Projev k situaci v Evropské unii po brexitu
Vážený pane předsedající, dámy a pánové.
Trošku se posunu mimo tu vnitrokoaliční roztržku, která se tady odehrává a pokusím se být naopak velmi vstřícný k vládě a ke všem ostatním parlamentním stranám, protože pokládám tu situaci, která v Evropě nastala za velmi vážnou. Oni si to možná všichni neuvědomují a myslím si, že pro Českou republiku se v příštích dnech otevřou otázky, které se týkají kvality naší národní suverenity, toho, v jakém společenství chceme a budeme se pohybovat, jakým budeme čelit tlakům. A že je na místě pokusit se tady nalézt, pokusit se nalézt nějakou národní shodu, alespoň minimální konsenzus, se kterým bychom mohli prosazovat svoje zájmy v Evropské unii.
Nemá samozřejmě smysl opakovat, že unie se důsledku britského referenda dostala do nové, naprosto bezprecedentní situace, že je to krok do neznáma, že to může znamenat i konec integračního procesu. Uvidíme. Samozřejmě všechny důsledky dnes není schopen nikdo domyslet ani v Bruselu, ani nikde jinde.
Když se podíváme na první reakce bruselských politiků a často reakce velmi hysterické, tak si uvědomíme, že oni si prostě některé věci nepřipouštěli, nechtěli si je připustit a dosah toho, co se stalo, si nepřipouštějí ani teď. V každém případě můžeme říct, že je to konec EU tak, jak ji známe. A mně je jasné, že po pár dnech a týdnech budeme svědky bagatelizace, ti lidé nevěděli, jak hlasují, a mohlo by se to opakovat. To všechno známe už přece z minulosti z referend, která se opakovala, ať už v Dánsku, nebo v Irsku, nebo z referend, která nakonec byla v jistém smyslu ignorována, jako byla referenda ve Francii nebo Nizozemí, ale to, co se odehrálo v Británii, je něco kvalitativně jiného. Nepůjde to bagatelizovat. Poprvé se hlasovalo o vystoupení země z EU. To hlasování dopadlo jednoznačně, Britové řekli jednoznačně: ano, chceme vystoupit a také vystoupí. A EU bez Británie, EU bez Británie, to zdůrazňuji, je úplně jiný projekt, než jaký jsme znali, a může nám pan Juncker vykládat, co chce. EU tak, jak byla z Evropských společenství vytvářena, byla samozřejmě vytvářena jako konstrukce, do které Velká Británie neodmyslitelně patří. Brexit je nicméně, a tak to musíme chápat, nebo zkusme to tak chápat, samozřejmě i příležitost nebo může to být příležitost. Je to poslední šance, jak EU změnit tak, aby byla do budoucna společenstvím ekonomické prosperity, politické stability, bezpečnosti a také, a to také zdůrazňuji, a také přitažlivým modelem mezistátního uspořádání, což teď v žádném případě není.
A ještě jedno slovo zdůrazňuji, a to je slovo poslední. Poslední příležitost, poslední šance. EU se nejen stále více odcizuje občanům, a já tady používám rád to slovo odcizení a musím přiznat, že některé pojmy nadužívané levicí mají svůj půvab a svoji výkladovou přesnost, unie se po léta odcizuje svým občanům, ale v poslední době také zřetelně oslabuje síly evropských zemí, místo aby je posilovala, a navíc nedokáže vyřešit žádný větší problém, se kterým se v Evropě setkáváme. A stále víc lidí si řeklo, takovou EU nepotřebujeme, a řekli si to britští občané a s nimi si to říká stále víc občanů v jiných zemích EU a říkám to i já. Pokud EU nezměníme, tak se s ní potopíme všichni.
A brexit nám otevírá historickou příležitost pro reformu. A snad to pochopili i představitelé, aspoň někteří představitelé, evropské politické elity a snad to pochopila i vláda České republiky.
Drobná naděje tu je. Za poslední týden jsme z úst dlouholetých zastánců dosavadního směřování Evropské unie, tedy toho utahování šroubů integrace bez ohledu na to, jaká je realita a co si o tom myslí občané, tak jsme od těchto zastánců hlubší integrace slyšeli, že unii je třeba změnit, aby lépe vyhovovala zájmům občanů EU, že je potřeba ji reformovat.
Mně nevadí, že to říkají až teď, a přitom se nám vysmívali, když jsme to říkali už před lety. Já to beru pragmaticky. Je-li šance na změnu, pojďme ji dělat společně, pojďme ji dělat společně realisté i polepšení prointegrační ideologové. Ale i v tomto volání po reformě je zapotřebí dobře číst, rozumět a překládat, co se v eurospeaku, co se v evropském jazyku vlastně říká.
Z úst předsedy Evropského parlamentu Martina Schulze nebo předsedy Evropské komise Jean-Claude Junckera jsme mohli slyšet v posledních dnech volání po Evropě, která je akceschopnější a efektivnější. A pokud byste se zabývali tak dlouho a detailně Evropskou unií jako já, tak byste věděli, že akčnost v bruselském jazyce znamená utužování integrace za každou cenu, a efektivnost byla v historii evropské integrace vždy protikladem k její demokratičnosti a veřejné podpoře. Takže musíme být tady velmi opatrní, protože zdá se, že stejný toxický obsah se nám tu nabízí zabalený v modernějším obalu. A takovouto představu o reformě je potřeba hned a jasně odmítnout. Když už pan Juncker neodstoupil, a to bohužel i hlasy politických stran zastoupených v této Sněmovně, nebyl odvolán, a když už neodstoupil sám, tak aspoň je potřeba mu jasně říct, že takovou reformu, kterou on má na mysli, od počátku odmítáme, protože to by nebyla žádná reforma, to by bylo pokračování v dosavadní špatné cestě, jen bychom po té cestě šli ještě rychleji a ještě bezohledněji.
Budoucí reforma musí jít přesně opačným směrem. Přestat integrovat za každou cenu, zachovat vnitřní trh a vrátit část rozhodování národním státům, odstranit zbytečné regulace, a naopak se začít více společně starat o obranu a bezpečnost. Chci v této souvislosti jasně říct: Teď nejde v první řadě o to, kdy a za jakých podmínek Británie odejde. To je samozřejmě jedno z témat, ale není to to první téma. To první a hlavní téma, o které jde, je to, jak bude Evropská unie vypadat a jak se změní. A v tomto směru my musíme vést i politickou debatu v České republice.
Mnozí naši představitelé, včetně mě, mluvili v této souvislosti o potřebě hledání národního konsenzu, národní shody. Sám jsem vyzval k jednání všech demokratických politických stran bezprostředně po vyhlášení výsledku britského hlasování a jak jsem říkal už na začátku, chci tomu hledání shody, hledání konsenzu ve věci národních zájmů napomoci i dnes ve svém dnešním vystoupení.
Já jsem, pane premiére, poslouchal velmi pozorně vaši dnešní řeč, ale také jsem poslouchal vaše vystoupení na tiskové konferenci po jednání Evropské rady v Bruselu a mohu říct, že s řadou vámi představených obecných principů, jak směřovat úvahy o budoucí integraci, mohu souhlasit, a to především s těmito: Evropská komise by měla být méně aktivistickou vládou, ale spíše orgánem, který se snaží najít kompromis a shodu v oblastech, ve kterých chtějí členské státy spolupracovat. Dále mohu souhlasit s tezí, že v rámci institucí Evropské unie by měla být posílena pozice rady coby zastánce zájmů členských států. Integrace by měla mít větší respekt k rozdílnosti národních zájmů členských států a také, jak jste řekl minulý pátek pro Českou televizi v bezprostřední reakce na výsledek referenda, unie by měla být flexibilnější. Souhlasím s vámi i v tom, že by měla být posílena spolupráce členských zemí v oblasti bezpečnosti a obrany.
Je také ale potřeba říct hned na začátku té debaty, aby měla smysl, v čem se neshodneme. Neshodneme se například v zásadní věci, a to je v otázce potřeby otevření smluv. Včera jste na tiskové konferenci v Bruselu řekl, že otevírání smluv není na pořadu dne, neboť by to byl příliš složitý proces. Ale já se obávám, vážený pane premiére, že pokud myslíte slova o nutnosti reformy Evropské unie vážně, a já je tak chci brát, budete si vy i celá vláda muset zvyknout na myšlenku, že reformní proces bude složitý a bude se dotýkat podstatných věcí, jinak to žádná reforma nebude a budou to jenom prázdné fráze, ze kterých vás tady vaši koaliční partneři obviňují. Ten proces bude složitý a bude složitý i proto, že složitá je nová strategická geopolitická a politická situace, která odchodem Velké Británie z Evropské unie nastává. A česká vláda, česká diplomacie, ale i politické strany jako reprezentantky veřejnosti na tu novou situaci budou muset hledat odpovědi. Dovolte mi, abych aspoň hlavní body této situace krátce shrnul, abychom si všichni uvědomili, o co se tu jedná.
Za prvé. Dochází nebo dojde ke změně geopolitické rovnováhy v rámci Evropské unie. Odchodem Velké Británie ztrácí Evropská unie něco, co bychom mohli nazvat atlantickou kotvou. A naším úkolem bude nastavit vztahy s Británií tak, aby byla i nadále mostem transatlantické vazby se Spojenými státy americkými, aby byla také naším spolehlivým a klíčovým partnerem nejenom v otázce obrany, ale i v otázce bezpečnosti a zpravodajské spolupráce.
Když mluvím o geopolitické rovnováze, tak musím také připomenout, že to byla Velká Británie, která v rámci Evropské unie vždy vyvažovala tradičně otevřenější vztah některých jiných členských států k Rusku. Vlivové těžiště se v rámci Evropské unie odchodem Velké Británie posune více do středu Evropy, a to znamená, že Německo se stane ústředním unijním hráčem, ještě silnějším než teď, s dostředivým vlivem, a to zejména kvůli ekonomické síle, a nejenom kvůli ní, ale také díky schopnostem civilní mocnosti, kdy je mnohými zeměmi dokonce považováno, ať oprávněně nebo neoprávněně, za pragmatického krizového manažera. A uvědomme si, co to znamená a co to znamená i pro Českou republiku. Německo bylo a je hlavním zastáncem užší integrace eurozóny, která by měla v očích Německa být jakýmsi nástrojem užší politické integrace. A tuto variantu vývoje, kterou zde teď nastiňuji, nakonec předpokládá i česká vláda ve své strategii působení České republiky v EU. A to je problém. A to je velký problém pro Českou republiku, protože eurozóna je problematická, je problematická ekonomicky i strukturálně a posunem těžiště moci do Německa, do střední Evropy lze předpokládat, že vzniknou a zesílí politické tlaky na to, abychom i my co nejrychleji přistoupili do dluhové unie, abychom co nejrychleji vstoupili do eurozóny. Ostatně první signály se už objevují.
A česká vláda si bude muset odpovědět na otázku, do jaké míry je to v zájmu České republiky, jak na tyto tlaky a výzvy bude reagovat, a taky do jaké míry se tento vývoj slučuje s voláním po flexibilnější a volnější evropské spolupráci. Ale nalijme si čistého vína hned na začátku naší vnitrostátní debaty. Posílení vlivu Německa přináší další zcela konkrétní otázky. Například to, zda německý koncept unie tvrdého jádra v podobě eurozóny bude také znamenat třeba tlak na přijetí německého pojetí unijní, energetické, nebo migrační politiky a další související otázky. Tyto věci nelze ignorovat, nelze o nich nemluvit. Na tyto věci musí mít Česká republika strategii. Musíme jasně vědět, jak postupovat, co je pro nás výhodné a čemu se budeme bránit a s kým se tomu budeme bránit. O těchto věcech je potřeba začít okamžitě mluvit.
Za druhé s touto otázkou souvisí další prvek nového strategického prostředí, a to je to, co se nazývá diferencovanou integrací. A ta diferencovaná integrace, o které teď mluví česká vláda, ta je samozřejmě v Evropské unii již do jisté míry realitou, a jak jste sám, pane premiére, řekl, v budoucím uspořádání Evropské unie by měla hrát ještě větší roli. Ale - ale - Česká republika musí zabránit tomu, aby zde vznikla unie dvou kategorií, například integrační jádro kolem eurozóny a ostatní členové Evropské unie, kteří budou členy druhé kategorie. A to bude nesmírně složitá debata, a nejenom nesmírně složitá debata politická, ale i nesmírně složitá debata právní. A vodítkem, jak z této diskuse ven, mohou být principy, které jsou obsažené v reformní smlouvě, kterou Británie s unií dojednala, která sice není právně platná, ale některé její návrhy jsou stále politicky aktuální. A myslím, že bychom to měli jako Česká republika v jednáních o budoucím uspořádání Evropské unie zohlednit a aktivně s těmito principy pracovat. Mám teď na mysli především výklad principů stále užší unie, který potvrdila Evropská rada v červnu, kdy to už neznamená, že všichni musejí postupovat stejnou rychlostí ke stejným cílům, a také ten zmiňovaný princip zrovnoprávnění politické reprezentace členů a nečlenů eurozóny, který je z hlediska České republiky mimořádně důležitý.
Tou třetí charakteristikou nové situace je hledání nové rovnováhy mezi evropskými institucemi. Sám jste, pane premiére, zmínil, že musí být posílen mezivládní prvek a že má být posílena role Rady. To Občanská demokratická strana plně podporuje, protože to říkáme už dávno. A nesmí se stát to, co samozřejmě hrozí a čeho jsme v těchto hodinách svědky, že Evropský parlament a Evropská komise využijí stávající diskuse k dalšímu posílení svých pravomocí. Právě brexit a růst radikálních extremistických stran prakticky po celé Evropě nebo ve všech zemích Evropské unie ukazuje, že tato cesta posilování Komise, posilování těchto unijních orgánů nikam nevede. Je to cesta do slepé uličky.
Ale právě v této souvislosti je otázka, zda se spokojíme s neformální řekněme zvykovou změnou role těch jednotlivých unijních orgánů, k té ostatně dochází, anebo, což je podle mě správnější cesta, budeme chtít tuto změnu kodifikovat v primárním právu Evropské unie. A já se domnívám a chci to říct taky jasně při vstupu do té debaty, že mechanismy současných smluv, mechanismy třeba Lisabonské smlouvy, moc prostoru ke změně rolí jednotlivých evropských institucí nedávají a že bude nutná revize Lisabonské smlouvy.
Další otázkou, kterou bychom si jako Česká republika měli klást, pokud nechceme přispívat k pocitu odcizení našich občanů, to je otázka, které politiky a které oblasti z jednotlivých politik vyčleníme tak, aby se o nich nemohlo hlasovat kvalifikovanou většinou, ne aby se nově zařadily do hlasování o kvalifikované většině, aby ty, které už tam jsou, jsme z toho vyňali, aby nemohlo dojít k situacím, k jakým došlo v případě kvót, že jsme právě v tak zásadní věci, která se týká suverenity jednotlivých zemí mohli být kvalifikovanou většinou přehlasováni. A k tomuto, a na tom se asi všichni shodneme, že to je velmi podstatné, k tomuto je také potřeba otevřít smlouvy a k tomu je také potřeba ty smlouvy změnit.
Z toho, co jsem říkal, by mělo jasně vyplynout, že bez změny smluv to nepůjde, že se jim nevyhneme, ale všechny, kteří se toho bojí, bych chtěl ujistit, že s velkou pravděpodobností ke změnám smluv dojde tak jak tak, protože po odchodu Velké Británie musí být kodifikovaná nová váha hlasů v Radě, musí být odstraněny reference o Británii, protokoly o výjimkách, které si Británie vyjednala, atd. atd. Tedy smlouvy se s velkou pravděpodobností otevřou. My bychom měli být na tuto situaci připraveni a neměli bychom se uchylovat ke starým zvykům - k popírání reality, v tomto případě tedy tvrzením, že smlouvy se otevírat nebudou. Smlouvy se otevírat budou. Veďme o tom debatu. A veďme diskusi o tom, co chceme jako Česká republika ve smlouvách změnit. Jinak se zase budeme divit, že to někdo mění bez nás, místo nás, za nás, a budeme tam mít věci, které tam mít nechceme.
Chtěl bych věřit, že vláda tváří v tvář tady všem těmto novým výzvám, o kterých tu mluvím, najde dost odvahy a postaví se k problémům čelem. Nejhorší, co by se nám mohlo stát, je čekat, jak to tam v Bruselu, Berlíně, nebo v Paříži dopadne, co z toho bude. My musíme tady v Praze vědět, co chceme, jaká má být Evropská unie, jaká Evropská unie je pro nás výhodná. My si to tady musíme zformulovat a pak to prosazovat při jednáních a snažit se pro to získat i ostatní. Jinak za nás budou rozhodovat zase jiní. A to je pro mě nepřijatelné. A doufám - doufám - stále ještě, že to je nepřijatelné i pro většinu z vás.
Zároveň bych chtěl vládu vyzvat, aby se k nadcházejícímu vývoji v rámci Evropské unie postavila skutečně aktivně, využila těch nových prostorů, které se otvírají, a využila i velmi pravděpodobného, nebo téměř jistého otevření smluv k příležitosti chránit zájmy občanů České republiky. A to není fráze. To má naprosto konkrétní obsah. Kdybychom se neshodli na ničem jiném, tak jsou dvě věci, ve kterých by si Česká republika měla už teď vyjednat výjimky, a to je výjimka z automatického přijetí eura, a to je výjimka z azylové a migrační politiky.
Pane premiére, ještě jednou vás oslovím, jsem rád, že jste opustil svoji prvotní pozici řešit tu situaci co nejrychleji a uznal potřebu formulovat novou strategii vůči budoucímu vývoji v Evropské unii. V této souvislosti přes všechnu vstřícnost, kterou jsem zde doufám dostatečně demonstroval a projevil, a přes všechnu vstřícnost musím vyjádřit svůj nesouhlas s formátem, kterým se vláda rozhodla tuto novou strategii řešit, a to je ustavení jakési pracovní skupiny, pracovní skupiny moudrých, která by měla do září zásady té nové strategie formulovat. A jak jsem to pochopil, tak opozice by měla být přizvána až ke komentářům, k výsledkům práce této skupiny.
Toto není dobrý postup. Tento postup, který vláda volí, opravňuje k pochybnostem, zda skutečně myslíte svá reformní vyjádření vážně. Protože tohle je de facto kopírování toho, co dělá na evropské úrovni pan Juncker a jak postupuje Evropská komise, kdy skupina domněle osvícených byrokratů bude určovat politické reprezentaci, co má dělat a kdy pak všichni ostatní budou postaveni před hotovou věc.
V této souvislosti vás žádám, vyzývám, prosím, aby se formát té pracovní skupiny rozšířil a aby se demokratické politické strany zastoupené v Parlamentu na práci této pracovní skupiny podílely už od samého počátku její práce. Jedině tak můžeme dospět k nějakému výsledku, který bude odrážet skutečně společné zájmy, které pak může hájit politická reprezentace České republiky bez ohledu na to, jak bude složena.
Za Občanskou demokratickou stranu chci říct, že jsme připraveni aktivně a konstruktivně se podílet na práci této pracovní skupiny. Abych to dokázal, formuluji už teď na závěr svého vystoupení pět principů, které budeme v těch dalších debatách prosazovat.
Občanská demokratická strana bude podporovat takové reformní kroky, které povedou za prvé k Unii flexibilnější a mnohem méně regulované. Za druhé k Unii s větším hlasem národních států. Za třetí k Unii, která zachová integraci pouze v těch oblastech, na kterých se členské státy shodnou. Za čtvrté k Unii se silným vnitřním trhem. A za páté Unii, která bude více spolupracovat v oblasti bezpečnosti a obrany.
Věřím, dámy a pánové, že jsou to principy, na nichž se můžeme shodnout, protože jsou to principy, které jsou v zájmu České republiky. Jsme připraveni jednat o jejich konkrétním naplnění a doufám, odvažuji se doufat, že vláda tuto nabídku, tuto podanou ruku neodmítne.
