Vánoční světlo v covidové tmě
(Pravá 5) Vánoce jsou tady. Vánoce, které pro mne byly vždy tím nejkrásnějším svátkem, daleko před mými narozeninami nebo jmeninami. Jako dítě jsem o tom nepřemýšlel, prostě to tak bylo. Teprve jako dospělý jsem si uvědomil, že to nebylo o dárcích, ty jsem přece dostával i při jiných příležitostech. Jenže jsem se z nich radoval jen já sám, dospělí mi je dávali a měli radost z mé radosti, protože mě milovali.
Pochopil jsem, že to bylo díky období zimního klidu, kdy příroda spí a všichni potřebujeme věřit, že se zase probudí. Bylo to díky sdílení s ostatními, sdílení naděje a sváteční nálady, sdílení očekávání světla, které přichází na konci dlouhých nocí a chladu. Pro někoho je symbolem vánoční hvězda planoucí nad Betlémem, pro jiného vřelé objetí milovaných u vánočního stromku v teple a za svitu svátečního osvětlení, kdy v mrazivé tmě za oknem poletují sněhové vločky.
Tak rád jsem od dětských let chodil po vánočních trzích a procházel se svátečně osvětlenými ulicemi naší Prahy. Bylo toho tolik, co vyvolávalo krásné pocity, které přichází z nějakého důvodu jen v tomto čase. Už druhý rok nás o část z toho nákaza připravila. Nepůjdu ani v roce 2021 se svými vlastními dětmi na trhy, aby při pohledu na zářící stromek spořádaly trdelník nebo palačinku a cítily, jak moc je miluji. Ale nedá se nic dělat, věřím, že přijdou roky, kdy si to vynahradíme.
Něco však přece jen zůstalo. Světla, která všude po ulicích připomínají, že betlémská hvězda tam pořád je, i když je teď možná trochu za mrakem. Každý den projíždím Prahou a vidím všude osvětlené ulice, po kterých se procházejí lidé s vírou, že příště budou moci i s cizími sdílet nejen ta světla zářící do noci.
Dnes jedu přes naše sousedy ze Zbraslavi, která je osvětlená tak, jak to má být. Žádné přehnané pouťové blikačky, jen decentní světýlka různých symbolů či ornamentů. Začínám zapomínat na covid a blížím se domů. Za chvíli budu v Lipencích, které jsou pro mne nejlepším místem pro život. Sjíždím osvětlenou ulicí, podjedu most a střih. Vypínač, tma. Ani jedno vánoční světýlko, které by mne poslední stovky metrů doprovodilo lipeneckou ulicí až domů. Nic. Ani na ulici, kterou musí projet téměř všichni, kdo tady mají domov. Nechápu.
Děkuji v duchu všem sousedům. Ti díky své lásce k tomuto nejkrásnějšímu svátku a místu, kde společně žijeme, vyzdobili své domy, pozemky, byty, stromy, keře a vše ostatní, co je napadlo. Díky nim nakonec i tak přijedu domů se svátečním pocitem. Podívám se na náš domek a uvědomím si, že budu muset ještě nějaká světýlka naděje přikoupit, abych těm, kdo budou procházet naší ulicí, i já připomněl, že po tmě nakonec vždy přijde světlo.
Ale i tak se musím ptát, jestli jsme opravdu tak chudá část Prahy, abychom si nemohli aspoň trochu té krásy ve světle spojit i s tím, co je veřejné. A pokud jsme, tak jak je to možné, když jsme zjevně v Praze výjimkou? Vím, že je spousta jiných, potřebných věcí. Ale co je potřebnější než naděje?
kandidát na starostu MČ Praha - Lipence
místopředseda MS Lipence