Filip Benda Články

Naopak prosazování našich zájmů v EU se v jejich očích redukuje na prosté odsouhlasení čehokoliv, co Evropská komise navrhne.

Málokdo si však uvědomuje skutečnost, že evropská politika je pro naši zemi klíčová a má čím dál tím větší reálné dopady na každodenní život nás všech. Zhruba 60 až 80 procent zákonů schvalovaných naším parlamentem představuje pouhé automatické přejímání směrnic schválených v Bruselu. 

Zajímavé je, že se veřejně rozproudí diskuse vždy až tehdy, když už je věc dávno schválena a začíná se provádět, ať se jedná o balené koblihy či energetické štítky na budovách. Teprve pak se všichni ptají, jak vlastně Češi předtím vyjednávali v Bruselu. 

 

Byť Nečasova vláda poměrně rozumně hájila zájmy České republiky v evropském prostoru, její výsledky byly bohužel zastíněny sporem mezi ODS a TOP 09, zda chceme být součástí jádra EU či budeme na okraji. Přitom to byl spor víceméně umělý: s výjimkou jedné či dvou mediálně sice zajímavých, fakticky ale podružných věcí (fiskální pakt a pakt pro euro plus: kdo si na ten druhý dnes ještě vzpomene?) se strany ve vládě na většině věcí shodly. 

 

Nyní se situace mění: pod vlajkou "proevropskosti" vláda úředníkům ve všech úřadech dává jasně najevo, že nejvíce ocení, pokud budou návrhy z Evropské komise pouze pasivně vítat. Dopadové studie netřeba zpracovávat, protinávrhy netřeba připravovat; stačí pouze vždy dát do Bruselu vědět, že "Česká republika souhlasí". Připomíná to jistého (reálně existujícího) poslance v Evropském parlamentu, který při všech hlasováních hlasuje pouze "pro". Dokonce i pokud si návrhy protiřečí (což je velmi často). Zhruba tak si naši politiku v EU představuje dnešní vláda. 

 

Této situaci napomáhá, že média ani politici se o konkrétní témata projednávaná v institucích EU vůbec nezajímají. Zeptejte se někoho z vlády bez předchozího upozornění, co si myslí o telekomunikačním balíčku nebo o společném základu pro zdanění právnických osob. Nejspíše pouze vyvalí oči a zamumlá něco o tom, že "budeme konstruktivní". 

 

Jediné silné téma, které některé kandidující strany zvedly už před parlamentními volbami, byla otázka přistoupení k euru. Ale ani zde diskuse není pro občany příliš srozumitelná a opět se pouze diskutuje z pohledu, zda je pro náš export, import či občany výhodné mít euro. Tento přístup mohl být relevantní před několika lety, ale krize úplně změnila kontext debaty o euru. Nejde tu již zdaleka jen o export a dopady na výrobce, ale také o dodatečné nepřímé dopady na občany, stát i ekonomiku prostřednictvím organizovaného přejímání ručení za jiné země a jejich banky. Česká debata vůbec nebere na zřetel tyto faktory a to, že nejdříve musíme vyčkat, jak vůbec bude eurozóna na konci krize vypadat. Samozřejmě se musíme snažit ovlivňovat tuto debatu. Ale nastěhovat se do domu, u něhož ani obyvatelé nevědí, zda a za jakou cenu jej dokážou zachovat, je prostě nesmysl. Což na druhé straně neznamená, že se podmínky nemohou v budoucnu změnit. 

 

Příkladem otevřených otázek je debata o bankovní unii. Přitom nikdo ještě neví, jak bude bankovní unie nakonec vypadat. Pro nás musí být klíčové, aby nebyla postavena na principu trvalého přejímání závazků za banky daňovými poplatníky. Banky musí nést samy odpovědnost za své chování. Současně ale musí nad nimi fungovat kvalitní dohled. Česká národní banka jej vykonává kvalitně. V případě společného dohledu na úrovni EU jistě nebudeme mít problém důvěřovat německým, nizozemským nebo finským dohlížitelům. Budeme mít ale důvěru v systém, v němž bude většina složená z Řeků, Kypřanů, Italů, Španělů a Portugalců rozhodovat o tom, kdy budeme likvidovat či zachraňovat kterou banku a kdo to zaplatí? Jednotný rezoluční fond placený z příspěvků bank bude vznikat následujících deset let. Na tom se v uplynulých dnech státy již dohodly. Vůbec ale není jasné, jak bude fungovat tzv. záchranná síť v případě, že v tomto fondu nebude dost peněz. Kdo bude v takové situaci záchranu bank platit? 

 

V této debatě bychom měli hlasitě podporovat naše spojence, jako jsou Finové, Němci, Rakušané či Slováci. Tady již nestačí říci, že jsme "proevropští". To si ale bohužel vláda neuvědomuje. V klíčových radách Česká republika téměř přestala vystupovat, abychom náhodou nepůsobili kriticky. Naši představitelé se omezují na nadšený potlesk projevům evropských komisařů bez ohledu na jejich obsah. Jak jsem již řekl: není nic snazšího, než se tvářit evropsky.