Novinky Mediální výstupy

 

 

Vražda dvou mladých lidí, kteří měli život před sebou, je obrovská lidská tragédie a bolest pro jejich blízké. Skutečnost, že vražda páru podle policie souvisela s Kuciakovou prací, pak tuto lidskou tragédii posouvá do další roviny. Z té musíme být otřeseni my všichni, protože do svobodné, standardní a vyspělé země podobné mafiánské praktiky patřit nemohou. Novináři by ve standardní zemi neměli pracovat se strachem o svůj život. Využívat však tuto tragédii k útoku na prezidenta Zemana, i když byl jeho pokus o vtip na téma likvidace novinářů podle mě naprosto nepatřičný, ale také odmítám. Je to tragédie, na kterou velmi nepovedený a velmi nepatřičný Zemanův vtip samozřejmě žádný vliv neměl. Nerozehrávejme podobné hrátky.

 

 

Nechci a nebudu se pouštět do komentování jednotlivých vět pana Šafra, já bych podobná slova určitě nevolil, nikdy bych si o našem národu nedovolil říci, že je plebejský. Proto nabídnu, byť vzhledem k formátu rozhovoru v nutné zkratce, svůj pohled na tragické 70. výročí komunistického puče. Komunistický puč, respektive únorové události nespadly zčistajasna z nebe, šlo o vyvrcholení dlouhodobého politického, intelektuálního a společenského pohybu. Komunismus nám nebyl importován navzdory přání většiny tehdejší společnosti někým zvenku. Půdu pro jeho nástup jsme si vytvořili v naší zemi sami. Definitivní převrat pak určitě usnadnila slabá demokratická politická reprezentace, která nebyla schopna personálně a programově být komunistům alternativou. Nástup komunismu ale umožnilo i tehdy převládající kolektivistické, levicové smýšlení sdílené a šířené i takzvanou intelektuální elitou. To sehrálo obrovskou roli, nebylo to jen o dělnících, jak by mohly dostupné černobílé obrázky tehdejších událostí napovídat.
 

Někteří historici poukazují na skutečnost, že i v hospodářské politice komunisté pokračovali v již dříve nastoupené cestě. Upozorňují, že se zestátňovalo dávno před únorovými událostmi a komunisté jen završili dávno rozběhlý proces, který začal třeba už poválečnou konfiskací majetku odsunutých Němců.
 

Převládající levicové smýšlení se projevovalo i v hospodářské politice, která byla dávno před únorovým pučem jasně levicově a intervencionisticky zaměřena. Značná část ekonomiky byla skutečně zestátněna již před únorovým pučem, komunisté proces totálního zestátnění ekonomiky v míře, která byla i v rámci socialistického bloku výjimečná, tragicky završili.
 

Vlastnická práva a úcta k jejich nedotknutelnosti byla samozřejmě nalomena, i když snad všichni chápeme, že poválečný vývoj má svoji logiku, posloupnost a odsun Němců včetně zabavení jejich majetku byl pochopitelnou reakcí na míru tragédie, kterou Němci a jejich nacistický režim nejen na našem území způsobili. Obecná neúcta a absence víry v individuální vlastnictví se ale projevovala i vůči majetku, který se už odsunu Němců nijak netýkal. To všechno a jistě mnohé další definitivně otevřelo cestu komunistů k neomezené moci, která přinesla naší zemi naprostou ztrátu svobody, spoustu zmařených lidských osudů a hospodářský úpadek.

 

 

Pana Ondráčka jsem samozřejmě do čela komise pro GIBS nevolil a nevolil ho nikdo z poslanců ODS. To byla práce hlavně poslanců z hnutí ANO, kteří komunistům v tomto pomohli. Já nezpochybňuji mandát pana Ondráčka jako poslance, ale KSČM nemá špetku sebereflexe, že ho tlačila zrovna do čela této komise. Jsem rád, že vznikl tlak, který nakonec vedl k tomu, že z čela komise musel odejít. Za neakceptovatelné považuji výroky předsedy KSČM Filipa v nedělní televizní debatě, kde Ondráčka hájil tak, že ospravedlňoval brutální zásah proti studentům toužícím po svobodě v listopadu 1989. To je pro mě naprosto za hranou a nepřijatelné. Pan Ondráček pak mě a mé kolegy před svou rezignací nazval ve Sněmovně demokratickou žumpou. Je to šílené a nestydaté, ale buďme šťastní, že žijeme v zemi, kde je svoboda i toto říkat. Hlavně komunisty nezakazujme a nechtějme, aby se přejmenovali. Takhle všichni víme, s kým máme tu čest.

 

 

Svědčí to o tom, že pro většinu občanů podíl KSČM na exekutivě už bohužel není problém. Ondráček dokázal část veřejnosti proti sobě vybudit, ale komunisté dnes v klidu vládnou na krajích a vše směřuje k tomu, že se o ně bude opírat vláda ČR. Mě osobně to trápí, já bych v takové vládě být samozřejmě nemohl, ale dnes téměř vyzmizíkovaným sociálním demokratům je to úplně jedno. Hlavně, že si zachrání pár vládních křesel. Andrej Babiš chce hlavně vládnout, je mu jedno s kým. Já a moji kolegové můžeme dělat „jen“ to, že budeme usilovně pracovat na tom, aby tady přestalo dominovat stávající levicové smýšlení, aby se pravice znovu vzchopila do té míry, že komunisté opět nebudou mít šanci vládnout. Nezapomeňme ale, že vedle ideologie komunismu, která historicky a za cenu obrovských nákladů selhala, nám tu rostou další neomarxistické ideologie. Těm je nakloněna i řada lidí, kteří se jinak označují za pravicově smýšlející. Všechny ideologie multikulturalismu, europeismu, feminismu, humanrigtismu ohrožují naši svobodu dennodenně i bez komunistů.

 

 

Myslím, že termíny „neonacista, neofašista, hnědnutí“ a podobné jsou skutečně dnes nadužívány, a nemám z toho radost proto, že až se znovu skutečný nacista a fašista objeví, inflace používání tohoto pojmu zapůsobí tak, že už to nikoho nezarazí a nevyděsí. Nemám vůbec žádnou potřebu hájit Okamuru a jeho boys, které považuji za nebezpečí pro politický systém této země, a to především kvůli jejich ambici zavádět prvky přímé demokracie.

 

 

Věřím v zastupitelskou demokracii a jejich návrhy a pokusy na obecná referenda a přímou volbu starostů jsou dalším dílem demontáže standardního politického systému, který jsme tu před nedávnem ještě měli. To je tragédie, protože na to mohou nalézt ve Sněmovně spojence například v hnutí ANO, které SPD potřebuje, či mezi Piráty. V tom jsou pro mě skutečnými extremisty.

Zaznamenal jsem i podivné výroky o Letech a zlehčování utrpení lidí, kteří tímto táborem prošli. To je samozřejmě nepřijatelné a odsouzeníhodné, přesto já osobně si pod neonacistou představuji lidi s jiným programem a rétorikou, než má dnes Okamura. Problematický je pro mě ale i podivný způsob a cena vyvlastnění vepřína v Letech.

 

 

Text Jiřího Weigla, snad všichni tuší, že vzdělaného historika, je velmi dobrý a doporučuji ho všem přečíst. Téma Letů bylo ovládnuto politikou korektností a komentář Jiřího Weigla do toho vnáší rozum a světlo, aniž by se jakkoliv dotýkal důstojnosti či jakkoliv snižoval oběti a osudy lidí, kteří táborem prošli. Najdete ho na stánkách Institutu Václava Klause.

Relativizovat vinu za druhou světovou válku a část té viny přenášet na oběti druhé světové války je samozřejmě nepřijatelné. Neznám, do jaké míry s tím měli a mají problém v Polsku, ale i před přijetím zákona jsem já osobně dobře chápal, že šlo v Polsku o nacistické koncentrační tábory, německé tábory umístěné na okupovaném území Polska.

 

 

Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm, chtělo by se na první dobrou odpovědět. Ale vážně, za prvé si myslím, že vystoupení z EU není dnes skutečným, vážně míněným politickým tématem a návrhem, který by měl oporu ve většině společnosti. Dnes nenajdete politickou většinu, která by vážně navrhovala referendum o vystoupení z EU. Spíš je to na jedné straně snaha se výrazně odlišit od mainstreamu a na straně druhé kladivo na všechny ty, kteří jsou k dosavadnímu způsobu evropské integraci kritičtí. Chybí tady naprosto normální debata o nákladech a výnosech členství v EU a o tom, zda je současná hloubka integrace a centralizace EU racionální a výhodná. Já jsem přesvědčen, že nikoliv, že míra integrace, centralizace a přeregulovanosti EU nám škodí a že by bylo dobré v míře evropské integrace zařadit zpátečku. To není návrh na vystoupení z EU, to je přiznání si toho, že má EU až příliš pravomocí a že se snaží získat další, které by měly být na úrovni národních států.

 

 

EU potřebuje hlubokou reformu či spíše dnes už transformaci, tedy systémovou změnu. Nejvíce hlasů do náruče těch, kteří volají po vystoupení ČR z EU, přinášejí ale ti, které citujete a kteří jakéhokoli kriticky uvažujícího člověka o EU automaticky nálepkují Putinovým agentem. Chtějí, aby bylo povoleno EU jen chválit, což je ta nejlepší cesta, jak tento projekt zabít. Tato neschopnost přiznat si vážný demokratický deficit EU, přeregulovanost a přebyrokratizovanost EU, sílící tlak na další integraci přes odpor občanů v evropských zemích, neschopnost zastavit a poučit se z Brexitu, to jsou plusové body pro zastánce odchodu ČR z EU.

 

 

Nejsme žádní chudí příbuzní Západu. Paní Merklová zapomíná, že velmi rychle po pádu komunismu jsme my i další postkomunistické země otevřeli své trhy výrobcům ze Západu. To byl a stále je obrovský benefit i pro německé výrobce. To je nesrovnatelné s eurodotacemi a jejich často sporným efektem. Je to i o kvalifikované, levné pracovní síle, kterou zahraniční výrobci u nás využívají. Podívejme se, kolik dividend odpluje mimo hranice ČR.
 

Já nad tím nebrečím, byla to i naše svobodná volba, přinášelo to benefity i nám, ale ať paní Merkelová nevyvolává pocit, že jsme pro ni jen chudým příbuzným, který čeká s nataženou dlaní. Rozsah problémů způsobených migrační krizí jde z velké části právě za kancléřkou Merkelovou, nemůže od nás chtít, abychom platili za její fatální chyby. Její slova nejsou o solidaritě, je to prachsprosté vydírání. Pokud by nás přehlasovali v otázce přijímání migrantů, doporučuji takové rozhodnutí likvidující naší suverenitu nerespektovat i za cenu sankcí.

 

 

Já jsem zásadním odpůrcem obecného referenda a dalších prvků přímé demokracie. Přímá demokracie neznamená lepší demokracii, než kterou nabízí klasický zastupitelský systém. Máme dost příkladů z reality. Všichni mluví o Švýcarsku, ale to je úplně jiný historický vývoj a příběh, takovou věc nejde jen tak přenést do našich podmínek a myslet si, že bude fungovat podobně. Už přímá volba prezidenta byla obrovskou chybou destruující náš zastupitelský politický systém.
 

To ale neříkám proto, že bych si myslel, že jsou naši spoluobčané tupci. Naopak, věřím selskému rozumu naší společnosti více než elitářům, kteří normálními lidmi pohrdají a nevidí si na špičku nosu. Přesto jsem přesvědčen, že lidé mohou velmi výrazně uplatnit svoje preference v zastupitelském systému, který vede k hladší a lepší správě země než časté hlasování v referendech.

 

Takže referendum vůbec?
 

Referendum by mělo být výjimečným institutem, ve kterém by se měla řešit pouze témata přesahující několik volebních období. To bylo třeba referendum o vstupu ČR do EU. Tehdy jsem tak drsnou kritiku inteligence našich spoluobčanů a boj proti referendu od dnešních jeho odpůrců neslyšel. Zkrátka, když je výsledek v souladu s jejich přáním, pak je referendum možné, když by hrozil opak, označí lidi za hlupáky. To přeci nejde. Já osobně bych například uvítal referendum o vyvázání se z povinnosti přijmout v ČR euro. To je pro mne jedno z výjimečných témat, kdy bych referendum připustil a uvítal. Obecné referendum ale odmítám a varuji před ním.

 

 

Požadavek pana Junkcera je potřeba samozřejmě odmítnout. Nechť se pan Juncker konečně probudí a zapřemýšlí, proč nastal Brexit, proč napříč Evropou roste obliba stran akcentujících národní otázky, jako je německá AfD, a přestane podobné věci znamenající další výrazné kroky směrem k likvidaci národních států a posilování moci Bruselu navrhovat. Doufám, že tomu zamezí samotné politické reprezentace a nebude o tom třeba jakékoliv referendum vyvolávat.
 

Pan Babiš se tváří, jak bude v EU razantní, tak chci slyšet hlasité odmítnutí podobných nápadů. Zatím mám pocit, že má pan premiér spíše silnou rétoriku doma, a pak v Bruselu slíbí podepsat takzvaný fiskální pakt. Proč proboha? Doufám, že to tak nebude pokračovat. V tomto nechci získávat laciné domácí politické body. Opravdu bych si přál, aby premiér Babiš nepřipustil další přenášení pravomocí z ČR na EU a byl v tomto opakem eurosvazáka Sobotky.

 

 

Dokud tradiční politické strany nezačnou brát vážně témata, která lidi skutečně trápí a zajímají, budou protestní strany růst. Pokud budou tradiční strany dál tlačit na prohlubování evropské integrace přesto, že má EU vážné problémy a lidé si další přenášení pravomocí na Brusel nepřejí, pak protestní strany a hnutí napříč Evropou budou růst a sílit, a to bez ohledu na to, že mohou být jinak podivné, monotematické, v řadě méně důležitých témat ideově neukotvené. Tyto politické síly nebudou poraženy jen tím, že jim budou mainstreamová média do omrzení dávat nálepku populistů. Budou poraženy jen tehdy, pokud se dříve dominantní politické strany vrátí ke svým voličům, které opustily. Kroutil jsem hlavou při sledování ČT24, kde nějaký analytik komentoval italské volby a říkal, že podle průzkumu si přejí Italové evropská řešení. Nejlepší průzkum jsou ale volby a ty dopadly zcela jinak. Ti „hloupí“ voliči ne a ne ty analytiky a průzkumy poslechnout a zase volili jinak. Se sarkasmem dodávám, že pak je těžké budovat ten euroráj…

 

 

Jsem důsledným obhájcem svobody slova. Je to jedna z nejdůležitějších hodnot, které nám svobodná doba přinesla. Nechci žít v orwellovském světě jedné povolené pravdy, nechci žít v diktátu politické korektnosti. Otevřít Pandořinu skříňku tím, že se budou opravovat či preventivně mazat příspěvky na sociálních sítích, je ta nejlepší cesta, jak do zmíněného orwellovského světa dospět. Budu hájit svobodu slova i za cenu, že ji někdo může zneužívat. V diskuzi pod svými články a rozhovory na Parlamentních listech se občas dočtu reakce opravdu podle mě duševně chorých lidí včetně zmínek o mé likvidaci. Přesto, že to může moje blízké děsit, jsem schopen tuto cenu za svobodu projevu nést. Je to jedna z nejcennějších hodnot.

 

 

Byl jsem jedním z prvních politiků, s největší pravděpodobností úplně první, kdo se pana kardinála Duky veřejně zastal. Krátce po zveřejnění zprávy o žalujícím dopise jsem zveřejnil toto prohlášení, na kterém nemám ani dnes cokoliv měnit. To prohlášení zní: „Kardinál Dominik Duka je pro mě mravní i názorovou autoritou. V době každodenní relativizace tradičních hodnot je jeden z mála, kdo je dokáže bránit. Je tak lidsky nízké a trapné na něj ‚žalovat‘ dopisem ve Vatikánu. Ustál udávání za komunismu, věřím, že ustojí i tento dopis.“ K Halíkovi nemám potřebu ani chuť se vyjadřovat. Patřil vždy k jiné názorové skupině než já.

 

 

Je to chyba, vůbec to nechápu a budu proti tomu ve Sněmovně vystupovat, aby tento krok vlády Sněmovna nepodpořila. Jediným vysvětlením je, že nás chce Andrej Babiš přiblížit euru, nebo chce podpořit myšlenkový a politický směr současné evropské integrace. Obojí je pro mě nepřijatelné a Andrej Babiš nebude zřejmě tak asertivním vůči Evropské unii, jak říká nahlas u nás doma pro své voliče.
 

Upozornil bych ale ještě na jinou věc. Po skončení mandátu Václava Klause bylo symbolické přihlašování se k fiskálnímu paktu či věšení vlajky EU na Hradě otázkou jakési podivné „prestiže“, znamením, že dochází ke změně kurzu vůči EU, že skončila éra sebevědomé České republiky a nastala éra České republiky, která nechce „dělat v Unii problémy“. Tehdejší politická reprezentace se k těmto krokům hlasitě přihlašovala, současné vládní hlasování o fiskálním paktu však proběhlo prakticky v tichosti a téměř jen jako „bod pod čarou“ na programu vlády. Co to? Že by změna trendu? To je podle mne politicky velmi zajímavé a úsměvné.

 

 

Je jich celá řada, vláda připravuje zrušení superhrubé mzdy, ale zároveň nám chce zvýšit sazby daně, tedy k žádnému dramatickému snížení daňového zatížení nedojde. Ze solidární přirážky chce udělat natrvalo druhou sazbu daně z příjmu fyzických osob, čímž chce definitivně pohřbít koncept rovné daně, který je podle mě správný. Odkládá se snížení u nás vysokých vedlejších nákladů práce, protože vláda sice přidává důchodcům, ale jakkoliv neřeší dlouhodobou udržitelnost veřejných rozpočtů. Nedochází ani ke zjednodušování daňového systému a legislativy dusící naše podnikatele. Chybí představa, jak posilovat a budovat pozici českému kapitálu tak, aby tu nepodnikaly jen velké zahraniční korporace odvádějící vysoké dividendy za hranice. Témat je řada, ale velký pokrok s touto vládou nečekám.