Jiří Nantl Články

 

Do probíhající diskuse o možných změnách české ústavy přispěl místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala úvahou, že by základní práva měla být vyvážena základními povinnostmi. V dnešní atmosféře, kdy má část společnosti pocit, že lidská práva jsou chápána příliš extenzivně a „sluníčkářsky“, může takový námět rezonovat. Já sám však mám ve zvyku o podobných tématech smýšlet poměrně konzervativně, takže mám pochybnosti.

 

Ponechejme stranou, že z hlediska právní filozofie a logiky je každé právo vždy implicitně vyváženo odpovídající povinností. Základnímu právu na život tak odpovídá základní povinnost všech nezabíjet, základnímu právu na majetek odpovídá základní povinnost nekrást a tak dále, to vše pod sankcí podle trestních zákonů. Bez tohoto souladu práv a povinností by právní řád nedával smysl a nefungoval. Stejně tak už dnes existují na ústavní úrovni zakotvené specifické základní povinnosti, jako je povinnost podílet se na obraně státu, povinnost platit daně, povinnost strpět vyvlastnění majetku ve veřejném zájmu nebo povinnost základní školní docházky. To však Roman Fiala zjevně na mysli neměl, neboť v rozhovoru pro Novinky.cz hovořil o potřebě nějakého uceleného katalogu základních povinností, který by celkově vyvažoval katalog základních práv na úrovni koncepční a hodnotové.

 

 

A to je právě otázka. Konzervativní uvažování vždy hodně staví na historické zkušenosti. Ta ukazuje, že rozsáhlé definování základních povinností bylo a je typické převážně pro různé diktátorské a polodiktátorské systémy. V zemích postavených na svobodě a demokracii se ústavní katalogy základních povinností moc nevyskytují. Významnou výjimkou je ústava Indie, která ovšem převzala koncept základních povinností ze sovětského vzoru (spolu s institutem národohospodářské pětiletky). Máme dokonce i vlastní historickou zkušenost: na „vyváženém“ pojetí základních práv a povinností byla postavena druhá hlava Ústavy Československé socialistické republiky z roku 1960.

 

Další otázky se týkají toho, jak by takový katalog základních povinností mohl prakticky vypadat. Příklad československé socialistické ústavy ukazuje, že i její tvůrci měli co dělat, aby zformulovali něco, co by nebylo jen čistou proklamací. Základní povinnosti podle ústavy ČSSR tak zahrnovaly povinnost při plnění plánu „vynaložit nejvyšší úsilí a vyvinout co největší iniciativu, aby byl úkol splněn co nejlépe“ (čl. 13), dbát o uplatnění socialistické zákonnosti (čl. 17), dbát zájmu socialistického státu a společnosti pracujících (čl. 34), „chránit a upevňovat socialistické vlastnictví jako nedotknutelný základ socialistického zřízení a zdroj blahobytu pracujícího lidu, bohatství a síly vlasti“ (čl. 35) a zachovávat pravidla socialistického soužití (čl. 38). I tak tyto „základní povinnosti“ při srovnání dokonce s tehdejšími „základními právy“ – často dost iluzorními – působily prostě tak nějak vágně.

 

 

Hodnoty společnosti, její politické preference nebo nějaká obecná morálka se dekretem prostě nezavedou.

 

A konečně jde i to, k čemu by to vlastně celé bylo. Ostatně ani těm komunistům ústavní vymezení základních povinností ve finále nijak nepomohlo. Ačkoli podle čl. 37 ústavy ČSSR byla obrana socialistického zřízení „vrcholnou povinností a věcí cti každého občana“, když šlo režimu v listopadu 1989 do tuhého, nikdo si to, jak víme, moc k srdci nevzal.

 

Z toho plyne i zásadní poučení pro naši dobu a probíhající diskusi o ústavě. Hodnoty společnosti, její politické preference nebo nějaká obecná morálka se dekretem prostě nezavedou. Ty prostě buď jsou, nebo nejsou přítomny v tom, co si lidé myslí a jak jednají. Používejme proto ústavu k tomu, v čem se ústavy historicky osvědčily – jako nástroj omezení moci vlády a stanovení přesných způsobů výkonu státní moci tak, abychom co nejvíc ochránili svobodu lidí. A nevyvolávejme v lidech iluzi, že lze nějakou kouzelnou právní formulkou zajistit, kam se svět bude odvíjet.