Novinky Mediální výstupy

 

Řešením je to, co navrhujeme už více než rok. Důsledné dodržování a vymáhání platných pravidel i za cenu, že ti, kdo toho nejsou schopni, budou muset opustit schengenský prostor. Ochrana vnější hranice a zamezení ilegální migrace. Uzavření readmisních dohod s okolními státy. Jasné sdělení, že neomezené vstřícnosti je konec a šanci na azyl mají pouze ti, kterým opravdu běží o život, ne běženci za vysokými přídavky a sociálními výhodami. Něco se v tomto ohledu už začíná dít, jde ale o iniciativu evropských států, ne Evropské komise. Ta stále postupuje od konce a snaží se, zřejmě v souhře s Německem a jihem Evropy, vnutit ostatním kvóty a centrálně řízené udělování azylu. Jestli může něco vést k vyhrocení konfliktu v Evropě, je to právě tento pokus o překreslení mocenské mapy. 

 

 

Referendum vnímám spíš jako symbolický signál jedné ze zakládajících zemí Evropské unie, že už má dost rozšiřování na východ, že je znejistělá z přistěhovalců, ať už jsou odkudkoliv, a že hledá stabilitu a rovnováhu. Teď to odskákala zrovna Ukrajina, ale jde o vyjádření širšího pocitu, který bychom neměli podceňovat. Podobných varovných signálů nespokojenosti vidíme v Evropě více a jestli standardní politické strany nechtějí vyklidit hřiště, měly by jim naslouchat velmi pozorně a otevřeně a reagovat na ně. 

 

 

Ještě než jsme tento rozhovor stihli dokončit, má Ukrajina nového premiéra. Jen jako informaci dodávám, že Volodymyr Hrojsman je navíc židovského původu a má vazby na Izrael, což dělá čáru přes rozpočet zastáncům teorie, že Ukrajina je fašistický stát. Nicméně pan Jaceňuk byl bezpochyby kontroverzní figura a je dobře, že odešel.

Podstatné je, že Ukrajina touto vládní krizí prošla podle ústavních pravidel a že má premiéra, už to je dobré znamení. Přál bych si, aby Hrojsmanova vláda dala obyvatelům konečně pocit, že země začíná i přes nelehkou situaci fungovat. S tím Ukrajincům nikdo zvenčí nepomůže. 

 

 

Proud, který v tuto chvíli asi nejviditelněji reprezentuje kancléřka Merkelová, je podstatně širší a zahrnuje nejen dvoustranu CDU-CSU, ale také slábnoucí socialisty SPD a do jisté míry i Zelené a liberály z FDP. I v rámci tohoto proudu roste kancléřce silná a nezvykle hlasitá opozice. Mluvit o jejím konci by bylo zatím předčasné, i když její politika zejména v oblasti migrace žene Německo do velmi obtížné pozice. Já jsem vůči Merkelové velmi kritický a myslím, že ve střední Evropě se už odepsala. Také se ukázalo, že Německo je ochotno – když jde do tuhého – hrát nekompromisně kartu svých vlastních národních zájmů, byť maskovaných ušlechtilou rétorikou. Měli bychom si to dobře zapamatovat. 

 

 

Hlavně nevím, proč bychom to vůbec měli řešit. Oba zpěváci se měli potřebu vyjádřit k establishmentu, jako to dělají umělci všude na světě. Nevidím v tom problém. Bruce Springsteen nedávno zrušil koncert v Severní Karolíně kvůli tamní genderové politice, Gene Simmons z Kiss zase podpořil Trumpa. Leonardo Di Caprio v únoru na udílení Oscarů zachraňoval planetu proti korporacím. Hollywoodští liberálové nesnáší republikány, Clint Eastwood nebo Jon Voigt se zase naváží do Obamy... To jen u nás nějak pořád žijeme v té kýčovitě sentimentální vzpomínce, kdy kultura suplovala politiku. A přeceňujeme různá prohlášení, petice, demonstrace, děláme z toho téměř osudovou událost. V demokraciích se takových věcí denně odehrává spousta.  

 

 

Vztahy prezidenta a Číňanů nechci přeceňovat ani podceňovat. Na druhou stranu si nadšený eurofederalista a zastánce jednotné měny Miloš Zeman mohl odpustit poznámky o tom, jak nás osvobozuje z područí EU, v tomto ohledu mu nevěřím ani slovo. Ani Klaus ani Nečas nevyvěšovali nikde evropské vlajky a nepodepisovali bankovní unie nebo fiskální pakty; na rozdíl od Miloše Zemana.

Ekonomický přínos aktivit pana prezidenta budeme moci vyhodnotit až za nějaký čas. 

 

 

Postup některých – zdůrazňuji některých – policistů vzbuzuje závažné otázky a je dobře, že je vedení policie nuceno na ně odpovídat. Nicméně vidět pana Kalouska mávat tibetskou vlajkou patřilo k nezapomenutelným momentům tohoto roku. 

 

 

Michael Kocáb je fenomenální muzikant a špatný politik. Pokud jde o Čínu, měl by se rozhlédnout, jak se s touto „komunistickou totalitní zemí“ kolaboruje jinde ve světě. Obchodním vztahům s Čínou se nevyhneme, tak to prostě je.

Mnohem spíš by mě ale zajímalo, jak se Miloš Zeman staví k tomu, že by měla Čína koncem roku automaticky získat status tržní ekonomiky, což by znamenalo skokový nárůst importu levné čínské oceli do Evropy a téměř jistě konec ocelářství u nás, a tedy i ztrátu pracovních míst takového rozsahu, že bychom v tu ránu úplně zapomněli na OKD. 

 

 

Opravdu bych Zemana nechal chvíli být. Postoj k němu – buď pro nebo proti – se jakoby stává základním kamenem definice politických postojů. Přitom prezident sice je jedním z aktérů naší politické scény, ale rozhodně ne tím nejvlivnějším. Vláda má ve svých rukou daleko více moci než prezident. 

 

 

Miloš Zeman se sice těší popularitě v průzkumech, ale kromě svých stoupenců v ČSSD, kteří v podstatě nejsou zastoupeni ve vedení, za sebou nemá žádnou skutečnou mocenskou a organizační oporu. Dohoda s Babišem mu ji může poskytnout. Uvidíme. Řekl bych, že se oba pánové navzájem potřebují. 

 

 

Pokud se někdo rozhodne kandidovat s cílem porazit Zemana a ne s cílem se jen zviditelnit, tak už by měl začít něco dělat. Já zatím vidím jen tu druhou kategorii „kandidátů“. 

 

 

Každý je porazitelný, každý je nahraditelný. Ale Zemanovi skalní odpůrci se doposud chovali a chovají tak hloupě, že Zemanovu popularitu jen upevňují a jeho stoupence dále mobilizují. Budou-li v tom pokračovat, Zemanova síla jen poroste. Miloš Zeman navíc neztrácí čas a je permanentně v regionech, v osobním kontaktu se svými příznivci. Takový náskok bude mít kdokoliv těžké dohnat.