Novinky Mediální výstupy

 

Výsledky voleb přinesly zásadní přelom: Výraznou většinu v Poslanecké sněmovně mají strany, které své působení zakládají na odporu k politickému systému, případně na pohrdání politikou jako takovou. Tato antipolitická a protisystémová většina ve sněmovně sice není koherentní, přesto však všechna uskupení, která zahrnuje, můžeme charakterizovat jako levicová a populistická, a to jak z hlediska cílů, tak z hlediska struktury voličů a jejich očekávání. Tato situace neznamená pouze to, že pravolevý politický střet (mnohými považovaný za překonaný) je zpět. Pravici ze vzniklé situace vyplývá zásadní úkol: hájit principy liberální demokracie a parlamentní formy vlády, ale také připravit ucelený program pro dobrou budoucnost České republiky.

 

 

Rizika nynější situace jsou dvojího typu. Jednak můžeme čelit pokusu o přepsání ústavního systému, zejména cestou nahlodávání dělby moci a záruk občanských práv prostřednictvím referend. V současném společenském klimatu nejsou nejmenší předpoklady k tomu, aby referendum plnilo funkci nalezení všeobecné vůle; zcela jistě by se jednalo pouze o krok k další polarizaci veřejnosti a k dalšímu prohlubování příkopů, jako se to stalo již s přímou volbou prezidenta. Jistě, řada prvků našeho ústavního systému odstranění demokracie a svobody brání, ale na rozdíl od minulých dvou dekád už není nepředstavitelné, že k takovým pokusům dojde.

 

Druhý problém je dlouhodobý, méně spektakulární, ale rovněž vážný: Jsme naprosto nepřipraveni na horší časy. Relativní prosperita země se projídá, uplynulé volební období bylo z hlediska systémových počinů a investic státu v podstatě promrháno. Odcházející vláda nebyla konfrontována s nutností řešit v zásadě žádný závažnější problém; orientovala se pouze na korumpování voličů – rozdáváním a slibováním dalšího rozdávání.
 

Odcházející vláda nebyla konfrontována s nutností řešit v zásadě žádný závažnější problém; orientovala se pouze na korumpování voličů.

Lze však čekat, že příznivá ekonomická situace se neudrží navždy. Plyne to jednak z logiky ekonomických cyklů (nelze vyloučit globální vlnu další ekonomické krize) a jednak z toho, že na struktury českých veřejných financí zásadně a tvrdě dopadne snížení přílivu peněz z evropských strukturálních fondů po roce 2020. To zvýší tlak na veřejné rozpočty v Česku a najednou bude nutné se rozhodovat o skutečných prioritách. Současné vládní strany, zejména ANO, které se změnilo v levicově populistickou formaci, na to nejsou připraveny. Ani mentálně, ani z hlediska reálné kompetence.

 

Andrej Babiš si ovšem tato rizika do jisté míry nepochybně uvědomuje. Velmi by se mu hodilo mít koaliční vládu s pravicovým partnerem, na jehož „tlak“ by mohl svádět nepříjemná opatření. Sbíral by populární úspěchy, zatímco problémy by přenášel na koaličního partnera. Pro pravici by to bylo smrtící.

 

 

Pravice musí pracovat na tom, aby fungovala jako tvrdá a srozumitelná opozice, která bude programově a personálně připravena na převzetí správy státu po dalších volbách. Na cestě k tomu však brání zjevná překážka, kterou je rozdělenost dnešní české politiky napravo od středu.

 

1. Pozice přidruženého státu beztak podřízeného evropské legislativě, aby byl zachován přístup na jednotný trh, po roce 2020 jistě také spolu s povinností hradit ekvivalent příspěvku do evropských fondů (na Balkáně by tak kromě „norských“ fondů byly rozdělovány také nějaké fondy „české“).
2. Zpřetrhání všech vazeb volného obchodu (80 % našeho vývozu jde do EU), hraniční kontroly a perspektiva vylidnění země odchodem podstatné části mladé generace (jaké dopady to na zemi má, se lze poučit v baltských zemích a do jisté míry na Slovensku, kde se to z jiných důvodů dělo a děje).
3. Přimknutí se k Rusku a k jeho pokusu o „eurasijský blok“, s nímž však Česko nesousedí geograficky, nemá s ním skutečně významné ekonomické vztahy a rozhodně s ním nesdílí kulturu.