Projev při příležitosti Dne upálení Mistra Jana Husa
Projev Ivo Strejčka ke státnímu svátku Mistra J. Husa, přednesený 6. 7. 2013 v Lysé nad Labem.
Vážení hosté,
dámy a pánové,
přátelé,
dovolte mi, abych vám poděkoval za pozvání do Lysé nad Labem a zejména zdůraznil, že považuji za výjimečnou příležitost zamyslet se spolu s vámi nad odkazem, přínosem a významem Mistra Jana Husa pro naši současnost.
Chtě nechtě musím přiznat, že takové příležitosti na takové téma se mi veřejně dostává poprvé. A protože tomu tak je, měl bych se nejprve veřejně sám zamyslet nad tím, co pro mě osobně Mistr Jan Hus znamená.
Zcela jistě kopii perokresby mistra Mikoláše Alše, vytrženou z jakéhosi starého časopisu a pečlivě připíchnutou špendlíkem kooh-i-nor na poličce pod starým lampovým rádiem v podhorské chalupě mé babičky ve Fryšavě pod Žákovou horou na Vysočině. Babička, přestože katolička, která se na Vysočinu přivdala z Humpolecka, opatrovala tento Alšův obrázek po celá léta.
Mistr Jan Hus je mi vzpomínkou na starý černý vojenský kufřík mého dědečka. Bývalo tam pro malého kluka mnoho zajímavých věcí – břitva, vojenský opasek se znakem republiky Československé a také tmavočervená krabička s Československým válečným křížem a pečlivě složeným dopisem z roku 1945, ve kterém mé babičce president republiky Edvard Beneš sděluje, že mému dědovi – členu partyzánské jednotky Mistr Jan Hus – uděluje „in memoriam“ vysoké vojenské vyznamenání. Můj dědeček byl totiž, v posledních dnech války, zastřelen při vojenské akci tohoto partyzánského oddílu, což mě jako kluka naplňovalo jakousi zvláštní pýchou a vědomím výjimečnosti. Až později jsem v tomto vojenském kufříku našel také dopis evangelického faráře ze Sněžného, kterým stvrzoval poválečným úřadům aktivní účast mého děda v tamním hnutí odporu i neobyčejně cenný dopis dědův – prý hluboce věřícího evangelíka – „své Anežce“ z roku 1938 z pohraničního opevnění, ve kterém ji na dálku emotivně ujišťuje, že oni hranici proti nacistickému nebezpečí uchrání.
Až později, když jsem svým klukovským pohledem překouknul kopce milované Vysočiny a dohlédnul jsem do krajin delších a rozsáhlejších, jsem si uvědomil, že Jan Hus mi je také tváří z obrazu Mistra Václava Brožíka „Odsouzení Mistra Jana Husa od sněmu církevního v Kostnici 6. července 1415“, který si u malíře objednalo Město Praha v roce 1883 a aby si jej mohlo dovolit, uspořádalo na jeho pořízení celonárodní sbírku.
Bylo by tak mohlo učinit, kdyby památka Mistra Jana Husa byla vyčpělou? Kdyby příslušníkům českého národa nic nesymbolizovala? Kdyby soustředění kolem Husa a poselství pražského kazatele neznamenalo pro tehdejší Čechy kus rozmachu národního ducha?
Václav Brožík, sám pocházející z více než chudých poměrů, mistr barvy, kompozice a smyslu pro historický detail, nám na gigantickém plátně nabízí dílčí odpověď na otázku „čím je pro nás Hus“.
V Praze: arcibiskup a Hus, v Kostnici: koncil a Hus. V Brožíkově kompozici tu stojí proti sobě dva světy: středověk a nový věk. Středověk se zásadou autority, nový věk s cílem svobody. Náboženství přejaté a náboženství prožité, náboženství církevní a náboženství osobní, náboženství tradice a náboženství svědomí.
S pokorným úžasem je pro mě Mistr Jan Hus na plátně Václava Brožíka poselstvím budoucím generacím. Zde stojí jeden z prvních hlasatelů svobody, otevření zdrojů ducha, kritického myšlení, člověk pevného svědomí a vážné odpovědnosti před svědomím. Ne revolucionář, ale člověk pokoušející se napravit nefunkční, zastaralé, překonané, v mnohém zvrácené. Člověk reformační, člověk svým postojem symbolizující budoucnost parlamentní.
S tím, jak jsem přestával být klukem, s tím, jak jsem nabíral své zkušenosti životní, s tím, jak jsem i já poznával svízele a zákruty života, jsem si uvědomil, jak mnoho pro mě znamená i útlá knížečka se stokrát ohmatanými listy tak, jak ji moji předkové čítávali.
„Knížka výběru výroků ze spisů Husových k poznání osobnosti reformátorovy a jejího významu pro dnešní Čechy“ – jak se píše v záhlaví knihy – „Mistr Jan Hus: Vzkazy věrným Čechům“.
Tato kniha má dvě předmluvy. Datované pozoruhodně symbolicky, právě v kontextu odkazu Husa, neboť psány ve zvláštních letech.
Předmluva k prvnímu vydání byla napsána v roce 1917 k 500. výročí Husovy smrti. Kdyby byla mohla vyjít v dobách příznivých, vyšla by v roce, na který skutečné výročí mučedníkovy smrti vycházelo, tedy v roce 1915. Nemohla tehdy vyjít. Byla doba válečná a byla doba habsbursky protihusovská. Habsbursky protihusovská cíleně a záměrně, neboť tradice Husova souvisí po celá staletí s touhou po národní emancipaci v nejširším slova smyslu.
Hus byl a je vůdcem svého národa k velikosti a významnosti. Hus svým neoblomným postojem způsobil a živil rozmach národního vědomí i sebevědomí.
Husův národ, a i tak to snad můžeme říci, se vyvíjel za okolností krajně nepříznivých, a proto Husova tradice, vždy důsledně potlačovaná nebo alespoň záměrně pokřivovaná, souvisí se vznikem samostatného československého státu.
Publikovat v roce 1917 knihu jeho názorů a vzkazů pod názvem „Hus pro nás“ bylo předzvěstí nové doby, samostatného rozletu, svobodné prosperity, převzetí rozhodování o vlastním osudu do českých rukou.
Předmluva ke druhému vydání této knížečky byla dopsána 6. července 1938 a vyšla pod názvem „Vzkazy věrným Čechům“. V soumraku blížícího se konce svobodné republiky Československé. V předvečer válečného konfliktu, ve kterém Češi, jako mnohokráte před tím, museli obhajovat myšlenku práva na vlastní nezávislý stát. A jako mnohokráte před tím, symbol Mistra Jana Husa je povzbuzoval a vybízel k neoblomnosti, osobní statečnosti, věrnosti odkazů předešlých generací.
Postoje generací Čechů v obou světových válkách jsou přímým důkazem, že Mistr Jan Hus dal národu myšlenkový obsah, mravní smysl, ideovou a morální oprávněnost.
Hus v dobách nelehkých a tísnivých stavěl každého příslušníka svého národa před hluboce mravní, bolestnou a nelehkou úlohu vlastního sebepoznání, test názorové pevnosti, zkoušku odvahy a poznání, jak snadná jsou slova a jak obtížné jsou činy.
Ano, tím vším mi byl a je Mistr Jan Hus.
Snad mi odpustíte, dámy a pánové, že jsem ve svém vystoupení možná až příliš osobní, ale mluvit o Husovi a nemluvit o tom, jak mnoho mě jeho poselství prostupuje a jak zásadně mě staví před dědictví mých dědů a báb, bych považoval za zamyšlení ploché a neukotvené.
Snad bych dokonce mohl říci i to, že nebýt osobní by mohlo být vystoupením veskrze současným – klouzajícím po povrchu, odpovídajícím dnešní realitě uctívání z dálky vnucených cizích symbolů, mezi kterými už se jaksi nepatří mluvit o pokoře na příslušnost k národu, o hrdosti k vlastním dějinám, o věrnosti k území vymezenému národními hranicemi – tolikrát ohroženému, tolikrát bráněnému, tolikrát pokořenému a tolikrát bolestně vybojovanému zpět.
A právě proto, myslím, je třeba s odvahou říkat, že odkaz a poselství Husovo nás v současné době od jeho hlasatele nevzdalují, ale k němu znovu přibližují.
Nejde snad už tolik o boj za samotnou existenci jazyka, ale s jistotou jde o vážné zamyšlení nad tím, zda – a s lehkostí – nepodléháme okolnímu světu, jenž nám namlouvá, že cosi jako národní sebevědomí je již překonáno, že víra ve vlastní síly a úsilí má být nahrazena nadnárodním snažením celku, který v rozmanitě projevované národní hrdosti vidí pouze zhoubné předzvěsti mezinárodních válek. Ano, ve svém důsledku nás taková lehkovážnost může postavit i před vnucení zásadní změny, jak nahlížet na Kostnický koncil – třeba například jako na proces evropsky ozdravný, který se dobově správně vyrovnal s kacířem své doby.
Pokud bychom takovému útoku na nosnou tradici národního sebevědomí měli podlehnout, popřeli bychom Husovu cestu svědomí, odpovědnosti, touhy po zdokonalování a růstu svého národa, po nezávislosti kulturní, hospodářské, sociální i náboženské.
Za dva roky budeme slavit 600. výročí smrti Mistra Jana Husa. Slavme jej jako lidé sebevědomí, pokorně stojící před povinností jít cestou rozumového a mravního snažení svého vlastního národa. Slavme jej vlastenecky!
Husovi, Blahoslavovi, Komenskému, Masarykovi, legionářům, hrdinům domácího odboje v první světové a druhé světové válce, českým parašutistům, československým vojákům v Británii, severní Africe a Sovětském svazu, ale i mému dědovi z oddílu Mistr Jan Hus na Vysočině náleží zásluha, že statečně a odvážně razili cesty k věrnosti svědomí, přesvědčení a svobodě.
Ti všichni jsou nám v přítomné době tolik potřebnými vzory v touze po pravdě, hledání pravdy, zastávání pravdy, ať již jde o potřeby spravedlnosti, lidskosti, věrnosti, vlastenectví, a já bych v dnešní době tolik zdůraznil, jak moc nám jsou vzory vztahu k národu a vlasti.
Ti všichni obstáli.
Bylo by mylné se domnívat, že dnešní doba před nás obdobnou zkoušku svědomí a víry v pravdu nestaví. Snad, naštěstí, méně řinčí zbraně, o to obtížnější může být vymezení pravdy a lži či dobra a zla.
Dovolte mi proto, dámy pánové, abych své dnešní zamyšlení, ke kterému jste mě svým milým pozváním vybídli, zakončil citací z Husova díla Výklad víry 5, jejíž obsah jsem pro dnešní vystoupení považoval za zásadní a nosné:
„Věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti“.
Dámy a pánové, děkuji vám za pozvání do Lysé nad Labem, za vlídné přijetí, vaši trpělivost a pozornost.
poslanec EP