František Stárek Články

 

K něčemu se přiznám, na útoky jsem si nezvykl a zvykat si na ně ani nechci. Zvykat si totiž znamená dále podrývat naši vůli s nimi něco udělat. Nesmíme ale ani propadat panice a podřizovat naše životy touze po bezpečnosti, jež by de facto znamenala izraelizaci veřejného prostoru. 
 

Představte si pekárnu. Budeme ji chtít udělat teroruvzdornou. U vchodu postavíme bezpečnostní rám detekující kovové předměty. Tašky a batohy budeme rentgenovat jako na letišti. A pro jistotu ke vchodu postavíme ještě dva maníky se samopaly. 

 

Pekárna se tak stane bezpečnější. Rohlík v ní ovšem nebude stát korunu padesát, ale dejme tomu deset korun, protože se do ceny promítne rám, rentgen i ti maníci a jejich samopaly. A my se možná budeme cítit bezpečnější. Až do doby, kdy stejně na ten krámek někdo zaútočí třeba tak, že do něj najede pekařským vozem napěchovaným místo rohlíků trhavinou. 
 

Nechápejte mě prosím špatně. Nepléduji za to, abychom se vykašlali na bezpečnost. Naopak myslím, že obzvláště do naší armády bychom měli mnohem více investovat. Přál bych si však, abychom s tzv. Islámským státem začali konečně bojovat. Válka se totiž nedá vést pouze verbálně. Ve válce se musí opravdu bojovat. A dnes už se nevedou zákopové války. Fanatici očekávají mučednickou smrt a 72 panen, ať už padnou v Sýrii, Libyi, či Bruselu, nebo v Nice. 
 

Po pravdě řečeno, nemám jednoznačný recept na to, jak vyřešit tuto krizi. Vím ale určitě, že nechci strkat hlavu do písku a na terorismus si zvykat nehodlám.