Hodit stát do formy
(Euro) Musíme věřit v sebe. Jinak to tu můžeme rozpustit. Pokud si nejsme schopni sami vládnout, stát ztrácí smysl své existence, říká ekonomický expert ODS Jan Skopeček. „Stát je obalený tukem a je potřeba ho zbavit špeků," konstatuje hned v úvodu rozhovoru, na který přišel s taškou sportovního oblečení, poslanec Jan Skopeček. „Přišlo mi symbolické, že kritik tučného státu by měl jít příkladem," vysvětluje. Mezi cvičením, učením a prací poslance sepsal občanům své názory pod titulem Manifest ekonomického realismu. Zajímají ale ještě vůbec někoho veřejné finance? A má stát kde hubnout? A chceme to vůbec?
Zní to krásně, že by člověk či stát chtěl být ve formě, ale málokomu se chce s tím něco udělat. Spíše čekáme na zázrak. Chtějí lidé skutečně osekat výdaje státu? Chtějí se vzdát svého pohodlí pro lepší kondici veřejných financí?
Právě proto jsou úspěšní nejrůznější výrobci zázračných přípravků na hubnutí. Slibují, že se člověk dostane do formy, aniž by jakkoli slevil ze svého pohodlí. Přitom všichni víme, že nefungují.
Ale to zjistíme, když je vyzkoušíme…
Někomu stačí se spálit jednou, někdo se potřebuje spálit třikrát, aby zjistil, že zázračné pilulky nefungují. Že se nedostane do formy, pokud se nezačne hýbat a nezmění své stravovací návyky. U státu je to stejné. Politici nám slibují, že dostanou veřejné finance do formy tím, že vyberou více daní nebo utratí více peněz za veřejné projekty. Jenže když se podíváme do minulosti, tak výdaje narostly neuvěřitelným tempem. Jen za poslední volební období je to o půl bilionu korun. To je neskutečné číslo i přes to, že je v něm celá dosavadní covidová krize. Navíc v něm nejsou všechny ty projekty, kterými se vládní politici chlubí. Tady se sprintuje s dálnicí D1, aby byla do voleb opravená a premiér mohl stříhat pásky. Nemáme rychlovlaky, které sliboval ve své knížce.
Jedna z mála věcí, kterou má z pohledu liberála stát dělat, je infrastruktura a ta není ani přes enormní nárůst výdajů ani zdaleka v perfektním stavu.
Není to od vás ale také slibování zázračné pilulky?
Máte šanci v krátké době něco takového změnit, kdybyste se dostal vy nebo vaši kolegové do role premiéra či ministra? Za jednu návštěvu fitka se také nehodíte do formy. Určitě to není běh na krátkou trať. Já na rozdíl od premiéra Babiše neslibuji, že zítra postavíme rychlovlaky. I kdyby stát vyčlenil obrovské množství peněz, které dnes nemá, na velké infrastrukturní stavby, stejně se mu to nepodaří, protože máme extrémně přeregulované stavební právo. Protože jsou různé zelené aktivistické spolky schopny dlouze blokovat jakoukoli stavbu. Musí se liberalizovat stavební právo, změnit systém zadávání veřejných zakázek a územní plánování.
Máte však vůbec šanci to změnit? Ve svém Manifestu ekonomického realismu kritizujete přebujelou byrokracii, skrze kterou se obtížně něco prosadí.
K tomu je potřeba podpora široké veřejnosti. Pokud se významná část lidí neshodne, že je potřeba s tím molochem něco dělat, tak to jde jen velmi obtížně. Lidé musí cítit, že stát se dnes nedokáže financovat, aniž by nám musel vzít většinu našich vydělaných peněz. Že je to cesta do finanční propasti. Bez toho se nikam nepohneme. Politik musí pro svou vizi získat podporu veřejnosti. To je hlavní předpoklad pro to, aby se vůbec do něčeho takového mohl pustit.
Kde takovou podporu chcete vzít?
To je práce politika, to za něj nikdo jiný udělat nemůže. Musí neustále vysvětlovat lidem, že populistické kroky, jež jsou na první pohled líbivé, pro ně samotné vedou druhý den k nejrůznějším nepříjemným důsledkům. Politik musí mít vizi, kterou lidé přijmou za svou.
Ve fitku to někteří dělají tak, že si před sebe dají fotografii nějakého svého vzoru. Aby jim připomínala, co je cílem té každodenní dřiny, která zdánlivě nikam nevede. Fotku jaké země byste si dal na pracovní stůl?
Motivací nemusí být jen cizí vzor, ale třeba i moje vlastní fotka před dvaceti lety. Podíval bych se, jak jsme tehdy vypadali. Česká republika má na co navazovat. Pro dnešní mladé lidi je to prehistorie, ale my jsme měli unikátní zkušenost přechodu k tržní ekonomice z centrálně plánovaného hospodářství, kde stát měl naprosto dominantní roli, mnohem větší než dnes. Zvládli jsme to rychle a ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi i velmi úspěšně. Stali jsme se rychle rostoucí tržní ekonomikou. My dva jsme tehdy dospívali, ale jsou generace, které si tu změnu stále pamatují a vědí, že to je možné. Jen byla potřeba nějaká elementární společenská shoda na tom, proč a jak to dělat. Společnost se musela vzedmout.
Ale dnes nemusí.
Dnes jsme v o mnoho komfortnější situaci, protože nemáme plně zestátněnou ekonomiku, nemáme takový rozsah centrálního plánování, jen jsme si za ty roky zbytečnými regulacemi a dotacemi tu tržní ekonomiku tak zaplevelili, že se z ní stává opět pomalu ekonomika spíše socialistického typu. Nemáme před sebou tak velký úkol jako ti, kdo před třiceti lety transformovali naši ekonomiku. Náš úkol je mnohem menší. Musíme dát dohromady veřejné finance, odstranit zbytečné dotace, které křiví trh, a regulace, které nám házejí klacky pod nohy a vytvářejí nefér podnikatelské prostředí, jež jde na ruku zájmovým skupinám. Pokud se máme někde inspirovat, tak bych se podíval na tehdejší dobu, kdy to bylo mnohem vážnější a bolestivější.
To je ale zase stejné jako v tom fitku. Pokud člověk kouří, dá si o trochu více alkoholu, ale jinak mu nic není, tak ho to nedonutí cvičit…
Pokud ale dostane infarkt, přesvědčí ho to. Je to přesně tak. Že to nevnímáme dnes tak citlivě, je způsobeno tím, že se máme relativně dobře. Náš blahobyt nám trochu otupuje citlivost na věci, které by nás trápily například hned po roce 1989. Jasně že se velké reformy dělají jednodušeji, když to lidi trápí. Pokud má někdo těžkou obezitu, kouří, ale nic se mu zatím nestalo, protože ten problém je schovaný uvnitř, tak ho obtížně přesvědčíte ke změně životního stylu. Takového člověka je určitě snazší přesvědčit po první srdeční příhodě v nemocnici. Jen si pokládám otázku, jestli chceme nechat vlastní zemi dojít k infarktu. My se přece musíme snažit donutit státní aparát k tomu, aby změnil svoje chování, dokud není pozdě. Je to ale určitě složitější, než když dojde k problému. A ten bezesporu přijde.
Opravdu je katastrofa veřejných financí nevyhnutelná, jak píšete ve svém manifestu? Dnes je moderní i mezi námi ekonomy teorie, že dluhy takový problém nejsou. Centrální banky je snadno nakoupí a v inflaci se to příliš neprojevuje.
Je pravda, že pořád čekáme na inflaci, která by měla přijít. Je ale otázka, jestli jen nedorazí později, případně zda růst cen měříme správně. Jestli nám někde inflace neutíká. Podívejte se na trh nemovitostí. Tam je inflace neuvěřitelná a podle mého ji jednoznačně způsobují centrální banky. Ty politikou nízkých úrokových sazeb motivují lidi se zadlužovat a tím, jak snižují výnosy na standardních investičních aktivech, nutí lidi přesouvat jejich investice do nemovitostí. Takže ano, nemá to stejné dopady, jako by říkaly starší teorie, ale otázkou je, kde se to projeví a za jak dlouho. Centrální banky chtějí pomoct státům splatit jejich dluhy inflací a hlavně jim umožňují se ještě dále zadlužovat. Bez pomoci centrálních bank by to dál nešlo. Podívejte se na Řecko, Itálii…
Opět! To je totiž přesně ten příběh z fitka. Já sám o sobě vím, že sportu moc nedám, občas „bílím“ ledničku v noci a dám si pivo navíc. Mohl bych být víc fit, ale kdykoli zajedu na třídní sraz, zlepší mi náladu, že jsem na tom mnohem lépe než ostatní. České veřejné finance jsou v porovnání s Řeckem či Itálií o několik řádů lepší.
Když se podíváme na Západ, často jdou podobnou cestou jako my, často se k propasti blíží ještě rychleji. Ale jak nám říkaly maminky – když soused vyskočí z okna, vyskočíš taky? A také se musíme podívat na to, s kým se srovnáváme. Neměli bychom se srovnávat se zeměmi eurozóny. To je smutný příběh. My máme na víc. Můžeme se ale poučit z jejich chyb, abychom se nestali Itálií, která pár desítek let neroste a má děsivou kvalitu infrastruktury. Mě to mrzí, protože mám Itálii rád.
Konkrétně jakých chyb se můžeme vyvarovat?
Na rozdíl od řady jiných evropských zemí nesmíme dopustit, aby nám oslabovaly zdravé instinkty s rostoucím státem blahobytu, který ničí motivaci pracovat, podnikat a být jakkoli aktivní.
Osekat stát blahobytu se snadno řekne, ale jak to udělat, když jeho drtivou většinu tvoří důchody? Ve svém manifestu mluvíte třeba o tisícovkách byrokratů, ale to jsou jednotky miliard ročně.
To přece každý ví, že bez důchodové reformy se žádná reforma financí neobejde. Klíč k uzdravení veřejných financí není na straně příjmů, ale ve výdajích. A tam jsou to jasně sociální výdaje a z nich naprosto dominantně důchody. Penzím se nikdo, kdo chce stabilizovat veřejné finance, nemůže vyhnout. Ale na druhé straně je to korunka ke korunce.
Miliarda k miliardě.
Přesně. Že jsou to menší částky, než něco jiného, to přece není důvod, abychom to neřešili. Navíc je nepřijatelné, aby výdaje na sociální systém rostly v době, kdy se nám daří. Jsem schopen to pochopit v době, kdy je země v krizi. Když se podíváme na dotace, také uvidíme, že to v rozpočtu není největší částka. Ale proč by měli jedni podnikatelé platit podnikání své konkurenci? Nejenže to křiví trh, ale i o tu malou částku může být zadlužení menší. Samozřejmě že odpovědný hospodář začíná v úsporách u těch největších položek, ale musí koukat i na ty menší.
Úspory, zadlužení, dotace křiví trh, stát by měl zhubnout… Chápou vás mladí? Není tohle téma už dávno historie nebo spíše „out“, jak by řekli? Pro ně jsou témata třeba zelená, ale schodek státního rozpočtu je příliš nezajímá.
Vždycky žijeme v prostředí módních vln. Ty jsou tlačené médii, politiky či veřejně vystupujícími ekonomy. V této době by slavil 109. narozeniny Milton Friedman. To je také historie (smích). Do té doby, než dostal Nobelovu cenu, jeho myšlenky lidé nebrali tak vážně. On ale navzdory tomu hájil kapitalismus. Přestože žil v Americe, která na tom byla lépe než drtivá většina světa.
Zrovna Milton Friedman je výjimka, ne?
Podívejte se ale na politiky. Těch, co změnili své názory podle toho, kam zrovna foukal vítr, jsou plné politické hřbitovy.
A těch, co tam nejsou? Zase se zeptám na tu fotku, kterou byste si vystavil v tom hypotetickém politickém fitku.
Z pravé strany spektra jednoznačně Thatcherová a Reagan. On béčkový herec, který musel prohrát, aby zvítězil. O ní si mysleli, že je pouhá dočasná náhrada, ale ukázal se úplný opak. Neměli umetenou cestičku. Redakce novin nechválily jejich programy. Akademická sféra psala petice proti jejich hospodářské politice. Já se ani trochu nechci s nimi srovnávat. Jen si myslím, že pokud se nenajdou politici, kteří půjdou občas proti mainstreamu na sociálních sítích, dopadne to s námi špatně.
Nebude z toho nakonec známý jojo efekt, kdy stát úsilím jedné vlády zhubne, ale o to víc se potom „nasytí“ vláda následující?
Proto je potřeba zavést pravidla. Já v tom svém manifestu píšu o dvou. První pravidlo je výdajové. Máme nasekáno až příliš voleb a politici před nimi mají motivaci rozhazovat. Pravidlo by limitovalo růst veřejných výdajů například průměrným růstem cen za poslední tři roky minus jeden procentní bod. Rostou ceny tři roky po sobě o dvě procenta? Vláda může zvýšit výdaje jen o procento. To by je stabilizovalo. Druhým pravidlem je daňová brzda. Vláda by měla být limitována maximální mírou složené daňové kvóty, kterou nesmí překročit. Pokud by chtěla nějakou daň zvýšit, musela by jinou snížit. To by státu pomohlo nepřibírat.
Když se nedaří zhubnout nám samotným, neměli bychom si najmout kouče? Třeba nadnárodní instituci, jako je Evropská unie?
Kouč ve smyslu rádce dává smysl. Pokud nám chce někdo radit se změnami, je to určitě správně. Je před námi penzijní reforma, tak využijme každé zkušenosti, kterou měly země po celém světě. Stejně ale dojdeme k tomu, že moc systémů vymyslet nejde. Jde vždy o kombinaci parametrů a spoření. Musíme klást větší důraz na spoření. Pak se už systémy liší v tom, jak jsou nastaveny. Zda jdou peníze na skutečný či fiktivní účet atd. V tom se inspirovat dá. Ale představa, že nám to někdo z nadnárodního orgánu napíše, je pro mě naprosto nepřijatelná. Každá taková reforma musí vycházet z kulturních, ekonomických a sociálních podmínek dané země, kterou ten nadnárodní celek není schopen vzít v úvahu.
Kouč vás ale nenutí, jen mu dáte informace a on vás navádí…
Třeba OECD vydává různá hodnocení České republiky. Ty zprávy každý rok mluví o nutnosti důchodové reformy a dávají doporučení, jak postupovat. Byly tu řady důchodových komisí. Máme experty mimo politiku. Není pravda, že nevíme, jak to udělat. Jen chybí politická odvaha. Pokud se však nic nestane, tak nás ten infarkt, o němž jsme se dříve bavili, dostihne. Reforma ale musí vyjít od nás. Musejí za ni převzít odpovědnost naši politici. Pro mě je nemyslitelné, abych svůj úkol přenášel na nadnárodní instituci. To by byl výraz absolutní nedůvěry v sebe sama a vlastní zemi. Představa, že u nás chybí mozky a v Bruselu jsou, je mimo realitu. Musíme věřit v sebe. Jinak to tu můžeme rozpustit. Pokud si nejsme schopni sami vládnout, tak stát ztrácí smysl své existence.
Ale to není náš případ. Já si myslím, že jsme zemí plnou velmi úspěšných a chytrých lidí. Dokonce si myslím, že i v politice jsme měli osobnosti, které dokázaly psát dějiny.
(Autor: Dominik Strouhal)
místopředseda poslaneckého klubu ODS
člen výboru pro evropské záležitosti PS PČR
poslanec PČR
ekonomický expert ODS