Novinky Mediální výstupy

 

Orgány veřejné moci například mají už od poloviny roku 2010, kdy začal platit zákon o základních registrech, stanovenu povinnost vytvořit elektronické formuláře schopné předvyplňovat uživatelům služby ty údaje, které už o nich stát má. Usnadnilo by to život uživatelům, státu by to pomohlo získávat údaje pro automatizované zpracování dat. Jenže mnohé orgány toho za 8 let nebyly schopny a uživatelé digitálních služeb tuto možnost nemohou využívat. Pak ovšem není divu, že občané a firmy o takové služby nemají zájem.

 

Anebo jiný příběh. Návazně na nové občanské průkazy s čipem, které stát od poloviny letoška vydává, vznikl Portál občana. Chvályhodné, pozdě, ale přece. Plně využívat jeho možností samozřejmě můžete jen s tou novou občankou nebo osobní datovou schránkou. Ale proč není k dispozici aplikace, která by šanci vyzkoušet si možnosti portálu dala každému? Tím by přece leckdo mohl být motivován, aby si pro novou občanku došel, i když pro tu dosavadní byl třeba před rokem!

 

Můžeme se jen domnívat, proč jsou úředníci při plnění zadaných úkolů přinejmenším laxní, pokud je záměrně neignorují. Je přitom jedno, jaké k tomu mají důvody – všeobecnou malou přátelskost k informačním technologiím, neochotu učit se nové věci, snahu nepřidělávat si práci… Důsledkem je každopádně zaostávání v zavádění eGovernmentu snad ve všech existujících výzkumech a srovnáních.

 

Proto jsem přijal výzvu ICT Unie a zapojil jsem se do činnosti skupiny, která několik měsíců pracovala na návrhu zákona o právu na digitální službu. Je to pokus obrátit dosavadní základní princip elektronizace. Stát nebude stanovovat jednotlivé povinnosti, aby úřady nějakou službu poskytli digitálně, ale naopak zavede obecné právo fyzických a právnických osob na poskytnutí digitální služby.

 

Připouštím, že to nezní zrovna zábavně, ale je to klíčová změna v chápání celé věci.

 

Není tu prostor rozebrat všechny aspekty tohoto zákona, každopádně stojí za zmínku, že zakotvení práva na digitální službu nebude nijak omezovat možnosti využití tradičních způsobů poskytnutí služby, bude to občan, kdo si řekne, zda chce věc vyřídit elektronicky nebo papírově. Nebo že pro případ ohrožení bezpečnosti a jiných chráněných zájmů bude mít orgán veřejné moci výjimečnou možnost digitální službu odmítnout – ovšem občan získá šanci domáhat se svého práva na poskytnutí digitální služby u soudu. Anebo že když stát nezveřejní formuláře pro příjem digitálního podání, o kterých už byla řeč na začátku, má občan právo podat digitální podání jakoukoli formou, kterou uzná za vhodné.

 

Navíc by zákon měl rozšířit možnosti, jak provést identifikaci a autentizaci občana i jinak než občanským průkazem nebo datovou schránkou. Když mnoho soukromých institucí umí elektronicky spravovat záležitosti svých klientů – namátkou třeba banky finanční transakce – pak není důvod jim neumožnit, aby jejich prostřednictvím klienti mohli oficiálně komunikovat i se státem.

 

Projednávání zákona, kterému se také začíná přezdívat „digitální ústava“, by v parlamentu mohlo začít po novém roce.