Jiří Nantl Články

 

Prvním zásadním problémem je způsob volby prezidenta, který neodpovídá jeho ústavní roli a vnáší do celého systému zmatek a zmar. Prezident republiky není a nemá být nositelem legislativního ani exekutivního programu. Jinými slovy, funkcí prezidenta v našich podmínkách není určovat politiku státu, podobu zákonů ani způsob jejich provádění. Nedává proto valný smysl obsazovat takový úřad celonárodními volbami, v nichž jsou kandidáti z povahy věci nuceni nějakou politickou agendu formulovat (ačkoli pořádně nemají jakou), vést nad svými programy jakýsi konkurenční střet či aspoň vytvářet takový dojem.

 

 

Přímá volba prezidenta byla zavedena v důsledku slabosti politických stran, které ustoupily „přání lidu“. Byl to omyl. Nic dobrého to nepřineslo a nikdy nepřinese. Prezident z ústavy není nadán příliš mnoha pravomocemi pozitivně o něčem rozhodnout, určit směr, stanovit pravidla. Z povahy věci proto nemůže působit jinak než buď neutrálně, nebo rovnou destruktivně. Je důležité si uvědomit, že tato vlastnost není dána pouze zvláštní osobností současného prezidenta republiky, v aktuální personální konstelaci se pouze jasně projevuje. Je to však systémový problém ústavní pozice prezidenta v kombinaci se způsobem volby.

 

Proto bychom se měli vrátit k nepřímé volbě, ať už parlamentem (stav před rokem 2013 nebo nějaká jeho modifikace) nebo širším sborem volitelů (například s delegáty územní samosprávy). Takový způsob výběru by spíše generoval prezidenty – moderátory a garanty fungování ústavních mechanismů, což je podstata této role podle české ústavy. Prezident v našem systému není a nemá být hybatelem dění. A ano – prezidentem vlastně má být někdo, kdo příliš „nevadí“, jakýsi státní notář, osobnost mimo a nad běžné politické boje. Ve chvílích krize, jako je ta nynější, přece jasně vidíme, jak právě takový prezident chybí!

 

Neutrální, nebo rovnou destruktivní působení prezidenta je systémový problém jeho ústavní pozice v kombinaci se způsobem volby.

 

 

Druhým problémem, který se v moderních dějinách našeho státu zřetelně projevuje již poněkolikáté, je nemožnost v potřebné situaci rychle a nekomplikovaně dospět k předčasným volbám. Vyhlášení nových voleb před koncem pravidelného období není samo o sobě nějakým selháním politické reprezentace. V demokratickém životě se stává, že vládní koalice se rozpadne a jinou vládu prakticky nelze sestavit. Je legitimním krokem se v takové situaci obrátit k suverénnímu lidu, aby znovu rozdal karty. Podobně tomu může být v řadě jiných situací, například při potřebě řešit závažné otázky, které však nebyly tématem volební kampaně v posledních volbách, a neexistuje tedy jasný demokratický mandát pro určitou politiku. Předčasné volby jsou potvrzením, nikoli selháním parlamentní demokracie.

 

Původní znění české ústavy z roku 1993 vázalo možnost rozpuštění Poslanecké sněmovny a vyhlášení nových voleb na několik podmínek, které ovšem nikdy nenastaly. Zato ovšem v našich novodobých dějinách několikrát nastala reálná potřeba předčasných voleb. Řešilo se to různě: V roce 1998 speciálním ústavním zákonem o zkrácení volebního období. V roce 2009 se to chtělo řešit stejně, ale už to neprošlo přes Ústavní soud. Do ústavy byl následně doplněn obecný mechanismus „samorozpuštění“ Poslanecké sněmovny, pro které musí hlasovat tři pětiny všech poslanců. Takto se postupovalo k předčasným volbám v roce 2013.

 

V demokratickém životě se stává, že vládní koalice se rozpadne a jinou vládu prakticky nelze sestavit. Předčasné volby jsou potvrzením, nikoli selháním parlamentní demokracie.

 

Jestliže za čtvrt století platnosti naší ústavy již počtvrté čelíme situaci, kdy by předčasné volby byly přinejmenším jedním z řešení, ale zcela dobře to nejde, je zřejmé, že by to chtělo lepší systémovou úpravu. Velmi restriktivní přístup ústavy k rozpouštění Poslanecké sněmovny se očividně neosvědčil; již poněkolikáté během jedné generace stojíme před situací, že není průchodné to nejlogičtější a nejčistší řešení paralýzy vládnoucí koalice, k níž přitom na půdorysu aktuální Poslanecké sněmovny neexistuje zřetelná alternativa.

 

Lepším řešením než spoléhat se na rozpuštění Sněmovny poslanci (jejichž osobní zájmy mohou zmařit i případnou politickou dohodu) by proto bylo svěřit pravomoc iniciovat předčasné volby přímo předsedovi vlády. V řadě zavedených parlamentních demokracií jde o zcela standardní kompetenci šéfa vlády (v nějaké součinnosti s hlavou státu, která proces vypsání nových voleb formálně završuje). Česká ústavní úprava, závislá na velmi úzkých podmínkách, vesměs vázaných na technickou nefunkčnost Sněmovny (neschází se, není dlouhodobě usnášeníschopná atd.), je spíše méně obvyklá. Rozhodně opakovaně vidíme, že není funkční.

 

O ústavách se říká, že jsou a mají být soustavou brzd a rovnovah. Avšak pokud se nepohybujeme v systému striktní dělby moci a vzájemné nezávislosti legislativy a exekutivy (jako například v USA), je potřebné mít také prostředek, jak zaseklý stroj restartovat.