Může ministr zdravotnictví vyhlásit válku Itálii?
(Aktuálně.cz) Odmítám, že by opozice a zvláště ODS tleskala čtvrtečnímu soudnímu rozhodnutí zakazujícímu vládě dosavadní přístup k vyhlašování jejích mimořádných opatření. Přesto si myslím, že je správné, jak soud rozhodl, protože opačný verdikt by byl pro naši demokracii větším rizikem než samotná epidemie.
Státní moc nesmí dělat nic, co jí není zákonem výslovně umožněno. Ale naše státní moc reprezentovaná vládou Andreje Babiše udělala něco, k čemu zákonem zmocněna nebyla – dovolila ministrovi zdravotnictví omezovat naše životy podle zákona o veřejném zdraví.
Ministr Vojtěch se opíral o zmocnění z § 80 odstavci 1 písmeni g) zákona o veřejném zdraví, které mu skutečně dává možnost zavést mimořádná opatření. Jaká, to je uvedeno v § 69 odstavci 1 a ministr si z nich vybral typ popsaný pod písmenem i) „zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku.“ Vlastně nevybral – byl nucen použít tento obecný popis, protože žádný z předchozích, podstatně detailnějších, se pro daný účel nehodil. Písmeno b) např. proto, že zákaz nebo omezení styku vztahuje k fyzickým osobám podezřelým z nákazy, což zjevně nestačilo, když měl být omezen pohyb nás všech.
Ještě jednou. Vláda se tváří, že zákon o veřejném zdraví sice přesně popisuje takové důležité věci, jako že orgán veřejného zdraví může například vydat podle písmene f) příkaz k varovnému označení objektů, v nichž došlo k infekčnímu onemocnění, ale že současně ve stejném zákoně není doslovně zmíněna taková drobnost jako oprávnění ministerstva brutálně omezit vycházení lidí z domova a zavřít prakticky všechny živnosti!
Takový výklad zákona ovšem zcela jistě nezamýšlel parlament, když v roce 2000 jen 17 dní před zákonem o veřejném zdraví přijal zákon o krizovém řízení, který vládě v § 5 a 6 výslovně dává oprávnění v nouzovém stavu (a nikdy jindy) na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit „svobodu pohybu a pobytu ve vymezeném prostoru území ohroženého nebo postiženého krizovou situací“ nebo nařídit „zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob na vymezených místech nebo území“.
Naprosto nedává logiku, že by parlament při prakticky současném projednávání zjevně blízkých zákonů do jednoho (krizového) pečlivě vypsal přesná zmocnění vlády k rozsáhlému omezení práv občanů, ale do toho druhého zákona je vypsat zapomněl. Naopak z toho plyne, že parlament (a vlastně i vláda, která návrh obou zákonů připravila) pro zákon o ochraně veřejného zdraví s tak masívními zásahy nepočítal. Však také nynější vláda postupovala původně správně, když svá omezení v půlce března vyhlásila podle krizového zákona. A k úpravě podle zákona o veřejném zdraví – a tím ke zneužití onoho gumového písmene i) –přistoupila až o pár dní později. Už tehdy to bylo terčem kritiky části opozice včetně ODS, a vůbec přitom nešlo o nějaké náhrady ušlého zisku, které ostatně do diskuse vnesla ministryně financí Schillerová. Už tehdy šlo – a o tom bylo i soudní rozhodnutí minulý týden – o to, že se vláda změnou režimu pokusila vyklouznout z parlamentní kontroly a dělat si věci po svém.
Proto je prohra vlády u Městského soudu v Praze tak významná – vládě byly připomenuty meze její existence, odpovědnost sněmovně a nepřípustnost překračování zákonem vymezených kompetencí. Bez toho by se mohlo stát, že až se k nám příště dostane nějaká infekce, třeba zase z Itálie, ministr zdravotnictví jí vyhlásí válku. To by přece při troše dobré vůle také šlo označit za „nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku“, jak se o něm mluví v onom písmeni i) z § 69 zákona o veřejném zdraví. Že je to nesmysl? Proč, když si podle stejné věty troufl zakázat nám podnikat a chodit po městě?
Že některé firmy zkusí získat nějaké odškodné podle krizového zákona, je samozřejmě možné a podle mě zcela legitimní. Proto jsem ještě v březnu, předtím než vláda utekla do režimu zákona o veřejném zdraví, navrhl drobnou změnu krizového zákona, aby bylo možné vzniklé škody efektivně vypořádat a aby zároveň nedocházelo ke zdvojování odškodného a státních podpor a pomocí. Vláda však poté udělala svou právní kličku a vnesla do věci velký chaos.
Každopádně platí, že soudy budou při posuzování případných nároků na odškodnění vycházet i z toho, jak vláda zvládne podpořit velké, střední, malé i nejmenší firmy a jednotlivce (a zatím se jí to spíš nedaří). Pro rozčilené diskutéry tady na blogu nebo na sociálních sítích rovnou dodávám, že to není žádný ideologický spor o podpoře zaměstnanců oproti podpoře firem, potřeba je obojí. Bez firem totiž nejsou ani zaměstnanci.
místopředseda strany
poslanec PČR
expert pro veřejnou správu