Novinky Mediální výstupy

 

 

To, co vidíme na začátku roku, souvisí s tím, že minulý rok byl volební. Konaly se volby do Poslanecké sněmovny a koaliční strany levicové vlády se snažily zavděčit potenciálním voličům předvolebními dárečky. Státní rozpočet, respektive veřejné finance kvůli tomu z roku na rok nezbankrotují. Prohlubujeme tím ale jejich strukturální potíže, které se projeví v období ekonomicky složitějším, než je dnes. Několikátý rok za sebou slušně rosteme, a přesto Andrej Babiš v předchozí vládě připravil a jako premiér schválil rozpočet s vysokým deficitem ve výši 50 miliard. V době ekonomické kondice, jakou zažíváme, bychom měli mít rozpočet vyrovnaný.

Nadělovali hlavně sociální demokraté, ve volbách stejně propadli.

 

To samozřejmě podepisuji. Z velké části to šlo na vrub sociální demokracie, která si myslela, že jí stejně jako v minulosti volebně zafunguje uplácení své voličské skupiny. Ukazuje se ale, že voliči už na to příliš neslyší. Ale neházejme vinu jen na sociální demokraty. Všechny rozpočty připravoval tehdejší ministr financí Babiš, který za nárůst státního přerozdělování nese rovněž odpovědnost.

 

 

Považuji institut minimální mzdy za špatný a nesmyslný jako takový. Je to vstup státu do svobodné smlouvy a dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, kterou obě strany uzavírají po vzájemném souhlasu. Řada zemí na západ od nás centrálně stanovenou minimální mzdu vůbec nemá a dlouhodobě má trh práce v lepší kondici než země se stanovenou minimální mzdou. Považuji ji za škodlivou zejména vůči těm nejméně kvalifikovaným zaměstnancům s nejmenšími příjmy. Ty to destruuje nejvíc.

 

 

Lidé, kteří dnes pobírají ty nejnižší mzdy, mohou snadno přijít o práci, pokud stát nařídí zaměstnavatelům přidat jedenáct procent bez ohledu na jejich možnosti. To některé z nich povede k tomu, že nejméně kvalifikované zaměstnance raději propustí. Není to tak velký problém dnes v době ekonomického růstu, kdy není zaměstnanců dost. Ale v dobách ekonomického poklesu, který dříve či později přijde, to problém bude. Škodlivá je centrálně stanovená minimální mzda i kvůli rozdílům ve mzdách v jednotlivých regionech a odvětvích. Zvýšení minimální mzdy neudělá příliš problémů v Praze, kde je průměrná mzda výrazně vyšší než ta minimální. Ale například v Karlovarském kraji může mít daleko dramatičtější dopad. To samé platí o rozdílech v jednotlivých odvětvích. Zatímco třeba automobilový průmysl jde nahoru a může si dovolit platit dělníky lépe, stavebnictví je na tom jinak. Přesto musí vyplácet stejně vysokou minimální mzdu. Přeji lidem vyšší než minimální mzdu, ale větší blahobyt fakt nejde nařídit razítkem z úřadu vlády. Paradoxně tím vláda škodí nejzranitelnějším na trhu práce.

 

 

Například zvýšení ošetřovného pro lidi, kteří se dlouhodobě starají o své blízké. To je věc, za kterou bych vládu nepeskoval, byť bychom potřebovali systém dlouhodobé péče o blízké řešit systémově. Aby tu skutečně byla motivace starat se o své blízké, zároveň to nekomplikovalo situaci zaměstnavatelům atd. Ale nelze každý rok přidávat na všemožných dávkách, rozšiřovat okruh jejich příjemců a neřešit rozšířené zneužívání sociálních dávek.

 

 

Je to takový nestrukturovaný souhrn nápadů a receptů. Některé jsou smysluplnější, některé méně. Ale postrádám tam výčet hlavních směrů, kterým bychom se měli ubírat. Je tam zmínka o penzijní reformě. Ale už se tam nepíše ani náznakem, jak by měla vypadat. Místo toho tam je spousta nepodstatných detailů. V otázce penzí vláda píše, že bude chtít oddělit důchodový účet od státního rozpočtu. To je dílčí aspekt, chybí hlavní obrysy případného reformovaného systému penzí. Vize hlavních reforem chybí v sociální oblasti, ale i ve zdravotnictví.

 

 

 

Základní typy penzijních systémů popsány jsou a není jich nekonečno. Příliš nového vymyslet nepůjde. Je třeba shodnout se, zda chceme v penzijním systému mít větší míru zásluhovosti, nebo rovnosti. Osobně si myslím, že stát zásluhovost řešit nemá. Tu si má každý člověk vyřešit sám svými úsporami či investicemi během ekonomicky aktivní části života. Stát má garantovat jistou úroveň důchodu, na které se shodneme tak, abychom poskytli budoucím penzistům pouze základní finanční obnos. K tomu se přidají soukromé úspory či investice. Záměrně říkám budoucím penzistům, protože jakákoliv reforma se může dotknout pouze těch, kteří mají před sebou dostatečně dlouhou dobu v zaměstnání, aby se mohli na důchod podle nových pravidel připravit. Ať už půjde změna penzí jakýmkoliv směrem, je třeba do systému dostat více soukromých zdrojů.

 

 

Spoléhání se jen na výplatu z veřejných rozpočtů bude v budoucnu, kdy důchodců bude více a ekonomicky aktivních méně, nebezpečné. Je zřejmé, že peněz na rozdávání prostřednictvím veřejných rozpočtů bude méně. Nicméně se obávám, že manažerismus, který bude charakterizovat nového premiéra a jeho vládu, k nějaké formulaci systémové reformy penzí nepovede. Budou řešit dílčí věci, ke změně celku se neodváží.

 

 

Sněmovna je jiná než ta, která EET schválila. V tomto směru je v ní více lidí s racionálnějším pohledem na EET i v kontextu toho, že EET nějakou dobu funguje, a nepřináší tak zázračné výsledky, jak autoři na začátku slibovali. Doufám, že se minimálně podaří systém redukovat, když ne rovnou zrušit.

 

 

Myslím, že byrokracie bude růst, tak jako rostla za té předchozí vlády. I podle rozpočtu na rok 2018 stát počítá s nárůstem státních zaměstnanců. A každý nový, ale i stávající úředník, bude chtít odůvodnit svoji existenci a potřebu být placen z peněz daňových poplatníků a určitě si vymyslí svoji nepostradatelnost prostřednictvím nějakého nového formuláře, statisticky či regulace. Poroste i státní přerozdělování, rostou státní výdaje i příjmy.