Novinky Mediální výstupy

Rozhovor s Petrem Fialou vyšel na serveru Pravý břeh.

 

ODS pod tvým vedením zdůrazňuje podporu národních zájmů, zejména v otázce bezpečnosti a vyjednání výjimek z eura a migračních kvót. Je to reálné?
 

Každý v Evropě hájí své národní zájmy. Nebojme se toho a nebojme se ani toho označení „národní zájmy“, to nemá nic společného s nacionalismem, ale jde o zájmy občanů České republiky, o zájmy naší země. A my musíme vědět, jaké jsou – což Sobotkova vláda bohužel neví – a musíme je prosazovat. To není nic protievropského, dělají to tak i ostatní. A musíme to tak dělat i my. Je to správné.

 

Výjimku z automatického přijetí eura chceme dlouhodobě. To prosím neznamená, že nikdy a za žádných okolností nechceme přijmout euro, to ODS neříká. Když to bude pro Českou republiku výhodné a eurozóna bude funkční, tak se o tom bavme. My chceme výjimku proto, abychom si mohli sami stanovit, zda a kdy euro přijmeme. To je přece logické, ne? Azylová a migrační politika se vyvíjí špatným směrem a její nové návrhy by v dlouhodobém horizontu kromě návratu kvót mohly znamenat i sjednocování sociálních a daňových politik – a to tedy v žádném případě není v našem zájmu. Česká republika je solidární, chová se solidárně, ale nepodléhejme falešné solidaritě. Neplaťme zbytečně za chyby jiných a nezanášejme si sem problémy, které tu nemáme. O těchto dvou výjimkách jsme přesvědčeni, že je má česká politická reprezentace prosazovat, a to před volbami, po volbách, v jakémkoliv složení, kdykoliv, prostě proto, že jsou výrazem našeho národního zájmu.

 

 

Ano, výjimky do jisté míry znamenají, že se nelze domluvit na principech, nebo že ty principy nejsou dobré. Naše představa flexibilní integrace by to odstranila. Ale buďme spravedliví. Řada států má výjimky. Podívejme se třeba na Dánsko. A nikdo nezpochybňuje jeho evropskou orientaci. A taky už dávno neplatí, že v integraci postupují všichni stejně, vždyť ta vícerychlostní Evropa, to už je vlastně realita. Ne každý má euro, ne každý je v Schengenu, to přece jsou různé „rychlosti“. Ale rychlost není šťastné slovo, protože to signalizuje, že v tom všem je jeden cíl, úroveň integrace, ke které všichni různým tempem dospějí. Ale tak to být nemusí a nemá. Myšlenka stále těsnější Unie, co myšlenka – dogma stále těsnější Unie, musí být opuštěno, jinak to špatně dopadne. Ono už to vlastně špatně dopadlo, Británie odchází. Ale bohužel může být i hůř.

 

Ne každý má euro, ne každý je v Schengenu, to přece jsou různé „rychlosti“. Ale rychlost není šťastné slovo, protože to signalizuje, že v tom všem je jeden cíl, úroveň integrace, ke které všichni různým tempem dospějí. Ale tak to být nemusí a nemá.

 

 

Jsem přesvědčen, že musíme najít něco, co nazývám minimálním národním konsensem. Základní shodu v klíčových otázkách našich národních zájmů, a to napříč politickým spektrem. Často opakuji, že navenek budeme tak silní, nakolik budeme doma jednotní, a to prostě platí. Když stát něco v zahraničí prosazuje, je výhodné, když na tom existuje shoda mezi vládou a opozicí. Možná takovou shodu nelze vůbec najít, ale mně připadá šílené, že to ani nezkoušíme. Jiné země vědí, co chtějí, a pak aspoň něčeho z toho mohou dosáhnout. Ono v Evropě, v Unii více než kde jinde platí, že kdo nemá ujasněny svoje zájmy, tak hájí zájmy někoho jiného.

 

Částečný úspěch jsem se svou iniciativou zaznamenal. Řadu měsíců jsem vyzýval premiéra Sobotku, abychom se pokusili shodnout na nějaké národní pozici alespoň ve věci brexitu. Když na konci února tohoto roku mé výzvy nakonec vyslyšel a takové jednání svolal, tak se ukázalo, že názorové rozdíly nejsou tak velké a že se všechny parlamentní strany mohou domluvit. Mně to ale nestačí, já bych byl rád, kdybychom takovou shodu hledali i v otázce reformy Evropské unie. Tam to bude mnohem těžší. Ale co když se přece jenom na něčem domluvíme. Stojí za to to zkusit. My to po volbách uděláme. Pokud nám voliči dají silný mandát, budeme se snažit v otázkách zahraniční a evropské politiky dosáhnout na národní úrovni shody, abychom mohli mít silnou zahraniční politiku. Nyní ji nemáme a to nás ohrožuje.

 

 

Mám trochu problém s tím slovem proevropský, i když je jasné, co se tím myslí. Jenže by si mohl někdo říct, že když jsou jedni proevropští, tak druzí budou protievropští, což tak ovšem není. TOP09 je strana, která chce federalistickou Evropu, další a další integraci, a která se na Unii dívá idealisticky, možná až s jakousi naivitou. Ale to by vlastně až tak nevadilo. Tedy pro hledání konsensu není překážkou, že máme různé názory. Hledejme průsečíky a možnou shodu v konkrétních věcech. Náš velký problém je ale jinde. Mnohé politické strany nemají svoji pozici k Evropské unii vůbec zformulovánu, nemají ji ujasněnu. Vlastně bych těžko našel nějakou jinou českou politickou stranu, která má tak jasné a srozumitelné dokumenty a tak zřetelně vyslovenou svou představu o EU, jako má ODS.

 

Pokud nám voliči dají silný mandát, budeme se snažit v otázkách zahraniční a evropské politiky dosáhnout na národní úrovni shody, abychom mohli mít silnou zahraniční politiku. Nyní ji nemáme a to nás ohrožuje.

Když je někdo eurofederalistický a jiný si naopak myslí, že EU má být prostorem pro spolupráci národních států, tak se přece jen dá na nějaké minimální shodě domluvit. Můžeme se pokusit říci si, co jsou zájmy České republiky, zda se na nich shodneme, a pokud ano, pak je můžeme společně prosazovat. Když ale někdo nemá žádnou představu, tak je domluva těžká. A třeba hnutí ANO mění názory na EU podle toho, jak se vyspí Andrej Babiš. Ale žádná konzistentní pozice v tom není. A mám brát vážně Andreje Babiše, nebo europoslance Teličku? Ale to stejné do jisté míry nebo v jiné podobě platí o ČSSD. Jen si vzpomeňme, co třeba k jednotlivým evropským návrhům říkal na jedné straně ministr vnitra Chovanec a na druhé straně ministr Dienstbier. A to prosím nejsou nějaké názory uvnitř strany, to jsou oficiální pozice členů vlády z jedné politické strany. A tak bych mohl pokračovat.

Nicméně já bych se pokusu o společnou pozici nevzdával. Národní zájmy musíme hájit. Není to jenom v našem zájmu, ale i v zájmu Evropy. Musíme přece vědět, jakou Evropu chceme, a na její podobě se podílet. Já bych se hledání národní shody nebál i proto, že jsem přesvědčen, že bez ní budeme slabší.

 

V některých otázkách nepochybně ano, ale nesmíme mít příliš velká očekávání. Země střední Evropy jsou velmi rozdílné a je opravdu obtížné předpokládat, že by se na všem dokázaly domluvit. Jsem sice podporovatelem spolupráce například zemí skupiny V4, ale vždycky říkám, že je zde spousta rozdílů a různých zájmů, které společnému postupu důsledně brání. Jsou zde rozdíly v geopolitické orientaci, připomeňme si třeba odlišný vztah k Rusku, rozdílné historické zkušenosti. Některé země mají euro, jiné ne, najdeme zde úplně odlišné představy o energetice, a tak bych mohl pokračovat.

 

Když je někdo eurofederalistický a jiný si naopak myslí, že EU má být prostorem pro spolupráci národních států, tak se přece jen dá na nějaké minimální shodě domluvit. Když ale někdo nemá žádnou představu, tak je domluva těžká.

Už jsme se toho dotkli v jiné souvislosti, ale přijde mi to aktuální. Co to dnes je „střední Evropa“?

 

Ten pojem není úplně samozřejmý. Někdo by řekl, že to je vlastně „Mitteleuropa“, a to si tedy nemyslím, že je něco, co bychom chtěli. Mám střední Evropu rád, do jisté míry mi, jak se říká, dává i smysl. Nakonec v samizdatu patřil k mým nejoblíbenějším časopisům právě ten s názvem Střední Evropa – na něj po roce 1989 navazuje vlastně Proglas, Revue politika a Kontexty, tedy časopisy, na jejichž vydávání jsem se podílel či podílím. Chci tím říci, že střední Evropa je i pro mne něco důležitého, kulturně, historicky i jinak.

 

Ale musíme si uvědomit, že střední Evropa je politicky trochu problematické označení. Vzpomeňme na celou tu diskuzi v disentu a exilu kolem „středoevropského eseje“ Milana Kundery. Ono to s tou střední Evropou není tak jednoduché. Ale proč to nezkoušet? Pokud jsme schopni se na nějakých středoevropských pozicích domluvit, alespoň v rámci V4, tak zvyšujeme šanci, že je v Evropě prosadíme. Ale musíme si být vědomi všech rozdílů a limitů a nespoléhat jenom na spolupráci středoevropských zemí. To by bylo málo a nefungovalo by to.

 

 

S vizemi je to vždy trošku složité, ale jasnou představu o tom, jak by měla EU vypadat, samozřejmě mám. Možná ale začnu jednou důležitou obecnou poznámkou: Především jde hlavně o Evropu, o to, zda bude dobrým místem pro život, zda bude vytvářet fungující prostor pro národní státy, pro společnosti, které Evropu tvoří. Evropská unie je z tohoto hlediska jen nástrojem, není cílem. Unie je způsob naší spolupráce. Unie má smysl tehdy, pokud pomáhá eliminovat konflikty, rozumnou spoluprací posiluje potenciál jednotlivých zemí a činí Evropu silnější. Nezapomínejme, že evropská civilizace dosáhla historicky nejlepšího sociálního, kulturního a ekonomického výkonu. Evropa z tohoto hlediska v jakémkoliv mezinárodním srovnání obstojí. Nesmíme s tím hazardovat. Nikde jinde se lidem – a mám na mysli všechny sociální vrstvy – nežije tak dobře jako v Evropě.

 

Toto hodit za hlavu, ztratit schopnost konkurovat jiným částem světa, obětovat to všechno jen kvůli novodobým ideologiím, které nám zase začínají otravovat život, mi připadá hloupé a nepřijatelné. Takže já bych tu chtěl mít teď i za deset let Evropskou unii plnou silných národních států, ve kterých se rozvíjí demokracie a prosperita a které navzájem spolupracují. Spolupracují nikoliv proto, že si někdo v Bruselu, Paříži, Berlíně či jinde myslí, že všechno musíme integrovat a centralizovat, ale proto, že spolupráce je výhodná a posiluje jednotlivé státy.

 

Především jde hlavně o Evropu, o to, zda bude dobrým místem pro život, zda bude vytvářet fungující prostor pro národní státy. Evropská unie je z tohoto hlediska jen nástrojem, není cílem.

Tedy obnova hesla „jednota v různosti“, s důrazem na slovo různost?

 

Ano, představuji si Evropskou unii, pro kterou platí toto staré heslo. Evropskou unii, která neunifikuje, necentralizuje a nesrovnává vše do jedné linie, když to nemá žádný smysl, ale která vytváří rozumný společný prostor. Mám tím především na mysli volný trh a svobodný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. A samozřejmě taky spolupráci v oblasti bezpečnosti. Protože bezpečnost je základní podmínka pro to, abychom vůbec mohli mít svobodu a prosperitu.

 

Tato vize – na rozdíl od jiných „finálních představ“ o EU – není utopie, je realistická a lze jí dosáhnout vlastně snadno. Stačí se vrátit k rozumným formám spolupráce a dělat v Unii to, o čem jsem mluvil před chvílí. Žádnou jinou cestu pro úspěšnou Evropu – a hlavně pro silnou Českou republiku v úspěšné Evropě – neznám. A nevidím ani jiné alternativy. Další integrace vedená dosavadním způsobem povede jen k novým krizím a rozpadu. Nevrátíme-li se zpátky ke zdravému rozumu a k odpovědnému chování, pak nemáme šanci. Dnes už nejde „jen“ o Evropskou unii, jde o Evropu, o naši civilizaci.