Novinky Mediální výstupy

Sotva skončila své působení v České národní bance, naskočila do kampaně před volbami do Evropského parlamentu. Právě před budovou ČNB začala sbírat podpisy pod petici proti přijetí eura, na které postavila svou kampaň ODS. Jak se z centrální bankéřky Evy Zamrazilové stala trojka na kandidátce ODS? Co musíme udělat, aby se nám euro vyplatilo? A má eurozóna nejhorší za sebou?

Vaše kandidatura překvapila. Vy jste se ze dne na den stala z centrální bankéřky, která nemůže moc otevřeně mluvit o politice, političkou, jež nesmí příliš otevřeně mluvit o centrální bance. Ale musí mluvit srozumitelně pro voliče. Jde vám to? 

To ukáže výsledek voleb. Myslím, že je potřeba lidem srozumitelně vysvětlit věci, kterými se buď nechtějí zabývat, nebo jsou velmi složité. 

Jak vám to šlo na předvolebním stánku? 

Upřímně řečeno tam přišli lidé, kteří už měli více méně jasno, už věděli, že euro nechtějí. Překvapilo mě však, že asi třetina lidí, jež přišla podepsat petici, říkala, že vidí negativní zkušenost s eurem od svých přátel ze Slovenska. Na makroekonomických údajích to není tak viditelné, ale vidíme to na tom, kolik zdravotních sester, číšníků, kadeřnic a tak dále ze Slovenska pracuje u nás. 

To přece bylo i před eurem. 

Ano, ale lidé u stánku mi říkali, že euro je vysloveně vyhnalo, že nezaměstnanost by tam jinak byla ještě větší. Na Slovensku fungují exportní firmy, ale lidé stejně špatně hledají práci. Na druhou stranu však Slováci oproti nám mají jednu výhodu – vždycky byli pružnější. Obdobně jako Poláci jsou ochotnější migrovat za prací. A flexibilní trh práce je jednou z podmínek fungování měnové zóny. 

Takže Slováci se do eurozóny i proto hodí více než Češi? 

Je to nezanedbatelný faktor. V roce 2004, když jsme vstupovali do Evropské unie, Němci a Rakušané se strašně báli, že nastane exodus z Česka, masa Čechů zaplaví tamní trhy práce. Vždycky jsem se tomu smála. Říkala jsem, že Češi, kteří nechtějí dojíždět za prací 30 kilometrů, se těžko budou stěhovat do Norimberka. 

Jaké to vlastně je být člověkem, jenž ví ledacos dopředu, ale má zakázáno na to upozornit své nejbližší, kamarády? Musí to být hrozný vnitřní boj. 

Nedá se s tím nic dělat. Není to vnitřní boj. Nemám s tím sebemenší problém. Naopak mě hrozně dráždili lidé, kteří si to neuvědomili a pořád se mě na něco vyptávali. 

Žádné pokušení poradit, aspoň naznačit? 

Když se mě někdo zeptá dostatečně obecně, tak svůj obecný pohled na věc dám. To samozřejmě. Například říkám, že s vyšším ziskem je obvykle spojeno vyšší riziko a podobně. Jedná se spíše o obecné rady. Ale je fakt, že někteří lidé se zlobí, když jim neřeknu, co by se mohlo dít. Jenže to se nedá nic dělat, oni pravidla hry znají, já je porušovat nebudu, tak ať jsou naštvaní. 

Vy jste v České národní bance střídala Luďka Niedermayera, který teď kandiduje v týchž volbách jako vy, vás střídá Jiří Rusnok, dlouholetý politik. Jsou si politici a centrální bankéři lidsky nějak typově podobní? 

To bych ani neřekla. Myslím, že je to shoda náhod. 

Jak jste se vlastně vy dostala k politice? 

Shodou okolností ODS hledala odborníka na euro zrovna v momentě, kdy jsem končila v bankovní radě. Euro a ekonomické otázky spojené s evropskou integrací jsou důležitým prvkem volebního programu ODS a já k nim mám určitě co říct. 

A bude to tak i v Evropském parlamentu? 

I tam bych určitě viděla kudy dál, protože jsem zvyklá studovat stohy materiálů, hledat v nich podstatné věci a rozhodovat se. V Evropském parlamentu by se měly projednávat prvky Bankovní unie a to je pro mě hodně aktuální otázka. Hodně jsem návrhy k Bankovní unii studovala, u ní bude ďábel v detailu. 

Máte na mysli konkrétního ďábla? 

Studovala jsem vyjádření Daniele Nouy, šéfky vznikajícího jednotného bankovního dohledu Bankovní unie, jíž kladl výbor Evropského parlamentu otázky ke společnému evropskému dohledu. Jednou z nich byla otázka, kolik času při podzimní prověrce aktiv bankovního sektoru dostanou banky od Evropské centrální banky (ECB) na to, aby uvedly nedostatky do pořádku. 

A odpověď? 

Že řešení bude individuální. To zase znamená, že pravidla nebudou pro všechny stejná. Toho se bojím. Stejné je to u fiskálního kompaktu. Všichni se k němu přihlásí, Španělsko ihned požádá o časovou výjimku a okamžitě ji dostane. Proč to máme vůbec brát vážně? Vždyť to se táhne od paktu růstu a stability, který je všem pro smích. 

Nová česká vláda se rozhodla přistoupit k fiskálnímu kompaktu. Znamená to pro nás něco, když jeho pravidla začnou stejně platit až s přijetím eura? 

Vidím to spíš jako signál do Evropské unie, že se český mainstreamový politický směr otočil. Věcně tady nevidím žádný základ. Jen je zajímavé, a málo se o tom ví, že členství ve fiskálním kompaktu je podmínkou k tomu, aby země mohla požádat v případě potřeby o pomoc ze záchranných fondů. Všechno je to spolu zvláštně provázané. 

Byl skok do politiky vaším prvním plánem, co dělat po konci v ČNB? 

Ne. Já jsem měla nabídky, které jsem mohla využít od srpna. Chtěla jsem si udělat volno a dopsat habilitační práci. Měla jsem spoustu nápadů, co dělat, ale tohle je jednak užitečné, jednak je to pro mě výzva, protože ze třetího místa to zdaleka nemám jisté. Bude záležet na mně, zda se to povede. 

Někdo vás z ODS oslovil, nebo jste se sama přihlásila? 

Oslovilo mě nové vedení, pánové Fiala a Kupka. 

Jak vypadalo vaše rozhodování? 

Večer jsem se zeptala rodiny a rozhodla se do druhého dne. 

Rodina to schválila? 

Rodina byla nadšená. Zřejmě se báli, že je budu těch pět měsíců doma otravovat. Už na mě nejsou zvyklí, takže s velkým potěšením uvítali, že nebudu doma prudit. 

Jakou pro sebe vidíte v ODS budoucnost? Ať už teď ve volbách uspějete, nebo ne. Je to jednorázová akce? 

Takhle jsem zatím vůbec nepřemýšlela. Já jsem skalní volič ODS a mrzí mě, že se ta strana stala hromosvodem blbé nálady. Mrzí mě, že voliči se v naději uchylují k zájmovým uskupením, jež nemají jasné ideové zakotvení. 

Myslíte ANO či Úsvit? 

To jste řekl vy. Ale vzpomeňme si na vzestup a pád Věcí veřejných. 

Česko zažilo nejdelší recesi ve své historii. Mluvilo se o tom, že ji zhoršily psychologické efekty, tedy že se lidi někdy až bezdůvodně báli utrácet. Bylo to tak, nebo byly jejich obavy racionální? 

Částečně jejich nechuť utrácet určitě racionální byla. Myslím si, že to byla kompenzace nadměrného optimismu před krizí. Tehdy lidé nakupovali, nabírali hypotéky, spotřebitelské úvěry, používali kreditky. Takže stejně, jako byl přehnaný optimismus, může tu být i přehnaný pesimismus. Ale je to individuální. Každý člověk hodnotí svou situaci – jak pravděpodobné je, že přijde o práci, nebo jak pravděpodobné je, že jeho firma nebude mít zakázky. To si každý vyhodnocuje sám a možná, že lidé si začali uvědomovat, že na špatné časy je potřeba vytvářet rezervy. Mohlo to být paradoxně mimo jiné i díky činnosti ČNB v oblasti finanční gramotnosti. 

To je trochu schizofrenní situace. 

Přesně tak. Ale to je samozřejmě jev přechodný. Růst má být založen na dlouhodobě zdravých základech, ne dluzích. 

Západní centrální banky se pustily do takzvaného kvantitativního uvolňování, úrokové sazby jsou na nule. Co hrozí, když tato politika trvá tak dlouho? 

Je to velmi návykové. Nízké sazby, nákupy dluhopisů jsou návykové. Návrat k normálu bude problém. Bojím se, že negativní nezamýšlené dopady v dlouhodobém horizontu mohou převážit stabilizační pozitiva. Dnes jsou na pořadu dne deflační rizika, o těch se mluví. Ale nikde se nemluví, že politikou kvantitativního uvolňování se ve světě naakumuloval i obrovský inflační potenciál, který se za určitých podmínek může přelít do reálné ekonomiky. Nejsem schopna říct, co se stane. 

Je eurozóna už z nejhoršího venku? 

Obávám se, že ne. Hodně bude záležet na výsledcích prověrky aktiv bankovního sektoru, jež budou známy v listopadu. Může to zase způsobit turbulence na finančních trzích. To je moje osobní obava. Byla bych raději, kdyby tomu tak nebylo, protože stabilita eurozóny je pro nás velice důležitá. 

Je bankovní sektor v současnosti největším rizikem? 

Smyslem bankovní unie je rozetnutí smyčky mezi zadluženými státy a problémovým, nefunkčním bankovním sektorem. Za krize se státy pustily do zachraňování bank, tím se ještě víc zadlužily. Pak zase banky nakupovaly státní dluhopisy, mají jich plno v aktivech a celkově není jasné, jak kvalitní aktiva v tuto chvíli banky drží. 

Slovenský ekonom Juraj Karpiš říká, že banky a vlády spí v jedné posteli. Je to tak? 

No, přijde mi, že se ta postel dost láme. 

V čem je Evropa naopak silná? 

Už John Stuart Mill psal, a to je asi 150 let, že budoucnost Evropy je v různorodosti, v uchování rozdílů při přátelské obchodní kooperaci. A že tam, kde se někdo snaží rozdíly setřít, oslabují konkurence i komparativní výhody. 

Jde proti tomu styl integrace Evropské unie? 

Myslím, že ano. Je třeba nastavit základní pravidla a ta dodržovat, ne "zglajchšaltovat" úplně všechno. Jinak nechat různorodosti dýchat. 

Skotsko, Katalánsko či Benátsko teď usilují o získání nezávislosti na Británii, Španělsku a Itálii. Je to přirozená reakce na ono glajchšaltování? 

Věřím, že místní samosprávy by měly mít větší pravomoci. Lidé cítí, že místní úřady lépe rozumějí místním poměrům, že by měly rozhodovat o místních záležitostech víc, než dosud mohou. A to je opak toho, kam směřuje Evropská unie, kde každý detail chce řídit Brusel. Právě tady by mohlo dojít k obratu v myšlení a EU by mohla vycouvat ze slepé uličky. 

Hlavním představitelem této kritiky tu byl dlouhá léta Václav Klaus. Zajímavé je, že jste se zachovali opačně ve vztahu k ODS. Klaus se s ní rozešel, vy jste se s ní naopak sešla. Jste spolu v kontaktu? 

Já jsem se s panem prezidentem sešla mezi čtyřma očima jenom dvakrát v životě. Chodila jsem na jeho semináře od osmdesátých let, když jsem byla v Ekonomickém ústavu, protože to bylo velice přínosné, ale osobně se zas tolik neznáme. 

Říkáte, že chcete bořit mýty o euru. Myslíte, že lidé neznají pozitiva a negativa společné měny? 

Jsou lidé, kteří si řeknou, že díky euru nebudou muset ke směnárníkům, že je to přece výhoda. To je výhoda. Ale to, že je za tím spousta rizik a nevýhod, zvlášť v současné době, a jaké všechny další důsledky by přijetí eura mělo, bych chtěla zkusit lidem vysvětlit. 

Tak to zkuste. 

Teď? 

Teď. 

Na začátku euro slibovalo prosperitu a stabilitu členským zemím. Už před krizí se ale ukazovalo, že růst ekonomik členských států eurozóny zpomalil oproti období před zavedením eura. Po zavedení eura se navíc vytvořily dvě skupiny zemí, kde jedna měla vyšší inflaci a druhá nižší. Ukazovalo se, že jedna měnová politika nevyhovuje všem. Společná měna může fungovat jenom za předpokladu obdobné vyspělosti hospodářství, s podobným přístupem k veřejným financím. A pak je tu flexibilita trhu práce, tedy ochota se za prací stěhovat – tu mají Spojené státy, ale v Evropě to tak snadné není. 

Bude pro nás euro výhodné? 

My se za deset patnáct let můžeme přiblížit Německu tak, abychom s ním společnou měnu mít mohli. Ale samozřejmě za podmínky, že eurozóna vyřeší své problémy. Ano, proč bychom pak nemohli mít se svým hlavním obchodním partnerem společnou měnu? 

Jaká negativa by pro Česko znamenal vstup do eurozóny teď? 

Zdražování, jenom zaokrouhlováním. Zastaví se posilování měny, zdravá ekonomika má mít silnou měnu. Přijetím eura se zavře konvergenční kanál, který do krize dlouhodobě fungoval a zase fungovat bude. Bude to chtít dalších deset let, než se dostaneme k 20 korunám za euro, což je úroveň, kde už je možné uvažovat o přístupu k eurozóně. Když přijmeme euro za 25 a někdo má našetřeno sto tisíc, dostane 4000 eur. Ale když se doštracháme k 20 korunám za euro, tak už bude mít 5000 eur. Někdo říká, že na tom nezáleží, ale já myslím, že záleží. Podívejte se, jak jsme jezdili do ciziny před patnácti dvaceti lety. Člověk si pomalu nemohl dovolit ani vodu. Dnes mě těší, když vidím, že se Češi chovají přirozeně, dají si oběd, kávu, pivo a už to pro ně není žádná oběť. O tom je pro mě proces konvergence, dohánění. Myslím si, že za dalších deset patnáct let můžeme být skutečně rovnoprávnými partnery, ne chudáky, kteří se vecpou do jakoby exkluzívního klubu, jenž ale stejně nefunguje. V podpalubí si odpírají vodu, aby v první třídě mohli pořád roznášet šampus. Moje vize je, aby se Česko přiblížilo svou úrovní co nejblíž, a pak se společná měna může přijmout. Ale nemůže to být dřív než za deset patnáct let. Bojím se, že by se proces konvergence zastavil a pak by dohánění probíhalo zvýšenou inflací. Jak nebezpečné to je, ukazují případy Řecka nebo Španělska. 

Ing. Eva Zamrazilová, CSc.

kandidátka ODS pro volby do EP