nebezpečný trend", a resort v poslední době zastavil vydávání příslušných povolení, a to i tam, kde existovalo v souladu se zákonem kladné stanovisko územní samosprávy. Ministerstvo se místo toho chce zaměřovat na zkvalitňování veřejných škol, podle dosavadních vyjádření zejména prostřednictvím snižování průměrného počtu dětí ve třídě. Ponechme stranou, zda je toto nejlépe zvolená cesta (podle některých pedagogických výzkumů neexistuje jasný vztah mezi počtem dětí ve třídě a kvalitou výuky), i to, zda deklarace ministerstva jsou v souladu s jeho dosavadními výkony (do médií probleskují zprávy, že např. v okolí Prahy není dost míst ani ve spádových veřejných školách). Ponechme také stranou, zda úplně nejchytřejším způsobem zlepšování nějaké školy je držet v ní děti, jejichž rodiče by je chtěli mít jinde.

 

 

Možná totiž nejde primárně o kvalitu výuky, kterou ostatně může být obtížné posoudit, ale o přístup a atmosféru. Nová generace rodičů očekává, že bude mít možnost mluvit do toho, jak to ve škole vypadá. Využití rodičů jako partnerů by školu mohlo ohromným způsobem posílit; ostatně právě na důležitosti synergie mezi rodinným prostředím a školou jsou založeny některé "alternativní" pedagogické přístupy. Kdyby většinové veřejné školství umělo tomuto společenskému trendu vyjít lépe vstříc, profitovali by z toho ohromným způsobem i sami rodiče a jejich děti. Zakládání zcela nových škol "na zelené louce" je totiž sice sympatické, ale nelze zastírat, že může skrývat i řadu rizik. Proti tomu zlepšovat zavedenou instituci je těžké a nadlouho, ale pro většinu lidí bude tento přístup první volbou. Bude-li taková možnost.

 

Část problému může být i v tom, že přeceňujeme roli státu a možnosti jeho plošného působení ve vzdělávání. Stát je nezastupitelným regulátorem vzdělávacího standardu a poskytuje veřejné financování vzdělávání. Dál by však měl vyjít vstříc rodičům a posílit jejich možnosti volby, včetně zrovnoprávnění dětí v soukromých školách z hlediska financování.

Aktivnější role by se zřejmě mohly chopit obce, zejména v případě větších měst a aglomerací. Působení obcí ve školství se zatím hodně omezuje na technicko-provozní úkoly "zřizovatele". Radnice poskytují dotace na opravy budov, vybavení tělocvičen a podobné věci. Ač to všechno je důležité, místní samosprávy zatím vesměs nevstupovaly do agendy školství "věcně", třeba tím, že by koordinovaly profily škol v rámci své školské sítě nebo že by moderovaly debatu mezi rodiči a školami.

 

Celospolečenský trend daný vývojem věkové a vzdělanostní struktury rodičů nelze zvrátit. Ministerstvo školství zatím převážně fungovalo jako ministerstvo pro záležitosti veřejných škol a učitelů na nich pracujících. Politicky však nakonec vyhraje ten, kdo včas pochopí, že ředitelů škol je u nás necelých devět tisíc, učitelů asi stopadesát tisíc, ale rodičů jsou miliony.