Novinky Mediální výstupy

 

 

Brzy oslavíme pětadvacáté výročí sametové revoluce. Jste spokojena s polistopadovým vývojem, nebo jste si to představovala jinak? 

 

Já jsem neměla žádné konkrétní představy. Měla jsem jedinou tužbu, abychom byli svobodní, mohli žít v normální zemi, která má stejné parametry, jako mělo sousední Rakousko nebo tehdy ještě západní Německo, což se stalo. Pokud jde o míru demokracie, nijak nezaostáváme, svoboda je tady také dosažena ve velké míře, takže já jsem spokojena. To, že politický provoz potom přináší fáze, kdy se mi zdá, že to tady šlape lépe, tak, jak si představuji, a někdy hůř, beru jako běžnou normální věc.

 

 

 

Jmenovala jste tu nejpodstatnější změnu, k níž došlo, a to je svoboda a demokracie. Ale je něco, co považujete za negativní, co jsme si třeba mohli odpustit, čeho jsme se měli vyvarovat? Nebo bylo logické, že nová demokracie si musela prodělat různé dětské nemoci? 

 

Já nevím, čeho jsme se měli vyvarovat. Vzhledem k tomu, že za první republiky, na kterou se velmi často odkazujeme, byla první fáze demokratického vývoje, trvala dvacet let, než přišel fašismus a hned po něm komunismus, takže ty kořeny, ať vědomí demokracie, osobní svobody, ale též odpovědnosti za sebe, za svou rodinu, za své okolí, za své město v nás tak hluboko zapuštěny nebyly. A všechno, co prožíváme v pětadvaceti letech od listopadu 1989, je jen nějaký stupeň zrání společnosti. Myslím, že překročit žádnou fázi nejde. I kdybychom si přáli, abychom fungovali lépe, než fungujeme teď, nevím, jestli toho bylo možné dosáhnout vzhledem k té krátké demokratické tradici, kterou máme.

 

 

 

V této souvislosti se často hovoří také o tom, že se česká společnost nedostatečně vypořádala s komunistickou minulostí. Myslíte si, že měli politici na počátku devadesátých let postupovat jinak, nebo by to na polistopadový vývoj nemělo podstatný vliv? 

 

Myslím si, že tehdy asi na tak razantní postoj proti minulému režimu bylo určitě příznivější klima než dnes. Ale zase na druhou stranu, když se podívám na Německo, oni se také dlouho – několik desetiletí – vypořádávali s totalitou, ale je pravda, že přiznali sobě i světu, že žili v naprosto tragickém systému, který způsobil utrpění většině světa, omlouvali se za to opakovaně, a myslím, že dodnes to trauma v německé společnosti je. Mám dojem, že my se na svoji komunistickou totalitní minulost nedíváme s takovým opovržením, s jakým se německá většinová společnost dívá na svoji totalitní fašistickou minulost, a to mne mrzí.

 

 

 

Nesouvisí to právě s tím, že jsme nebyli tak razantní v přístupu ke své minulosti, že jsme byli tolerantní ke komunistické straně, mohla se začlenit do demokratického systému a podílet se na tvorbě zákonů v parlamentu i rozhodování v komunální politice? 

 

Možná že tím, že to byla sametová revoluce, od které všichni doufali, že dojde ke smíru uvnitř té určitě komunismem poznamenané a jak smrtelnou nemocí rozežrané společnosti. Panovala spíš představa, že půjdeme nějakou sametovější, smírnou cestou, cestou porozumění, a snad i odpuštění, ale asi to razantní, důrazné, jednoznačné odmítnutí na tom počátku bylo potřeba.

 

 

 

Jak dnes vidíte komunistickou stranu a komunisty? Téměř celých těch pětadvacet let se s nimi potkáváte v politice, myslíte si, že je dnes komunistická strana jiná než před listopadem 1989, nebo jsou pod tím demokratickým nátěrem komunisté v podstatě stále stejní? 

 

Nemyslím si, že jsou příliš jiní. Oni říkají, že se distancují od minulého režimu, že se za něj také někdy omluvili, ale nemám pocit, že sami sebe tou vlastní vnitřní diskusí nějak posouvají do demokratičtější roviny. Když si představím například paní Semelovou, která říkala, že doktorka Milada Horáková byla popravena prostě proto, že se k těm zločinům přiznala, a v komunistické straně se žádný významný odpor proti tomu neozval, na kandidátní listinu ji znovu postavili, znamená to, že se za tyto její postoje nestydí. Proto se domnívám, že se docela zdatně maskují, že jsou spíše takovou evropskou levicí než ostře komunistickou stranou. Ale když se dnes podívám na krizi na Ukrajině, jak komunisté stojí na tvrdě proputinovském a proruském postoji, žádné odsouzení za zabrání Krymu se od nich neozývá, a vzpomenu si, jak jejich předchůdci pozvali okupační vojska do Československa v roce 1968 a oni se tomu v rámci normalizace podvolili, tak mám dojem, že stejnou metodu teď přijmou v době, kdy byl zabrán Krym. Z těchto dvou momentů, za prvé z toho, jak se staví k historii padesátých let, a za druhé k roku 1968 a jeho paralele na Krymu, mám pocit, že se nezměnili.

 

 

 

Která z politických osobností měla podle Vás za uplynulých pětadvacet let pozitivní vliv na vývoj naší země ke svobodě a demokracii? 

 

Velmi důležité byly ty začátky devadesátých let. Přispěli k tomu lidé, kteří tehdy stáli v čele demokratických stran, o tom nemůže být sporu. Určitě byl tou významnou osobností první polistopadový prezident Václav Havel, i politická reprezentace, tehdy Federální shromáždění, prostě těch osobností bylo víc, a ti všichni na tom mají podíl.

 

 

 

V anketě Parlamentních listů jsme se ptali veřejnosti, která varianta by podle nich byla nejlepší, nejčastěji vybrali vládu Alexandra Dubčeka a Valtra Komárka, kteří podle nich měli budovat socialismus s lidskou tváří. Co si o tom myslíte, bylo by něco takového vůbec možné? 

 

Myslím, že nebylo, že to je taková spíš utopická představa založená na tom, že Alexandr Dubček byl považován za demokratického politika, ale nakonec poslední historické a badatelské zprávy ukazují na jeho velká selhání i v tom roce 1968, takže já bych s ním výrazně demokratickou etapu, která by směřovala k tomu stavu demokracie, v jakém jsme dnes, neviděla. Podle mne by byl na cestě mezi komunismem a socialismem, to by mi k němu tak sedělo.

 

 

Co považujete dnes v české politice za největší hrozbu, která by mohla narušit demokratický vývoj? Protože u nás je demokracie ještě křehká, máme pořád poměrně daleko k rozvinutým demokraciím ve vyspělých evropských zemích. 

 

Tady je hrozbou to, co se objevilo zhruba před rokem v souvislosti s vládou Petra Nečase - to podceňování státotvorné role politických stran a jejich nahrazování ad hoc účelovými hnutími lidí, kteří jsou bohatí z byznysu, a teď si za toto bohatství de facto nakupují politický vliv a politickou moc. A toto soustředění moci do jedněch rukou, nemluvě například o hnutí ANO, kde je do jedněch rukou soustředěna politická, ekonomická a ještě mediální moc, vidím jako ohrožení toho stavu, podcenění role politických demokratických stran a jejich nahrazováním hnutími, o nichž nikdo nic neví a o jejich členech také ne.

 

 

 

Nelitujete toho, že všechny tradiční politické strany a mezi nimi i dlouhá léta jedna z nejsilnějších - Občanská demokratická strana – této situaci nahrály různými skandály, korupčními kauzami, ale i arogancí některých představitelů, takže jim voliči přestali důvěřovat?
 

Samozřejmě toho lituji. To bez debat. Na druhou stranu si nemyslím, že se u nás stalo něco tak dramatického, když se podíváme na vývoj v různých zemích Evropské unie, kde se potýkaly také s mnohými skandály, kdy odstupovali prezidenti, například německý a maďarský, když bych měla uvést dva konkrétní příklady, ale ta společnost přece jen tak ostře nezareagovala. Já toho lituji, doufám v to, že je ještě nějaká možnost pro politické strany přesvědčit občany, že má smysl je volit jako ucelenou skupinu lidí, která musí odpovídat za svůj program nejen svým členům, ale i občanům. Doufám, že touto fází zahořknutí a zklamání z politických stran projdeme a lidé se k nim vrátí.