Novinky Mediální výstupy

 

Na minulosti je kouzelné, jak se zdá být daná a samozřejmá. Snadno se pak podlehne zdání, že ty skutečné výzvy přináší zrovna přítomnost. Přitom každý okamžik bytí stavěl na dějinných cestách křižovatky, které žádnou směrovou cedulí opatřeny nebyly. Možná proto bychom my měli mít rozhodování snazší, když některé anabáze vyvolávají zdání deja vu. Nadepsat vybrané události z kratičké svobodné české historie slůvkem jedinečné nebo největší je poměrně snadné. Přesto se podle některých tendencí posledních let dá soudit, že tou největší výzvou pro Čechy se zdá nakonec být, jestli si dokážeme svobodně vládnout sami.

 

 

Je to samozřejmě hrůzný čin. Ale určitě není překvapivý. A pokud jsou jím někteří představitelé překvapeni, pak jsou to špatní představitelé. A umím si představit lepší. Pro mne osobně je multikulturalismus v podobě, jak byl v EU chápán a prosazován, mrtev již dlouho. A přinesl i mrtvé skutečně.

 

 

Historie je skutečně nejlepší učitelkou. Některé své žáky pak trestá i propadnutím. A srovnání chování současné evropské civilizace s posledními roky říše římské se opravdu nabízí. Mimochodem, žádný společenský útvar, který si v historii nedokázal uhájit své hranice, se postupu do dalšího ročníku dějin nedožil. Pravdou je, že katastrofické scénáře se velmi dobře prodávají. Fascinace konečností vlastního bytí je přirozená, ale vždycky je úkolem pro zodpovědné politiky vypořádat se přesvědčivě s nebezpečím skutečným, aniž by ho podcenili. A vzhledem k tomu, kolik potkáváme na jednu stranu hlav vsunutých do písku a na stranu druhou kolik komárů vtělených do dvouhrbců, je vidět, že ne každý si s tím dokáže poradit. Proto jsem zastáncem přiměřenosti, které se nikdy nedočkáme bez citu pro skutečnost, zkušenost a bez nazývání věcí pravými jmény.

 

Tvrdí-li například jedna ze stran konfliktu, že se o žádnou skutečnou válku nejedná, neznamená to, že ji proti nám protivník již nevede! Jistě, jsme v nebezpečí, ale jeho příčiny jsou vysvětlitelné i bez konspiračního uvažování a tím pádem i řešení, jakkoliv nikdy není snadné a sdělitelné jednou větou, má reálný charakter. Dokud ale budeme mít vůli žít a svůj život obhájit, obstojíme. Musí se ale skutečně přejít od slov k činům. A to platí především pro EU. Ta zatím postupuje dle scénáře. Od summitu k deklaraci a od deklarace ke kondolenci. Snad si to uvědomí alespoň po posledních teroristických akcích v Paříži.

 

 

Miloš Zeman velmi dobře zvládá žánr one-man show a užívá si ho, nicméně tak vytváří mediální stín někomu, kdo v řečnickém umění zdaleka nevyniká tak, jako zvládá dojit veřejné rozpočty a zpochybňovat demokratickou podstatu státu. A tím někým není nikdo jiný, než Andrej Babiš. Uvědomme si, kdo má k dispozici výkonnou moc a kdo světla reflektorů, a co je důležitější. Já jsem červenou kartu současnému prezidentovi vystavil už během prezidentských voleb, nicméně respektuji ho - ano, jedná se o rozum, ne o srdce! -  jako řádně zvolenou hlavu státu. Dle toho se zachovám i při projednávání „Petice k podezření na akt velezrady prezidenta Zemana“, která je na programu Senátu 2.prosince.

 

 

Popis Babišových škodlivých aktivit je výstižný, snad bych poupravil, že stát okrádat nejen chce, ale skutečně tak činí. Byť je vše legální, protože sám píše i zákony. Ale jakkoliv se ukázalo být neúčinné poukazovat na Babišovu temnou minulost i současný monstrózní konflikt zájmů, Babišova partaj na svém zániku ku prospěchu české demokracie pracuje sama. Zatím se rozpadají radniční koalice, ve kterých se programu prosté ANO angažuje, samotné stranické buňky můžou následovat.

 

 

17. listopad není sice jen připomenutím totalitní minulosti komunistické, ale právě proto, že připomíná i ji, budí mnoho emocí. Komunismus na nás neútočil pouze zvenku tak jako nacistická minulost, a proto spousta z nás si nese svůj díl selhání. Navíc si se 17. listopadem spojila spousta lidí nepřiměřené naděje, které se přiměřeně jejich nepřiměřenosti nepodařilo naplnit. Jsem přesvědčen, že větší časový odstup od událostí 17. listopadu přiřkne pohledem dalších generací tomuto svátku větší význam. Jen doufejme, že se žádný další Listopad mezitím nebude muset odehrát naostro.

 

 

Mýtus o rozevírání sociálních nůžek rádi pějí socialisté, když zrovna nejsou zaneprázdnění vládním přerozdělováním peněz, které vydělal někdo jiný. Statistiky ale ukazují, že česká společnost je sociálně ještě poměrně velmi sourodá, lidí na hranici chudoby velmi málo a naopak kupní síla většiny stále roste. Teď už je i na nás politicích historicky nevídanou materiální prosperitu pomoct přetavit i v prosperitu označovanou jako duševní pohoda. A na občanech státu je, aby si nenechali vstupovat politiku do svých životů více, než je nutné. Každý se snad cítí především, tak jaké má právě mezilidské vztahy se svými nejbližšími, než dle toho, kdo je právě předsedou vlády, či jak vysoká je spotřební daň.

 

 

Naštěstí vliv politiků na prospěch země zdaleka není absolutní. Je ale zřejmé, že pozitivně dění ovlivnili ti z nich, kteří se nesnažili uplácet občany jejich vlastními penězi. Na tyto úplatky vybírat čím dál tím víc od těch, kteří pro ostatní vytvářejí pracovní místa nebo jim poskytují dobré zboží a služby. A také ti, kteří nepropagovali blbou náladu, zvěsti o spálené zemi nebo státu, kde nefunguje vůbec nic. Negativně pak třeba ti, kteří lidi vedou k rezignaci na zodpovědnost za svůj vlastní život, nebo se snaží o destrukci, což je opak rekonstrukce politického systému, založeného na volné soutěži stran. Ať je již systém či samotné strany jakkoliv nedokonalý.

 

 

Česká republika se jako země menší velikosti bez partnerství s velkými hráči neobejde. Vždy by ale měla postupovat tak, aby byla sebevědomým a důstojným partnerem, a prosazovat asertivně své zájmy. Rozhodně si respekt silných nelze získat podlézáním a servilností. To platí o lidech stejně jako o státech. Efektivní ekonomickou diplomacii lze, a je třeba, provádět s kýmkoliv, ale vždy bez nedůstojného alpinismu libovolného druhu.

 

 

Pan prezident si užívá roli toho, komu se jazykem internetových diskuzí říká troll. Těm, kteří s jeho provokativními postoji nesouhlasí, uniká, že trolly krmit jest zapovězeno, a tak při různých příležitostech různé potraviny přinášejí. Přikláním se k tomu dopřát panu prezidentovi o svátku dietu a svátku 17. listopadu dopřát důstojnost, jíž je hoden.

 

 

Demokracie je sice strašné zřízení, ale pamatujme, že všechna ostatní jsou ještě horší. Stačí se rozhlédnout nejen po minulosti, nýbrž i po současném světě. Nevěřme těm, co se nám snaží nakukat, že se máme vzdát svobody a možnosti rozhodovat o své budoucnosti výměnou za účetní položky vyšší efektivity nebo lepšího zabezpečení. Doufejme, že Češi se demokracie a svobody zbavit nechtějí. A k tomu bych nám všem chtěl popřát dostatek odvahy.