Novinky Mediální výstupy

 

 

 

Uchovávám si zejména silný emocionální náboj, možná i určitou míru naivity, poté také – nechtěl bych, aby to znělo nějak pateticky – něco jako odkaz, který byl možná v poslední době pro mě zesílen tím, že dnes stále častěji slyšíme spoustu hlasů o 17. listopadu, jako kdyby ten masakr bezpečnostních složek na Národní třídě pomalu ani nebyl. Když to říká třeba prezident republiky...

 

 

Ne, to rozhodně nebyl. Ale předně: jsme ve střední Evropě, a navíc… on to takhle neřekl. On potřeboval zpochybnit to, že tam byl ten zásah. Pokud vím, sám v závěru té poslední fáze [pozn. redakce: průvodu 17. listopadu z Albertova na Národní třídu] nebyl. Když člověk přepadne do politiky, potom je náhle konfrontován s těmi aktéry i z té druhé strany… tak to vidí trochu jinak. Ne že bych to i dříve nevnímal, že bych se dříve tomu nevěnoval - a jako bývalý ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a díky svému předchozímu profilu jsem s tím bych s tím byl konfrontován - , ale když se ocitnete pár metrů face to face, s některými osobami...

 

 

Také… Ano, jsem dokonce v jeho podvýboru i výboru...

 

 

My říkáme neutrálně v Poslanecké sněmovně: kolega Ondráček…

 

Prošel jsem již dříve různými diskusemi o naší minulosti. Nicméně pro mne bylo tou největší ranou, když jsem jsem stál metr, na metr a půl před [Miroslavem] Grebeníčkem [pozn. redakce: předseda Komunistické strany Čech a Moravy v letech 1993 až 2005. Jeho otec Alois Grebeníček (1922-2003) byl na přelomu 40. a 50. let vyšetřovatelem Státní bezpečnosti (StB) v Uherském Hradišti, kde měl nelidsky týrat a mučit vězně]. To nebylo přes média, zprostředkované, najednou jsem ho viděl a slyšel... jak oni prostě falšují naši minulost. A to jsem prošel již předtím opravdu řadou diskusí, kde jsem byl aktivním aktérem, přesto jsem byl překvapen, jak velké jsou ty názorové světy, jež mezi sebou existují.

 

Jsou to světy mezi sebou naprosto oddělené: nejen ale mezi demokraty a komunisty, ale i uvnitř toho demokratického spektra. Nejhorší věcí je falšování dějin. A já tu navíc cítím, že trend posiluje ve zcela novém fenoménu: naprostému vymazávání dějin a paměti národa.

 

 

To samozřejmě. To já jim neberu. Ale co naprosto nechápu, že oni nepochopili, že stáli na té špatné straně barikády. To je ten problém. Kontinuita a diskontinuita jsou fenomény, o kterých je nutné se bavit. To, že tady ve střední Evropě jsme byli takoví demokraté, že oni dostali novou šanci - a do jisté míry, myslím, že ji i promarnili… vím, že mají nějaký elektorát, a i když jim ubývá, přesto je někdo vzývá, je to odkaz naší politické reality a dědictví...

 

Ale musím jasně říct, že vyrovnání s minulostí neskončí, dokud komunistická strana nepřijme 17. listopadu jako začátek vítězství obnovy demokracie a svobody.

 

 

Bylo mi tehdy v roce 1989 dvacet let. Atmosféra v těch dnech vrcholila, i když jsem tomu toho 17. listopadu ráno ještě moc nevěřil, bral jsem to tehdy hodně stavovsky, snažil jsem tam dostat své spolužáky, a to i z těch lepších komunistických rodin. Když k tomu došlo, člověk na to svým způsobem byl již připravený. Já jsem tam byl až do konce… i když jsem v jednu chvíli doprovázel jednu slečnu… a potom jsem se nemohl dostat zpátky do toho kotle.

 

 

Může to být pravda. Ale obecně, ta obnova demokratického systému a svobody a posléze i demokratického kapitalismu, to se zdálo být na počátku 90. let jako obecně přijatou pravdou, nejenom v Československu, ve střední a východní Evropě, ale i jinde: ta ofenzíva západního svět v čele se Spojenými státy byla obrovská. A v první dekádě to vypadlo, že se to podaří i v dalších demokratických státech. Tato myšlenka se šířila. Víme, jak to dopadlo v Rusku, je to samozřejmě složitá věc, a samozřejmě víme, že pomáhat, nechci říct zavádět a podporovat demokratické systémy, je často historicky i podmíněné.

 

 

Ta emoce, myslím, byla hlavně spojena s tím, že jsme se mohli vztahovat... před únor 1948, určitě jsme přeskočili symbolicky rok 1968 a Pražské jaro, respektive jsme šli až před říjen 1938. Ta obnova a návrat do Evropy se vším, co to tehdy znamenalo, to byl cíl, a přidaným bonusem byl potom ještě vstup do NATO. Dneska se potvrzuje, že to jediný faktický model v rámci nějakého většího celku. A zde odkazuji na naše historické zkušenosti z let 1938, 1948 i 1968.

 

 

Abych se k tomu přesně vyjádřil, musím jít ještě před rokem 1989. Když člověk objevoval zakázanou literaturu, když jsem měl možnost číst knihu André Simoneho: Žaluji o procesech z 50. letech, říkal jsem si: ‚Když toto byli schopni dělat vlastním lidem, tak co byli schopni těm ostatním?‘ Po roce 1989, jak ve Studentských listech, kde jsme historii věnovali velký prostor… i později při průniku do archivů – a až k pochopení toho, že je potřeba vybudovat instituce (- a mít na to kvalifikované lidi, i když se to nedaří úplně, ale je to ale naprosto nutná cesta, jíž se prošlo Polsko, Německo a další země), jsem ve svém zájmu pokračoval dál i poté, co jsme všichni nabyli svobody a kdy jsem ji nabyl i já sám osobně. Tou první věcí byl tedy zájem, velký zájem. Mimochodem, ty první roky po roce 1989 byly naprosto nejsvobodnější...

 

Druhou věcí byl sílící pocit určité zodpovědnosti. Vzpomínám si na rok 1990, na ten okamžik 1. výročí 17. listopadu, když se začalo říkat, že bychom měli stavět pomníky. My jsme si z toho dělali trošku legraci, z toho patetismu. Říkali jsme si: no, to se stalo, měli jsme svobodu, mluvilo se také o ukradené revoluci. Nám se prostě tehdy zdálo naprosto normální, že v této historické situaci zvedli právě studenti tu vlajku, stali se součástí demokratizačního procesu, odstartovali ho, utvořili prostor všem, ale říkal jsem si, že by se neměli stavět se do nějaké role…

 

 

Možná jsme byli ještě pod vlivem toho, jak stavěl pomníky a koho dával na piedestaly ten předchozí režim. Ale z pohledu nynějšího, budování demokratického státu, právního státu, demokratického kapitalismu, vidím jako nutné, že by se ty věci měli připomínat – a dnes už jsem v situaci, že si myslím, že památníky se měly stavět. Měly se více ty polistopadové převratové špičky snažit o obnovu hodnot: občanských, politických, ale i těch morálních, které zde existovaly před rokem 1938. Vidíme to na počtu - třeba u odbojářů, kteří položili život za dvacet let trvající demokratický stát - Československou republiku.

 

 

To si myslím, že se nepodařilo. A to je i chyba toho, že nemáme ty pomníky, památníky nemáme, nemáme úplné seznamy zavražděných, umučených, popravených. A to nemluvím jenom o třetím odboji nebo obecně o antikomunistické rezistenci: tento ambivalentní vztah máme dokonce i k druhému odboji, a k tomu, co se dělo během nacistické okupace.

 

Takové bylo tedy moje osobnostní zrání… které vyvrcholilo tím, že si dnes myslím, že bychom měli jít cestou, jíž jdou ostatně i jiné postkomunistické státy, mezi nimiž má absolutní prvenství Polsko, jejíž občané, historikové i novináři vědí, že musejí do minulosti investovat, protože jedině tím, že tak činí, vlastně existují a bude jim zajištěna i budoucnost státu a společnosti. Musejí se snažit, aby lidé věděli, proč jsou vlastně Poláky, neboť jedině tímto způsobem bude zjištěna i budoucnost státu a toho jejich národního živlu - v tom demokratickém slova smyslu. Pokud zapomeneme na ty mrtvé, tak ten totalitní režim, který tu již fakticky není, vlastně vyhrál.

 

 

Já myslím, že zjednodušeně se to také tak dá říct, vím, že je to složitější. Při porovnávání toho souboje za železnou oponou v rámci studené války, vím, že tam byly různé věci. S odstupem času některé věci určitě akademicky neobstojí. Nejsem naivní, v reálném čase se často řešily problémy, protože se pracovalo s reálnými lidmi, kteří měli své zájmy… máme případy řady agentů, kteří byli schopni opakované zrady, máme tu případy dublerů, ale i defektory, kteří byli zběhy a pomohli Velké Británii, Francii, Spojeným státům americkým, Spolkové republice Německo, kteří pomohli demokratickému režimu a demokratickým systémům. Máme tu ale také na druhé straně například i americké zpravodajské důstojníky, americké vojáky, dokonce i americké agenty žijící v Československu, agenty, kteří pomáhali komunistickému bloku.

 

Vím, že to bylo složitější... Ale demokracie má mnohem těžší prostředky, musí věnovat více času na odpor, musí to všechno projít celou tou demokratickou procedurou. Demokracie nemá takové prostředky jako totalitní režim, který všechno nařídí. Přesto byla demokracie schopna odolat komunismu, nejdříve agresivnímu útoku směrem do západní Evropy a do třetího světa, a potom i nerozšiřování komunismu, takovou zvláštní taktikou, která byla kombinací postupu v ekonomické, politické, kulturní oblasti – například vývozem rock´n´rollu ze západu na Východ–, téměř zcela rozložit. V tom nedílnou hrály roli i zpravodajské služby, které využívaly slabostí lidí.

 

Když dnes otevíráme ke studiu archivy, nalezneme tam ve spisech osudy řady osob, o jejichž odvrácené stránce osobnosti jsme dosud nic nevěděli. A přesto tady existují ve společnosti výrazné sociální skupiny, které nevěří, že by jejich - kolega, partner, manžel, manželka - spolupracovali s tajnou policií, nedovedou si to připustit, a označují en bloc tyto archivy za vymyšlené, zfalšované – že prostě to, co tam najdete, že to prostě není pravda.

 

 

Určitě. Byla to velká manipulace s lidmi: musíme ale rozlišovat to svinstvo, toho všeho sběru, mnohdy účelového, sbíralo se jenom to, co chtěli, potřebovali toho člověka dostat, a tak využívali toho, co se jim hodilo. Potřebovali ho zkompromitovat nebo ho prostě zničit – dohnat ho k sebevraždě nebo zaútočit na jeho rodinu nebo okolí. Ti lidé byli definováni jako nepřátelé nebo lidé, které byly označovány jako zájmové osoby, sledované a prověřované (nepřátelské). Byli ale i jiní, kteří byli definováni, že by mohli být spolupracovníky, mohli podlehnout z různých důvodů: kvůli penězům, někdo kvůli ženám nebo osobním vlastnostem.

 

Má to někdy nechtěně i některé humorné stránky věci. Viděl jsem jeden svazek, kde si vytipovali člověka, muže, ale potom zjistili, že ho doma žena mlátí… i tyto materiály obecně nabízejí určitý přesně definovaný pohled do společnosti a jednání konkrétních osob, a s tím se musíme každodenně učit a naučit pracovat. Máme ale šanci té době takto lépe porozumět.

 

 

Ano.

 

 

Asi máme každá právo na názor: nejde jenom o teorii, ale i o praxi. Pokud bych se měl vyjadřovat k ní, z těch jejich prohlášení vyplývá, že - ač je poradkyní ředitele Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) - evidentně ty archiválie z našich archivů nezná, když je schopná se vyjadřovat, že v nich žádné doklady o krvavé podstatě - i stalinismu, nikoliv jenom komunismu, prostě nejsou...

 

Já se určitě přikláním k tomu pohledu, že tu jsou základní parametry vnímání totalitarismu a totalitního systému, které i přes to, jak se systém vyvíjel, a kdo stál v jeho čele, se nijak nezměnily. Tedy ani za Pražského jara, se komunistická strana nepustila uchopení totální moci, byť tu na krátkou dobu padla cenzury. Protože já se zaměřuji nejenom na zpravodajské služby, ale i na fungování represivního aparátu, a vidím to přes ten represivní aparát. Tato diskuse a takto položená otázka nás ale směřuje, jako kdyby Československo byli mimo sovětský blok, že jsme tu byli v Československu nějak vytrženi, jako kdybychom s ním celkem neměli nic společného. A to ještě nepřišel argument, že jsme tu měli celkově mnohem méně popravených, zavražděných a umučených obětí, než kdekoliv jinde...

 

To je mimochodem velký hřích české historiografie a českého státu, že dosud nevíme a neznáme jména všech. Známe popravené, z politických důvodů, mrtvé a zavražděné na hranicí, ale ty umučené ve vězeních, přesto že jsem zakládal tuto práci ještě na Úřadu dokumentace a vyšetřování komunismu (ÚDV) za Václava Bendy a později v Úřadu pro studium totalitních režimů (ÚSTR)... nikdo si tu práci potom nechtěl vzít. Na ÚDV člověk pochopil, že je třeba udělat totální diskontinuitu, hlavně v oblasti archivnictví, soustředit všechny ty materiály od rozvědek, v té sovětské terminologii, od ministerstva vnitra, obrany, ministerstva spravedlnosti… dát je pod jeden archivní režim – dát je dohromady. Považuji to za největší přesun, který se nám podařil a jsem pyšný, že jsem stál v jeho čele, a otevřel to podle jedné úpravy v jednom archivu. To je věc, která věci hodně ovlivnila, a otevřelo nám oči v mnohé oblasti s ohledem na protikomunistickou rezistenci.

 

V té otázce o povaze totalitarismu a účelnosti toho termínu cítím snižování úrovně represe totalitního režimu, že Československo bylo nějak zvláštní. Ono asi bylo zvláštní, zejména s ohledem na Pražské jaro, ale musíme vidět komunistický režim v jeho celku: od Chebu až po Vladivostok nebo až po Činu a Vietnam. Nemůžeme Československo vytrhnout z tohoto celku a nad tím splétat nějaké teorie, jestli ten režim byl vůbec totalitní...

 

 

Já myslím, že v jejím konkrétním případě je to možná přenesení teorie - možná levicových intelektuálů a možná i komunistů - z Francie k nám. My tady ale máme i vlastní nositele toho názoru, kteří možná navazují i na některé exkomunisty. Není možné, bych řekl, navíc odhlédnout od toho, z jakého sociálního původu byl ten člověk, pokud třeba pocházel z nějaké nomenklaturní skupiny. To od toho nelze odtrhnout. V zásadě se dá obecně říct, že děti disidentů budou mít jiný názor na vývoj ve společnosti, než dítě vysokého činovníka třeba RVHP.

 

 

Tady je ale jeden odborný defekt. Tyto teze by měly zmírnit náš pohled na minulost, a když to vnímám i z politické roviny, ona vyhovuje tomu, co vlastně říkají komunisté: ten režim nebyl tak dramatický, protože bylo co jíst, na Západ se nemohlo jezdit, ale hlavně…

 

 

 

Celé to má podle mne politické pozadí. Tato teze nebyla dána do souladu s tím, a byla často vytvářena v době, kdy ještě nebyly známy některé výsledky výzkumu totalitního aparátu a prostředků, i když ten výzkum byl nyní v podstatě zastaven: a je jedno, jestli byl v čele byl Gottwald, Novotný nebo Husák. Jde o to, jaký prostor měl ten aparát na svoji ochranu a k jakému celkovému deptání lidí docházelo. Jde o to, že tu byla společnost, která měla celkově strach. Jak je do toho započten ten strach? S tím ten režim plánovitě pracoval. Ten režim nutil lidi k souhlasu, i když možná si doma mohli dělat co chtěli.

 

 

Každý se bál… ten systém ty lidi nutil, vytlačoval je z veřejného života. On je nutil k veřejnému souhlasu. Každý se bál toho slova - StB. Normálně se s nimi žádný člověk nechtěl setkat. Když poznáme ty vnitřní mechanismy, vidíte tu společnost trochu jinak, a nevím, nakolik tu relativizující teze opravdu platí. Tady přece existovaly vazby mezi tím, jak vás tehdy mohli vydírat, i vašim soukromým volným časem - i když jste chtěli jet na vysněnou dovolenou do Bulharska nebo Jugoslávie, nebo v některých případech i do Bulharska nebo Maďarska.

 

Na druhou stranu je tu v materiálech Státní bezpečnosti i spousta dokladů konkrétních jevů malého hrdinství lidé, kteří byli schopni říct ďáblovi ne. A myslím si, že i tohle je velmi podstatné pro vysvětlení postojů národa. To bychom měli znát a vědět o tom.

 

U nás je to navíc o to komplikovanější, a vidíme to zejména na komunistech, kteří v 50. letech podporovali režim, v 60. letech mohli být reformátory, později po roce 1970 byli vytlačeni a vyhozeni ze strany, čímž spadli často do disentu...a po roce 1989 se tvářili býti demokraty. Ta obrovská diskontinuita, že tu máme ve společnosti skutečně málo osobností, které vždy kontinuálně si stáli na svém, a mohli by být i určitými vzory – mezi něž řadím například spisovatele Jana Beneše. Zde máte naopak před sebou celkem čtyři typy lidí: stalinisty, reformní komunisty, obdivovatele disentu a potom i nějaké ty levicové či pravicové demokraty. Která část jejich života ale vlastně převažovala?

 

 

Bylo jádrem jejich postojů třeba chameleónství? A v tom hraje i svou roli například Pražské jaro. Z lineárního pohledu, na rozdíl od Polska, to třeba tu věc komplikuje. Ty věci si zaslouží podrobné studium, neboť mají široký dopad.

 

 

Prezident Václav Havel byl určitě výraznou osobou, která si zaslouží veškerou zvýšenou pozornost: se všemi slabostmi i veškerou svou silou. Ta je obsažena mimochodem i v tom, jak se k němu tehdejší moc chovala, a jak on na to reagoval. Důležité je rovněž i to, že na sebe dokázal vzít zodpovědnost a měl vůli – řekneme asi, že kdo jiný –za obnovu Československé republiky, demokracie, svobody a budování právního státu. Při vědomí toho, že se měly obnovovat i ty hodnoty, to si myslím, že se ani Václavu Havlovi nepodařilo. Měl spoustu handicapů, jedním z nich byl, že například nechápal slovenskou otázku.

 

Havel je pro mne i symbol toho, že jsme se dostali na určitý politický piedestal a jako relativně malý stát jsme to dostatečně zúročili, byli jsme pro mnohé vzorem – i v zahraniční politice. Je ale také symbolem toho, co se nám nepodařilo změnit: tedy především dokončit její transformaci a zvláště obnovu hodnot. K tomu by mělo směřovat vyrovnání se s minulostí. Česká společnost prošla za ta léta strašlivým soubojem, který nás hodně vyčerpal.

 

 

Je to samozřejmě komplexní proces, který z každý postkomunistický stát prochází, což je historicky podmíněno. Někdo v některých státech došlo k vytlačení komunistické strany nebo jejich zrušení, a zároveň k otevírání archivů i proměně institucí, i proměně těch totalitních státostran - v Německu to trvalo necelé dva roky, oni v době, kdy my jsme přijímali lustrační zákon, jsme archivy neotevřeli – měli jsme to udělat paralelně.

 

 

Zvítězila představa, že to zpětné zrcátko nemá přerůst to čelní sklo. Já si myslím, že jsme to měli řešit paralelně, řešit minulost a zároveň pracovat na budoucnost. Bez minulosti minulosti není ani budoucnost. Kolega filozof Mirek Vodrážka říká, že minulost je stále ještě před námi. Z toho pohledu má velkou pravdu. Já jako člověk, spjatý s listopadem 1989, vím, že jsme byli mnohem radikálnější než disidentské hnutí… Nicméně, já jsem si tehdy vzal za úkol naplnění jednoho požadavku, který zněl: „Kdo je zodpovědný za 17. listopad?“ Až potom jsem to rozšířil na studium celých těch 40 let.

 

Připadám si někdy jako jeden z posledních mohykánů, který se neustále ptá na tu jednu otázku z tehdejších studentských požadavků.

 

 

Je to samozřejmě pravda. Snažím se to připomínat, nejen v tom akademickém životě, ale i v té politické práci, kam bych chtěl vnést étos listopadu 1989.

 

 

Byli to především politici První republiky. Nejen TGM. Bylo jich přece více.

 

 

Ano, třeba. Spojuji a chtěl bych si připomínat události nejen roku 1989 ale i před rokem 1989. Dnes se na vše doslova zapomíná. Máme politiky jako je například premiér Andrej Babiš, který tvrdí, že veškerá politika od roku 1989 byla špatně. Zeptejme se ale – kde byl v roce 1989? A jaký je jeho názor na 17. listopad. To bylo taky špatně? Proč vůbec chodí dávat věnce na Národní třídu?

 

 

Je to dnes bohužel naprosto účelová osoba, který prošla politickou historií takovým způsobem, že jeden den je schopen říkat něco, a druhý den ten názor změnit. Není to vůbec člověk, který tvá na obnově hodnot. Vyvolává naopak duchy minulosti i té části normalizační společnosti. Kvůli těmto lidem on adoruje Čuby i další představitele komunistického režimu, a vrací je tam, kam byli odloženi. Mysleli jsme si kdysi, že to bylo odkladiště dějin.

„(Miloš Zeman) - Není to vůbec člověk, který tvá na obnově hodnot. Vyvolává naopak duchy minulosti i té části normalizační společnosti.“

***

 

 

Ne, to je zjednodušování, já jsem pro parlamentní demokracii. Vnímám jí jako vyjádření vůle lidu, a podle toho je taky ta Sněmovna různorodá, vždyť bylo celkem 140 poslanců zvoleno zcela nově. Poslanecká sněmovna je určitě velmi specifické místo, má svá pravidla. Ale já nesouhlasím s útoky, které volají po nějakém jiném režimu, nebo snad, že je parlamentní demokracie dokonce překonaná.

 

Vždyť je to teprve 30 let, co ta demokracie u nás existuje. Až se budeme blížit ke standardním demokraciím, tak si to můžeme říct, te to vnímám jako účelové. Žijeme dne vůbec v době globalizace, relativizace pojmů, říká se tomu doba postfilozofická, žijeme v době mytologické na sociálních sítích, které umožňují různě fake news a podobné věci. Já jsem jednoznačně pro to, aby se zachoval parlamentarismus, který by se sice mohl změnit určitě i nějak technologicky. V tomto smyslu já jsem konzervativní, i když jsem v mnoha věcech liberální. To spojení ODS, ostatně, tedy občanská a demokracie, mi naprosto vyhovuje a myslím, že má i dnes co říct...

 

 

 

Ano, myslím si že ano, že už je poučenější, i když bývala spojena s tím kmotrovským prostředím, a to že step by step, krůček po krůčku získává pomalu znovu důvěru – to někteří se jen přejmenují, a jedou dál, jakoby nic. ODS se snažila v posledních letech o proměnu a nápravu a věřím, že i v budoucnosti bude hrát významnou roli na české politické scéně. To nejtěžší je totiž obecně získat znovu důvěru, a ODS, myslím, si to opravdu odpracovala. Navíc, co mi vyhovuje, že ODS je silně hodnotově orientovaná strana…

 

 

...co říkal?

 

 

Aha.

 

 

 

Mojí politickou misí je dostávání relevantních informací do veřejného prostoru. Zaměřuji se na obranu a bezpečnost a nyní připravuji konferenci o bezpečnostních hrozbách – doufám, že se mi podaří sem dostat osobnosti (mám přislíbeného i jedno amerického generála) a ta konference bude mít velký rozměr.

 

 

Pokud bych měl mluvit o sobě, rozhodl jsem se, že vstoupím do ODS, když už jsem se dostal do Sněmovny na kandidátce ze 17. místa, a podpořím tím i náš klub, který je sestaven z dvaceti pěti poslanců. V rámci opoziční role zvažuji také, že když je tu pod vlivem komunistů vůle zdanit církevní restituce… v tom případě by bylo na místě, podle polského vzoru, abychom zdanili výsluhy příslušníků bývalého bezpečnostního aparátu.

 

To bychom došli k velmi zajímavým číslům. Byla by to zároveň důležitá dějinná symbolika. To je mimochodem jeden z konkrétních a dosud nevyrovnaných účtů z minulosti.

 

P. S. Později jsme se ještě po messengeru Pažouta zeptal na to, co to bylo za ruskou knihu. A skoro jsem se trefil: „Vyzvedl jsem si v knihovně edici dokumentu o činnosti NKGB za války, kterou vydala ruská tajná služba FSB.“ Na konci vzkazu nechyběl... :-)